„Ne-taneční“ tituly v repertoáru Spitfire Company

Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně a Podvraťáci jsou dva multižánrové projekty zatím stále ještě balancující v okrajích experimentální tvorby nového divadla. Jejich loňské podzimní premiéry proběhly v rámci dvou významných festivalů Next Wave a 4+ 4 dny v pohybu, kde je nabídka obdobných představení vždy velmi bohatá a Spitfire Company zde má své pevné místo a prostor pro realizaci všech svých inscenačních fantazií.

Podvraťáci. Foto: Spitfire Company.

Podvraťáci. Foto: Spitfire Company.

Žánrové zaměření tohoto uskupení je už tradičně pro některé diváky (laiky i odborníky) lehce matoucí. A to může vyústit i v lehce bizarní situaci, kdy v rámci povrchnosti v zavedeném „rozškatulkování“ dostanou takové projekty obligátní žánrovou nálepku, aniž by někoho u statistických tabulek hlouběji zajímalo, jestli zařazení odpovídá. A tak vznikla pro redakci Tanečních aktualit i tato recenze, která se zaobírá dvěma alternativními divadelními díly, která s tancem a vlastně ani s tělesným uměleckým pohybem vůbec nepracují.

Podvraťáci jsou zcela novým experimentem, kterým se režisér Petr Boháč jako spoluautor konceptu a scénografie pustil do méně známých vod multimediální inscenace s přesahem do dokumentárního divadla. Vytvořil spolu s Martinem Tvrdým (hudba, animace, video), Janem Tomšů (scénografie, light design) a autorem komiksových ilustrací Tomášem Zahrádkou téměř naivně dojemnou fikci příběhu o setkání chlapce a vojenského bojového psa na útěku, kteří se s dobrodružnou odvahou společně postaví proti tajné čínské policii snažící se zahladit aféru politického bulváru. To vše se bez zdůraznění odehrává na pozadí současné reality čínských protivládních protestů.

Vzniklá konfrontace má černobílý komiksový styl inspirovaný japonským anime, který jí dodává nadsázku i temné napětí. Autoři využívají princip live-cinema, kdy částečně kombinují komiksové video s dokumentárními filmovými záběry skutečnosti v Hong-kongu, a především s živou loutkovou animací v reálném čase. Zajímavé je bezpochyby scénografické řešení projekce, jejíž variabilitu zajišťuje rozebíratelná stěna z bílých panelů. To dává možnost formovat prostor projekce podle potřeby a zároveň i vymezuje prostor pro technické zázemí.

Velmi výrazným tvůrcem atmosféry je i autorská hudba propojující direktivnost elektronického beatu minimal techna s industrializací reálných zvuků včetně psího štěkotu. Nic pro jemnější povahy, i když odvaha upozornit na kontroverzní společenská témata je zde ovšem zabalena do značky „rodinné představení pro děti od 10 do 110 let“. Trochu rafinované i tendenčně alibistické zároveň. Po technické stránce Spitfire Company přiznává svou pozici začátečníka v oblasti multimediálních technologií, čímž jen roztomile dotváří poetickou esenci neoddělitelného dojmu o plnění klukovských snů. Nicméně na tanec a tělesný pohyb v reálném čase zapomeňte.

Podvraťáci. Foto: Spitfire Company.

Příběh, který se minimálně z poloviny odehrává z pohledu černého psa jménem Alfa, se nebojí drsného zobrazení světa, kde utajení je nástrojem politické manipulace a život v zemi s miliardou obyvatel jen pouhou možností snahy o reálnost konkrétní existence.

Otevírat společensky závažná témata v rámci divadelní tvorby je posláním tohoto živého umění a je faktem, že Spitfire Company si toto v posledních letech uvědomuje čím dál tím víc.

Konec člověka?!? je představení inspirované reportážními knihami nositelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové. Reportáže psané z kuchyně jsou jakýmsi volným pokračováním ojedinělého projektu z roku 2017 Konec---člověka. Doba z druhé ruky, který vznikl pro Jatka78 a kombinoval čtení textu s tancem a fyzickým pohybem. V rámci projektové tvorby festivalu Next wave 2019 se k tématu černého místa v ruské mapě i historii – následkům výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu – vrátil Petr Boháč jako autor inscenace už sám.

