Tedy stručně řečeno: jsme dobří a budeme ještě lepší a naší vizí je činiti dobro.
Jaký to rozdíl oproti koncepcím dalších uměleckých šéfů Národního divadla – například té velice ambiciózní Radima Vizváryho, podrobně představující radikální proměnu filozofie Laterny magiky. Nebo oproti příkře formulovanému a pro mnohé jistě nepohodlnému analytickému textu Daniela Špinara prezentujícímu silný názor na směřování Činohry i celého Národního divadla.
Barankiewiczova vize bez vize docela příznačně odráží současné směřování Baletu Národního divadla. Pohodlné vykračování po prošlapané cestě, kterou lemují desítky let staré muzeální kousky – tu kvalitnější, tu méně vydařené, často se stuttgartským rodokmenem. Mezi nimi se občas objeví – bez zřetelného dramaturgického pojítka – i něco současnějšího. Kam se poděl dramaturg, který by byl v takto významném souboru šéfovi nejen partnerem, ale i odborným oponentem? Jak je možné, že v Baletu Národního divadla tato pozice vůbec není?
V porovnání s předchozím vedením souboru se zvolená cesta dost liší. Petr Zuska se rád vydával náročným neprobádaným terénem, i když občas došel na scestí. Ale mělo to směr, vizi, rozpoznatelnou tvář. Dnešní vpravdě mezinárodní Balet ND má řadu dokonalých, technicky velmi dobře připravených tanečníků. Za Zusky takto silný možná nebyl, zato sestával z řady výrazných, dobře zapamatovatelných osobností. Taneční kvalitou se současný baletní soubor Národního divadla přiblížil k evropské špičce, obsahem své mise se ale ztrácí v nevýrazné šedi. Z ní mi pak nejvíce vystupují právě ony nažehlené a generacemi prověřené inscenace klasiky, z nichž jako by se vytratil veškerý život.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace