Otřesy na školní půdě

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Autor Jana Bohutínská

Iniciativě Ne!musíš to vydržet se dostalo podpory nejen na školní půdě, ale i od dalších divadelnic a divadelníků. Téma se přelilo dál, na zářijovou konferenci Culture Get-Together organizovanou Novou sítí, kde k iniciativě proběhla diskuse, na festival Zlomvaz a třeba i do Národního divadla, v němž ohlásil Daniel Špinar předčasný odchod z pozice šéfa činohry. Na druhou stranu iniciativa také slízla hodnotící soudy, že dnešní studentky a studenti mají jediný problém – jsou labilní a nic nevydrží. Zatím sice přežili třeba takový půldruhý rok distanční výuky, aniž by hromadně „zcvokli“, oslepli a fyzicky se rozpadli, ale to se zřejmě do bobříka odolnosti nepočítá.

Téma iniciativy není žádná novinka. DAMU a JAMU jsou součástí vlny, která podemílá pevninu a přeorganizovává společenské pořádky. #MeToo, aféra Feri, změny na FaVU a AVU, ombudsmanka na FAMU, letitá diskuse kolem přístupu ke studentkám a studentům na tanečních konzervatořích, zviditelněná i pro širší veřejnost uměleckými aktivitami Miřenky Čechové, když jmenuji jen některé příklady. Vnitřní síla plodí vnitřní sílu promluvit. Rebelující hlasy si vyjednávají pravidla, přenastavují normy a hranice, což těžko může někoho překvapit, patří to k jejich věku a každý z nás tak, i bez ohledu na věk, činí zřejmě v různé míře každý den. Nelze držet status quo jen proto, že „tak se to prostě dělá“, protože studentský hlas někomu působí potíže, jiného irituje, bolavě boří pár stereotypů, modelů a iluzí. Co z toho vzejde, se ukáže časem. Odmávnout to jako zpovykaný křik? Už to by kohokoliv usvědčovalo z dost velkého zjednodušení a povýšeného přístupu.

Zároveň nezastírám, že když jsem jako čtenářka Camille Paglia, okouzlená jejím amazonským feminismem, a krátce před svou první pedagogickou zkušeností na DAMU sledovala diskusi na konferenci Culture Get-Together, bylo tam na mne poukazů na péči, jistotu a bezpečí trochu moc. Člověk se přece může něco nového naučit jen mimo svou komfortní zónu, brblala jsem, a mimo komfort číhá nebezpečí, nejistota i nutnost kousat a škrábat. Jenže i prostor pro učení má své hranice, řekla jsem si vzápětí. Učení kolabuje tam, kde začíná území destruktivní stresové zátěže, strachu a takové míry nepohody, která učení blokuje, ničí tělo a duši, a to v případě veřejných škol z velké míry za peníze daňových poplatníků. Pokud se to děje, jsme sakra daleko od rozvoje lidského potenciálu a kreativity, jedné z nejžádanějších dovedností i na mimouměleckém pracovním trhu.

Zdá se, že iniciativě jde o vyšší rámec, o pravidla, která jsou transparentní, třídí přijatelné od nepřijatelného, platí pro všechny, bez ohledu na jejich místo v hierarchii a na pohlaví, a lze se jich s důvěrou dovolat, když se děje něco přes čáru. Bez intenzivního dialogu, diskuse a oboustranného respektu, včetně respektu mezigeneračního, se při tvorbě vyhovujícího prostředí k tvořivému životu nelze obejít. A to nejen v akademickém prostředí. Tak uvidíme, kam dál tahle vlna dosáhne, co ještě vyplaví, kdo a co zůstane na jejím hřbetu.