Simulací televizního zpravodajství přiostřil námět fenoménem společenské potřeby informací a šíření neinformovanosti zamlčováním. Navíc v rámci divadelní akce formálně zúžil scénický manipulační prostor, čímž veškerou pozornost soustředil pouze na jediné dva protagonisty v rolích televizních moderátorů (Inga Mikshina-Zotova, Roman Mikshin-Zotov). Skutečné profesní zaměření této původem ruské dvojice je také to jediné, co by zdánlivě mohlo pojit tento titul s tancem (informace, která se v rámci díla nikterak nezdůrazňuje, ale „…modří již vědí“: oba jinak působí zde v Čechách jako tanečníci současného tance.).

Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně (Inga Mikshina-Zotova, Roman Mikshin-Zotov). Foto: Spitfire Company.

S určitou nacionální sebeironií interpretovali oba herci vzpomínky pamětníků na skutečnosti související s touto tragédií, které snad ani ucho dnešního člověka slyšet nechce. Vtipy, při kterých mrazí, absurdita situací, zoufalá snaha o bagatelizaci. Napětí v tíživosti vlastní bezmoci v některých chvilkách odlehčoval i divákům nabízený alkohol a lahůdky ruského původu, samozřejmě pravé.

V televizním zpravodajství doplňují jednotlivé vybrané zprávy reportážní vstupy. Adekvátní inscenační stylizace v tomto díle byla realizována formou live-cinema s principem využití loutkové animace. Tu skoro až naivně dětskou hru s figurkami vytvářeli oba herci přímo na svém „moderátorském“ stole. A vedle se vařil závěrečný boršč. Kdo z festivalových hostů by neochutnal….

 

Pozn.: Ne-tanec je termín, který ve své studii (vycházející z aktuálního německojazyčného tanečně-vědného diskurzu o tanečním konceptualismu) v časopise ArteActa (roč. 1 2018/1) uvedla Jitka Pavlištová jako označení toho, kdy je absence tanečního pohybu vnímána jako forma negace tělesného projevu, a to ji dostává do vztahu s tancem na principu defigurace, desorganizace a dekompozice v rámci konstituce konceptuální choreografie. V praxi to znamená, že tancem může být cokoliv, jakákoliv inscenační koncepce čehokoliv do obrazového tvaru.
Otázkou, která však v této studii i výchozím diskurzu chybí, je skutečná potřeba a přínos této tzv. „nové choreografie“ a trochu tendenční interpretace pohybového minimalismu jako „ne-tance“, pro samotný tanec jako obor vycházející z podstaty umělecké stylizace fyzického pohybu a projevu. Nicméně terminologickou definici lze prakticky využít v případě jako tento, kdy něco, co tancem není, je za tanec považováno.

 

Psáno z představení 21. a 28. ledna 2020, Palác Akropolis, Praha.

 

Podvraťáci
Koncept: Petr Boháč, Martin Tvrdý, Jan Tomšů
Hudba, animace, video: Martin Tvrdý
Scénografie: Petr Boháč, Jan Tomšů
Komiks a ilustrace: Tom Zahrádka
Light design: Jan Tomšů
Projekt manažer: Barbora Repická
Koproducenti: Palác Akropolis, Místa činu / 4+4 dny v pohybu
Partneři: UFA Fabrik Berlin (D), Divadlo Drak
Premiéra: 11. 10. 2019

Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně
Koncepce, režie: Petr Boháč
Hrají: Inga Mikshina-Zotova, Roman Mikshin-Zotov
Produkce: Spitfire Company (Bezhlaví o.s.)
Koprodukce: Palác Akropolis, …příští vlna/next wave…
Premiéra: 21. 9. 2019

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Jan TomšůKonec člověka?!? Reportáže psané z kuchyněMartin TvrdýPetr BoháčPodvraťáci

