Ministerstvo akultury aneb Co se skrývá za kouřovou clonou

Dlouhé roky, dokonce snad už i desetiletí, si kulturní obec přála, aby mělo Ministerstvo kultury takovou důležitost a váhu, jakou si v jejích očích zaslouží. Teď si snad skoro přejeme, aby se propadlo zpět do předchozí marginálnosti a letargie. Přejeme si možná dokonce, ve světle lustrace kandidáta na ministra, který se ministrem nestal, aby bylo všem političkám a politikům (bez ohledu na to, jaký palác nebo hrad v pražském centru obsadili) zase upřímně šum a fuk, jestli je to resort, který vede družinářka.

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Ministerstvo politiky bez kultury

Podceňování a přehlížení totiž kulturní sektor dobře zná. Co ale poznal až teď, je situace, kdy se stal skutečným symbolem akulturnosti. Válečným polem politiky bez kultury, bojištěm pro vyřizování účtů, pro menší i větší pomsty, pomstičky i podlosti, pro posilování mužských eg, která víc zajímá „slovo chlapa“, jako v době, kdy hltali Vinnetoua, než demokratický řád. A především dějištěm ignorace nebo dokonce vědomého porušování ústavních pravidel, tedy Ústavy, nejvyšší právní normy státu.

Uměli jste si to ještě nedávno představit, když jste se po premiéře „picli“ vínem a se svými souputníky z kultury si vyměňovali obvyklé stížnosti na to, co nefunguje a jestli je peněz hodně málo nebo trochu málo? A viděli jste snad lepší přímý přenos dramatu, který do mrtě a až do střev odhaluje, z jakého důvodu se svobodná země bez umění a kultury, v níž jsou slyšet slova „péče“ a „kultivovat“, vážně neobejde? Jenže, jak mi nedávno napsal jeden firemní personalista, „kulturu tvoří lidé“. Jak dobře víme, lidé ji také ničí.

Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu

Mediálně propraná odvolání kdekoho by však neměla zastřít skutečnost, že Ministerstvo kultury vězí až po krk v hlubokých potížích, a to bez ohledu na to, z jaké strany, jakým nástrojem a s jak velkou silou i nekompetentností se ho ten který politik snaží dorazit. Obávám se, že bývalý ministr Antonín Staněk měl vzít svou roli zachránce a posledního kladného hrdiny za dost jiný konec. Ne že by totiž neměl co řešit, kdyby skutečně chtěl a kdyby jeho motivace byly o něco konstruktivnější a kultivovanější.

Když totiž rozhrneme kouřovou clonu nejviditelnějších podpásovek, je tu zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) o šetření na ministerstvu (dostupná zde). Je to smutné čtení, i pro tanec, ale také poučné pro všechny, kdo si na MK občas připadají jako hlavní postavy pocházející z hlavy Franze Kafky. Nejsou v tom sami. Stejně poučná je i reakce ministerstva na tuto zprávu (dostupná zde). Rozhodněte se sami, které argumenty mají větší váhu. Mně připadá, že NKÚ není tak úplně mimo mísu, jak by si ministerstvo přálo a jak se snaží tvrdit. Ale nechci vám napovídat.

Zpráva NKÚ každopádně dobře vystihuje dojem upatlanosti, který nad prací ministerstva alespoň já mám. A podepírá řadu požadavků, které kulturní obec řeší léta. Například transparentnost dotačního řízení nebo evaluaci investovaných peněz. Je jasné, že nového ministra Lubomíra Zaorálka čeká hodně práce – a doufejme, že bude pracovat jako demokrat, který se neinspiroval politickou kulturou u Shakespearova Richarda III. Bude mít hodně práce bez ohledu na to, jak jepičí nebo dlouhodobé bude jeho angažmá v ministerské funkci.

Témata článku

Ministerstvo kultury

MultižánrovéNonverbální divadloNový cirkusTanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: