Potřebujeme v Čechách „taneční inkubátor“ pro „nedopečené“ absolventy konzervatoří?

Potřebujeme v Čechách „taneční inkubátor“ pro „nedopečené“ absolventy konzervatoří?

Autor Lucie Hayashi

Poměr zahraničních tanečníků v českých baletních souborech se oproti těm domácím stále zvyšuje. Během posledních pěti let se jejich počet ve všech krajích téměř zdvojnásobil, nově přichází stále více tanečníků ze západní Evropy (Itálie, Francie, Velké Británie, Španělska), Austrálie, značnou měrou se zvýšil také počet uchazečů z Asie (Japonsko vede). V některých regionech je české jméno na programu spíše výjimkou (České Budějovice, Ostrava…), uplatnění v tuzemských ansámblech nachází stále méně absolventů českých státních konzervatoří. Čím to? Zeptala jsem se dvou uměleckých šéfů a dvou ředitelů konzervatoří na jejich názor.  

Mário Radačovský (umělecký šéf Baletu NdB) odpovídá: „Prvý dôvod, prečo je stále viac a viac zahraničných tanečníkov je ten, že bohužiaľ, školy produkujú nekvalitných absolventov. Navyše zo strany rodičov nie je o tanečné umenie dostatočný záujem; rodičia nechcú, aby ich deti študovali toto povolanie. Ďalej je to prirodzeným odchodom českých tanečníkov do zahraničia aj fluktuáciou medzi krajinami, pretože už existuje možnosť cestovať a zamestnať sa v podstate kdekoľvek; a zahraniční tanečnici zasa prichádzajú k nám, aby sme ich vychovali, dali im možnosti a oni sa potom vrátia späť.  A nakoniec, nezmyselnými rozhodnutiami po nežnej revolúcii v rámci kultúry, čo spôsobili, že tanečnici nemajú dôchodky, ale v štyridsiatich rokoch veku svojho života končia (čo zahraniční tanečnici neriešia, keďže k nám prichádzajú na krátky časový úsek, aspoň vo väčšine prípadov).“

Kvalita absolventů škol ale není jediným ukazatelem. Mnohdy se za tím skrývá jejich motivace pokračovat ve vystudované profesi, vybrousit tuto kvalitu a prát se o místo v angažmá. Mnoho absolventů po prvních neúspěšných konkurzech, kde leckdy teprve zjišťují, jak to v branži chodí, hodí flintu do žita.

Lenka Dřímalová (umělecká šéfka Baletu NDM) má pocit, že ochabuje zájem absolventů konzervatoří o angažmá v regionech, a dodává: „Když už přijdou na konkurz, stoupnou si do zadní řady, chybí jim sebevědomí, umění se prodat. Jsou nezkušení a pro vstup do souboru mnohdy nepoužitelní. Chtěla bych vzít více Čechů, ale konkurence zahraničních tanečníků je velká. Jsou technicky vyspělejší, jistější, zkušenější, působí dospěleji.“

Co přesně tedy českým tanečníkům chybí?

Podle Radačovského je to nezištná láska k tanci, kterou školní výuka mnohdy ubije a pokračuje:  „Mnohí ani nevedia, prečo vlastne tancujú, školy ich neučia poslaniu byť tanečníkom a milovať tanec. Nemajú prehľad, čo sa deje, chýba im exukucia a precíznosť v rýchlosti, cely svet tancuje podstatne rýchlejšie, veľa chlapcov nevie ani základy partnerčiny. Čo by im pomohlo? Konfrontovanie s inými školami na pravidelnej báze, ale hlavne musia milovať, čo robia! Musia to milovať každou molekulou svojho tela, to je základný predpoklad, aby mohli niečo naozaj dokázať!

A jak situaci hodnotí ředitel Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Jaroslav Slavický?

„Rád bych podotkl, že z těch ‚nepřipravených, nedostatkem sebevědomí a praxe trpících absolventů českých konzervatoří‘, jak uvádíte, vyrostly výrazné osobnosti československého, českého, evropského i světového baletu. Nebylo to tím, že s nimi někdo v angažmá pracoval a rozvíjel jejich interpretační a umělecké schopnosti? Nezapomíná se na to v dnešní praxi? Skutečnost mi to, bohužel, mnohdy potvrzuje! Je mi jasné, že při dnešním počtu tanečníků ucházejících se o angažmá by všichni chtěli již ty ‚hotové‘, s praxí a zkušenostmi. Ale praxi a zkušenosti je zapotřebí někde získat. Proto ‚mladé balety‘, proto Bohemia Balet v našich podmínkách. Tyto soubory však mají problém získat dostatek finančních prostředků na provoz a činnost. Bez nich to totiž nejde!“  

Od Lenky Dřímalové vzešel názor, že by v České republice měl existovat nějaký soubor, v němž by si absolventi konzervatoří prakticky vyzkoušeli, jak to v souboru funguje. Napadlo mě přirovnat jej k jakémusi inkubátoru, který by je „dopekl“. Požadavek přišel na radu Tanečního sdružení České republiky, zda by se celorepublikově nepodařilo takové uskupení vytvořit a financovat. Na jeho realizaci při ostravském divadle nejsou prostředky, logicky by centrum mohlo být v Praze.

Pravdou ale je, že obdobné soubory, které tuhle funkci plní, v metropoli existují. Dokonce dva. Jedním z nich je Balet Praha Junior, zaměřený na absolventy Tanečního centra Praha.

Jeho ředitel Antonín Schneider k této problematice uvádí: „Balet Praha Junior se snaží poskytnout svým členům nejlepší možné podmínky při vstupu do profesionální kariéry. Kvalitní řemeslné vybavení, předpoklady pro náročné interpretace a inscenace děl tanečního divadla, dobrou orientaci v současném uměleckém světě – seriózní odbornou, společenskou a ekonomickou pozici v typicky mezinárodní umělecké komunitě. Původně (od roku 1999) byl výhradně souborem nejlepších studentů vyšších ročníků, postupně je ale doplňován zahraničními stážisty (v posledních letech z Maďarska, Švýcarska, Belgie, Itálie, Španělska, Ukrajiny, Ruska, USA, Kanady a Koreje). Soubor je vždy maximálně 14členný (paradoxně to určuje počet míst ve dvou mikrobusech určených pro zájezdy – 14 + umělecký šéf + produkční + osvětlovač + zvukař, všichni jsou i řidiči a jevištní technici). Studenti zůstávají pouze do absolvování školy. Výjimečně pokračují ještě rok po absolutoriu a zastávají funkce asistentů choreografa a pomáhají při produkci a propagaci představení ve studentské agentuře Mezinárodní centrum tance. Členové souboru mají běžný profesionální pracovní ferman denně 8–10 hodin: 90minutový trénink + 3x 90 minut zkoušky + rehabilitace, rozbory videa, odborná teorie. Pracovní podmínky jsou na úrovni externí spolupráce a liší se podle produkce jednotlivých akcí.“

Druhým takovým souborem je Bohemia Balet, který se ale neomezuje pouze na vlastní absolventy. Je však, stejně jako Balet Praha Junior, existenčně závislý na jednoletých dotacích MKČR a hlavního města Prahy, a tak je pro něj kontinuální činnost jako samostatného tělesa téměř nemožná.

K činnosti tohoto tělesa Jaroslav Slavický říká: „Bohemia Balet vznikl pro talentované, perspektivní mladé tanečníky, kteří se po ukončení studia, nezatíženi studijními povinnostmi, mohou plně věnovat rozvíjení svých schopností a pokračovat v intenzivní umělecké činnosti započaté na škole. Snahou bylo vytvořit vlastně jakýsi most mezi školou a profesionální praxí. V roce 2008 jsme vytvořili prostřednictvím Společnosti tance při Taneční konzervatoři Praha projekt pro 10 tanečníků-absolventů naší školy, kteří by mohli, nejdéle po dobu 3 let, v souboru pracovat. Projekt ve výši cca 3 000 000 Kč předpokládal poskytnout členům souboru paušální smlouvu za účast na trénincích a zkouškách (za plat cca 12 000–15 000 Kč měsíčně), z prostředků získaných souborem z vlastní činnosti pak ‚rolovné‘ za jednotlivá představení podle náročnosti. Tak by mohla být zajištěna kontinuální celoroční činnost, jedině taková může přinést výsledky při formování mladých tanečníků. Další peníze získané z grantu i z vlastní činnosti potom lze využít na přípravu dvou premiér – na platby za choreografii, scénu, kostýmy, pedagogickou a repetitorskou činnost. Myšlenka souboru, který by pracoval při škole, vznikla z přesvědčení, že škola může poskytnout zázemí pro profesionální činnost: prostory i odborné vedení, tréninky, repetitorskou činnost. Členové se mohou účastnit i workshopů se zahraničními a domácími pedagogy pořádaných školou. Dobré podmínky pro činnost souboru zajišťuje také zcela výjimečná spolupráce s Národním divadlem v Praze, která umožňuje uvádění samostatných představení na některé jeho scéně, někdy dokonce zařazených do abonentních cyklů.

Bohužel po celou dobu existence se nepodařilo projekt realizovat v plné míře, a to‚ díky‘ nesystematičnosti grantového systému i výši poskytnuté finanční podpory. Jak plánovat práci, nabídnout smlouvy tanečníkům, připravovat premiéry, když nevíte, zda budete mít v případě jednoletého grantu od 1. ledna následujícího roku vůbec nějaké finanční prostředky, a když, tak se to dovíte v lednu a peníze přijdou někdy v březnu? V letech 2014–2016 jsme získali víceletý grant ve výši, která umožnila zapojit do hlavní činnosti 6 tanečníků a také hosty, placené za konkrétní zkoušky a představení. V roce 2017 jsme ale opět dostali jednoletý grant, ani ne ve výši 50 % předchozího roku. Přitom výkonnostní ukazatele souboru zůstaly stejné. Stačí změna obsazení grantové komise a práce souboru je ohrožena! Pracovat v takových podmínkách je opravdu složité. Přes všechny tyto výše zmíněné problémy je však třeba říci, že práce souboru přináší velmi pozitivní výsledky. Potvrdilo se, že myšlenka projektu je správná a soubor životaschopný! Při realizaci projektu za dostatečné finanční podpory by bylo možné výrazně podpořit umělecký růst mladých tanečních umělců a jejich zařazení do profesionální taneční praxe. Loni odešlo z BB do angažmá pět tanečníků, kteří by se jinak hned po škole neuchytili. Tato zkušenost pomohla i takovým jménům, jako jsou Michal Krčmář, Tamara Kšírová, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar, Vojtěch Rak, Florent Operto a další a další.“

Protože škola jako subjekt takový soubor spravovat nemůže, jsou oba ředitelé odkázáni pouze na dotace žádané prostřednictvím přidružených společností. Přestože jejich existence je nejistá, obě školy se stále zuby nehty snaží své soubory udržovat při životě. Jejich přínos českému tanci je nezpochybnitelný: svými zájezdy obhospodařují jinak tanečně neaktivní regiony (pouze z dotací MKČR, neboť finanční prostředky z MHMP nelze využít pro činnost mimo území hlavního města), vyjíždějí pravidelně i do zahraničí, dávají příležitost mladým choreografům a především v nich nacházejí útočiště čerství absolventi uvedených škol, kteří mají možnost zůstat v taneční profesi a nevzdávat se jí.  

Co pro členy souborů angažmá v těchto tělesech znamená, objasňuje A. Schneider: „Snažíme se podstatně zvýšit profesionální laťku ve všech významných ukazatelích tanečního žánru, aby tanečníci byli konečně chápáni jako svébytné vzdělané a kreativní osobnosti, které umí sebevědomě prezentovat výjimečnou kapacitu svého žánru a jeho důležitost pro mnoho významných aspektů současné pomalu degenerující společnosti – tělesnou kulturu a kondici, estetiku, etiku a životní styl.“

Myslí sice především na své absolventy, ale jsou otevřeny i dalším zájemcům. Oba soubory zaměstnávají i zahraniční tanečníky, zájem z dalších českých škol však prý není. Přitom jsou spolupráci otevřeni.

„Práce v souboru je samozřejmě otevřena nejen absolventům Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Pokud se nám podaří získat potřebné finanční prostředky, rádi bychom umožnili pracovat v souboru absolventům všech tanečních konzervatoří v ČR,“ říká J. Slavický. A. Schneider k této problematice podotýká: „U neabsolventů TCP ale prakticky vždy narážíme na nedostatečné eklektické propojení klasiky s moderními tanečními technikami a také s celkovou intenzitou interpretační a inscenační praxe – tedy s celkovou nezkušeností.“

Soubor při škole však není jediným způsobem získávání praxe. Velmi osvědčeným principem je vytvoření podobné skupiny při divadle. Fungujícím modelem byl například NDT2 Jiřího Kyliána. Měl by to být soubor určený pro mladé tanečníky, věkově a časově omezený, z nějž by se profilovali umělci do většího souboru. Takový koncept by byl jistě velmi užitečný, umožnil by jak praxi českým absolventům, tak získání zkušeností zahraničním tanečníkům, pro něž jsou české regiony přestupní stanicí.

O jeho vytvoření vážně uvažuje Mario Radačovský: „Osobne by som rád vytvoril NdB2 ako takú predprípravku hlavného súboru NdB. Ide o to, že takto by bola potencionálne väčšia šanca zamestnať viac tanečníkov a hlavne by sa veľa naučili. Dôležitou súčasťou je tiež to, že menší súbor má aj svoj vlastný repertoár. To dáva možnosť nielen mladým choreografom tvoriť, pracovať a učiť sa v praxi, ale i mladým pedagógom. Celý koncept je komplexnejší a vlastne je to veľká možnosť pre veľa profesií v divadle.“

Potřeba existence „tanečního inkubátoru“, mostu mezi školou a divadelní praxí, je tedy neoddiskutovatelná z pohledu uměleckých šéfů i vedení konzervatoří. Především začíná být čím dál aktuálnější. Přínos takového souboru pro obor je nezpochybnitelný, většina z bývalých členů např. Bohemia Baletu dodnes výrazně působí na domácí scéně. Mnoha tanečníkům umožnily oba zmíněné soubory plynulý přechod od školy k divadlu, motivovaly tanečníky k profesnímu růstu a k výkonu svého povolání. To by měl být jeden z cílů české kulturní politiky – aby se studenti státem zřizovaných konzervatoří měli šanci uplatnit v angažmá z veřejného rozpočtu dotovaných divadelních souborů.