Spitfire Company

Multižánrové

Re: přínos non-dance

vložil ZuS

IP: 31.30.169.128
Reaguje na: Re: přínos non-dance
ZuS, ty mas odpor k tomu, co se s tancem deje od 90. let?? :D Za tech 15 let jsem odkryla mnohe, ale tohle ne :D
Spis bych tipla odpor k znasilnovani a vyvysovani nekterych teoretickych konceptu nad jine.
Jsem naprosto fascinovaná, kam až se tahle debata dostala. Musím se omluvit panu šéfredaktorovi tohoto výjimečného a jedinečného media za svůj předchozí a nezakrývaný pesimismus, protože jsem byla opravdu přesvědčena, že v rámci kontextu TA nebude mít moje související recenze žádný přínosný význam....A ejhle!
Její diskuzní vlákno válcuje celou místní debatní ligu!
Sice je to spíš na sociologickou studii o patologických jevech v komunitě české uměleckého tance, která by mohla sloužit jako podklad přípravy programu pracovní terapie s názvem konstruktivní těžba bahna ze dna malého rybníčku, ale stejně mi to nedá, abych se nezeptala...
...Hanko, můžeš mi, prosím, o trochu více objasnit, co těmi citovanými slovy André Lepecki myslí? Má mysl vyčpělého kritika (funícího do schodů druhých galerií a sápající se na premiérách po jednohubkách a sklence vína zdarma) totiž nějak nestíhá tuhle teoretickou genialitu z druhého konce Evropy....Díky moc

Re: Ne-taneční tituly

vložil Hana Polanská

IP: 82.142.97.165
Reaguje na: Ne-taneční tituly
Ještě jednou hezký den paní Polanská,
hezky se nám otevírá problematika s tématem ne-praktikujícího teoretika, kritika, praktika. Ještě jednou se vracím k větě, kterou jste napsala: Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." V odpovědi na můj příspěvek píšete, že: "znovu říkám, že podle toho, co já o tom mám načteno a podle toho, jak já to chápu, že to co děláte se jinak s non-dance moc nepotkává." Dejte si ty dvě věty pod sebe a možná uvidíte rozdíl, já ho tam zřetelně vidím. Tu druhou větu mohu potvrdit se vším všudy. A je řekněme obsahově velmi přesná. To první sdělení je velmi interpretačně rozmlžené. A já mám pocit, že se toto obsahové rozmlžení ve vašich příspěvcích děje poměrně často, viz minimálně moje dalši dva citáty. Co teď napíšu, je již jen moje interpretace: jako byste nevěděla, jestli píšete jako teoretik, praktik nebo kritik. Ale podle mě jsou to zcela odlišné narativní pozice, ne že bych nedokázal vyjmenovat osoby, kterým se je podařilo propojit. Trošku vzdáleně mi to připomíná jiný nešvar, dokonce často přiznávaný: Jeho znění je: Sice jsem to nečetl/la, ale... Jako u vaší kolegyně. Mahulena Křenková píše: Knihu jsem zatím nečetla a vůbec nevylučuji, že to může být dobře, zajímavě a vtipně zpracovaná literatura, soudě podle toho, že ji vydává nakladatelství Paseka. Pochybnosti ale vzbuzuje právě výše uvedený rozhovor." Ale rozhovor by nikdy nevznikl, kdyby se nevydávala kniha, ne? Ona nečtená knížka je přece horizont, k čemu se rozhovor vztahoval. To je stejné, jako bychom chtěli například Celinovy pamflety hodnotit bez jeho životopisu, dějinného kontextu a literárního dila a naopak. Budiž. Na konci stejného článku se Mahulena Křenková dopouští toho stejného, na co jsem již jednou poukázal i u vás. Znovu cituji: "Nutno ale přiznat, že Miřence se opravdu podařilo, po čem asi vždycky toužila: vzbudit zájem nejen úzkého kruhu svých příznivců, ale i širší taneční veřejnosti." A já se znovu ptám, jak to pisatelka může vědět, proč, když polemizujeme, musíme podsouvat druhému neexistující jednání či pocity. Proč máme potřebu to činit. Je to podobné, jako bych já napsal, že paní Křenková to napsala, protože švidrá na jedno oko. Obě hodnocení mají stejnou relevanci, a to nulovou.

Myslím si, že teoretici by se měli především ptát, tázat otázkami, které problematiku osvětlí nově a ukážou ji v nezvyklých souvislostech. Když se objeví něco, co poukazuje na určitou krizi, teoretik by měl lidově řečeno zajásat, protože každá krize více obnažuje, než zastírá, pakliže vstupuje do diskurzivního pole jako teoretik nikoliv jako praktik či jako amatér ve smyslu milovník daného tématu. Podle mého mínění, rozhodující je kontext, horizont, k němuž psaní směřuje s nímž se poměřuje.




Dobrý den, pane Boháči,

děkuji za tuto debatu, budu o tom všem přemýšlet.
S pozdravem
HP

Ne-taneční tituly

vložil Petr Boháč

IP: 194.228.13.174
Reaguje na:
Ještě jednou hezký den paní Polanská,
hezky se nám otevírá problematika s tématem ne-praktikujícího teoretika, kritika, praktika. Ještě jednou se vracím k větě, kterou jste napsala: Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." V odpovědi na můj příspěvek píšete, že: "znovu říkám, že podle toho, co já o tom mám načteno a podle toho, jak já to chápu, že to co děláte se jinak s non-dance moc nepotkává." Dejte si ty dvě věty pod sebe a možná uvidíte rozdíl, já ho tam zřetelně vidím. Tu druhou větu mohu potvrdit se vším všudy. A je řekněme obsahově velmi přesná. To první sdělení je velmi interpretačně rozmlžené. A já mám pocit, že se toto obsahové rozmlžení ve vašich příspěvcích děje poměrně často, viz minimálně moje dalši dva citáty. Co teď napíšu, je již jen moje interpretace: jako byste nevěděla, jestli píšete jako teoretik, praktik nebo kritik. Ale podle mě jsou to zcela odlišné narativní pozice, ne že bych nedokázal vyjmenovat osoby, kterým se je podařilo propojit. Trošku vzdáleně mi to připomíná jiný nešvar, dokonce často přiznávaný: Jeho znění je: Sice jsem to nečetl/la, ale... Jako u vaší kolegyně. Mahulena Křenková píše: Knihu jsem zatím nečetla a vůbec nevylučuji, že to může být dobře, zajímavě a vtipně zpracovaná literatura, soudě podle toho, že ji vydává nakladatelství Paseka. Pochybnosti ale vzbuzuje právě výše uvedený rozhovor." Ale rozhovor by nikdy nevznikl, kdyby se nevydávala kniha, ne? Ona nečtená knížka je přece horizont, k čemu se rozhovor vztahoval. To je stejné, jako bychom chtěli například Celinovy pamflety hodnotit bez jeho životopisu, dějinného kontextu a literárního dila a naopak. Budiž. Na konci stejného článku se Mahulena Křenková dopouští toho stejného, na co jsem již jednou poukázal i u vás. Znovu cituji: "Nutno ale přiznat, že Miřence se opravdu podařilo, po čem asi vždycky toužila: vzbudit zájem nejen úzkého kruhu svých příznivců, ale i širší taneční veřejnosti." A já se znovu ptám, jak to pisatelka může vědět, proč, když polemizujeme, musíme podsouvat druhému neexistující jednání či pocity. Proč máme potřebu to činit. Je to podobné, jako bych já napsal, že paní Křenková to napsala, protože švidrá na jedno oko. Obě hodnocení mají stejnou relevanci, a to nulovou.

Myslím si, že teoretici by se měli především ptát, tázat otázkami, které problematiku osvětlí nově a ukážou ji v nezvyklých souvislostech. Když se objeví něco, co poukazuje na určitou krizi, teoretik by měl lidově řečeno zajásat, protože každá krize více obnažuje, než zastírá, pakliže vstupuje do diskurzivního pole jako teoretik nikoliv jako praktik či jako amatér ve smyslu milovník daného tématu. Podle mého mínění, rozhodující je kontext, horizont, k němuž psaní směřuje s nímž se poměřuje.




+1 -2 ! Odpovědět

Re: Ne-taneční tituly

vložil Hana Polanská

IP: 82.142.97.165
Reaguje na: Ne-taneční tituly
Příspěvky Hany Turečkové mi připomněly, proč jsem před 12 lety utekl z teoretické oblasti do praktikující činnosti. To nekonečné vymezování se vůči všem a zároveň s tím i vůči nikomu, to nekonečné vytrhávání detailů z kontextu a tvoření neúplných interpretací bylo pro mě ubíjející. Ale konkrétně, protože z toho může být zajímavá dizkuse o roli kritika, teoretika i praktikujícího umělce.

Kde bere Hana Turečková jistotu, že ZuS má "pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let"? Prosím o jedinou afirmaci, že ZuS toto řekla, napsala či nadhodila. Předpokládám, že to bylo mimo tento článek, nebo si to Hana Turečková prostě vyfabulovala. Ona fabulační technika není někdy na škodu, rozhodně ale neslouží ke cti ve chvíli, kdy s jistotou tvrdíme něco, co si myslí druhý, nebo co druhý činí. Připomínám její citát, kde s jistotou potvrzuje můj příklon k něčemu, co neexistuje. Cituji: "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." Problém je v tom, že takové tvrzení v sobě implementuje hodnotící stanovisko a to velmi negativní. Za prvé má skupina Spitfire si jen něco propůjčuje, za druhé díky tomu není schopná žádného hlubšího řešení. Takže když si to odhalíme, tak jde de facto o velmi negativní hodnocení. To samé se stalo i v příspěvku o knížce Miřenky Čechové. (Upozorňuji, že jsem její muž, tím pádem jsem z podstaty věci zaujatý, i když si myslím, že díky tomu relevatně obeznámený s problematikou.) Cituji Hanu Polanskou: "Proto si myslím, že nikdo nekritizuje ani tak Miřenčinu knížku, která je jejím osobním pohledem na věc, jako spíše její výstupy v médiích, kde chytře použila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je přinejmenším diskutabilní a hemží se spoustou zavádějících informací." Jedná se mi především o manipulativní techniku přidaného vyhodnocení bez jakékoliv relevance. Otázka se opakuje: Jak může Hana Polanská vědět, že Miřenka "chytře", tj. spekulativně využila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je diskutabilní? Odkud se bere ta jistota? A čím může dojít k potvrzení, že tomu je opravdu tak? Pakliže někdo takové negativní hodnocení napíše, měl by mít při ruce důkaz, že tomu tak je. Krátce na závěr znovu konkrétní otázky: Kde bere Hana Polanská jistotu, že ZuS má odpor k tomu, co se s tancem od 90. let děje, že já potažmo Spitfire zjednodušeně používáme termín Non-Dance a že Miřenka opravdu chytře (asi manipulativně) využívá rozhovorů k prodejnosti své tvorby?

O nesmyslnosti teoretického diskurzu mimo něj samotného a jeho zneužívání v polemikách snad někdy jindy.
Vážený pane Boháči,

slůvko "propůjčuje" jsem nepoužila v negativním slova smyslu. Přikláním se k myšlení o uměleckém díle jako hypertextu a proto pro mne propůjčování, citování či odkazy na jiná umělecká díla, autory či směry ať již explicitní nebo implicitní znamenají běžnou uměleckou praxi. Slůvko "zjednodušeně" jsem použila ve vztahu k myšlenkám konceptuálního tance, protože jsem si myslela, že chápu, proč tam Zuzka viděla paralelu, ale chtěla jsem podotknout, a znovu říkám, že podle toho, co já o tom mám načteno a podle toho, jak já to chápu, že to co děláte se jinak s non-dance moc nepotkává. To jste také v příspěvku potvrdil.
Pokud používáte tanečníky v kontextu taneční scény, aniž by tančili, tak je zjevné, proč to tanečního kritika, teoretika či jiného umělce zaujme a má potřebu to reflektovat a propojit s tím, co se dělo a děje ve světě a s tím, jak o věcech přemýšlí on sám. A byla jsem moc ráda, že to Zuzka přinesla do hry. Zvláště, když jste považován za intelektuála, kterému jistě tyto proudy a teorie neunikly. O co jiného se máme opírat než o teorii, která kolem našeho oboru vzniká a potvrzuje nám nebo vyvrací naše vlastní intuitivní zájmy a bádání ? S čím jiným bychom mohli vést dialog, co jiného by nás ještě mohlo posunout? Pokud ty věci známe, můžeme se pak jako Vy rozhodnout všechno tohle nechat být anebo se tím zabývat dál, o tom je pro mne svoboda myšlení a tvoření. Pro mne se praxe a teorie v umění snoubí. Proč by se jinak od Platóna o umění teoretizovalo? Vaše představení nehodnotím, jen se nad tím vším zamýšlím, protože mne to zajímá. A ještě jedna poznámka, žádnou jistotu nemám a klidně přiznám, že se mýlím, nemám žádný patent na pravdu, to si opravdu nemyslím a pokud to tak vyznívá, tak mne to mrzí.
S úctou
HP

Ne-taneční tituly

vložil Petr Boháč

IP: 89.102.174.221
Reaguje na:
Příspěvky Hany Turečkové mi připomněly, proč jsem před 12 lety utekl z teoretické oblasti do praktikující činnosti. To nekonečné vymezování se vůči všem a zároveň s tím i vůči nikomu, to nekonečné vytrhávání detailů z kontextu a tvoření neúplných interpretací bylo pro mě ubíjející. Ale konkrétně, protože z toho může být zajímavá dizkuse o roli kritika, teoretika i praktikujícího umělce.

Kde bere Hana Turečková jistotu, že ZuS má "pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let"? Prosím o jedinou afirmaci, že ZuS toto řekla, napsala či nadhodila. Předpokládám, že to bylo mimo tento článek, nebo si to Hana Turečková prostě vyfabulovala. Ona fabulační technika není někdy na škodu, rozhodně ale neslouží ke cti ve chvíli, kdy s jistotou tvrdíme něco, co si myslí druhý, nebo co druhý činí. Připomínám její citát, kde s jistotou potvrzuje můj příklon k něčemu, co neexistuje. Cituji: "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." Problém je v tom, že takové tvrzení v sobě implementuje hodnotící stanovisko a to velmi negativní. Za prvé má skupina Spitfire si jen něco propůjčuje, za druhé díky tomu není schopná žádného hlubšího řešení. Takže když si to odhalíme, tak jde de facto o velmi negativní hodnocení. To samé se stalo i v příspěvku o knížce Miřenky Čechové. (Upozorňuji, že jsem její muž, tím pádem jsem z podstaty věci zaujatý, i když si myslím, že díky tomu relevatně obeznámený s problematikou.) Cituji Hanu Polanskou: "Proto si myslím, že nikdo nekritizuje ani tak Miřenčinu knížku, která je jejím osobním pohledem na věc, jako spíše její výstupy v médiích, kde chytře použila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je přinejmenším diskutabilní a hemží se spoustou zavádějících informací." Jedná se mi především o manipulativní techniku přidaného vyhodnocení bez jakékoliv relevance. Otázka se opakuje: Jak může Hana Polanská vědět, že Miřenka "chytře", tj. spekulativně využila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je diskutabilní? Odkud se bere ta jistota? A čím může dojít k potvrzení, že tomu je opravdu tak? Pakliže někdo takové negativní hodnocení napíše, měl by mít při ruce důkaz, že tomu tak je. Krátce na závěr znovu konkrétní otázky: Kde bere Hana Polanská jistotu, že ZuS má odpor k tomu, co se s tancem od 90. let děje, že já potažmo Spitfire zjednodušeně používáme termín Non-Dance a že Miřenka opravdu chytře (asi manipulativně) využívá rozhovorů k prodejnosti své tvorby?

O nesmyslnosti teoretického diskurzu mimo něj samotného a jeho zneužívání v polemikách snad někdy jindy.
+3 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 12

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: