Klíče odnikud (Julie De Meulemeester, Lucie Horná, Rosa Maria Pace, Alkisti Angelatou, Petronela Bogdan, Manuel Fernandéz, Sebastiano Mazzia, István Varga, Magnum Phillipy).Foto Michal Siroň.
Petr Zuska vytvořil na prahu svých pomalu se blížících abrahámovin pro baletní soubor Jihočeského divadla výjimečné dílo nazvané Klíče odnikud. Jako by všechna jeho předešlá díla byla přípravou, hledáním onoho klíče k celistvé, totální výpovědi, kterou lze odemknout duše a srdce diváků. V tomto díle, uvedeném poprvé 23. března 2018 v KD Metropol, své hledání úspěšně završil, podporován niternými výkony účinkujících a ideálně koncipovanou scénografií Jana Duška, která se stala hybatelkou dynamických předělů v díle, harmonicky spjatých s tokem hudby. Celistvost, semknutost všech složek kolem silné inspirace, to je onen klíč, který se Zuskovi podařilo nalézt, a je to vskutku cenný a vzácný nález, charakterizující zralé divadelní mistrovství.
Jako podporu své inspirace našel výrazově silné spojení hudby našich dvou velikánů: Antonína Dvořáka (Requiem, op. 89) a Leoše Janáčka (Po zarostlém chodníčku). Toto spojení je nejen emotivně účinné, ale také dostatečně kontrastní, neboť monumentální orchestrálně-vokální zvuk v nahrávce České filharmonie se střídá s kontemplativním sólovým klavírem, na který živě hraje Božena Steinerová. Vše je ale citlivě sladěno a je velmi dobře, že si k tomuto Petr Zuska přizval Zbyňka Perlu z Národního divadla v Praze, neboť podcenění zvukové složky by dílu ublížilo.
Petr Zuska v tomto díle rozehrál plnou šíři svých divadelních zkušeností, předchozí dlouholeté angažmá v ND Praha mu umožnilo seznámit se se špičkovými spolupracovníky a pauza po tomto patnáctiletém maratonu šéfování mu zase poskytla oddychový čas pro návrat k vlastním zdrojům choreografického vyjádření. To vše se v tomto díle střetlo s chápajícími a výrazově nadanými interprety baletního souboru. Ve středobodu dění této devadesátiminutové inscenace je osamělá žena, která zve diváky k spoluprožívání reminiscencí uzlových okamžiků svého osudu. Choreograf vytváří dynamické obrazy na základě pohybového materiálu, který není prvoplánově zatížen konkrétně pojmenovatelným obsahem, přesto je v základě srozumitelný a hlavně komunikativní. Generuje proud asociací, které jsou ve spojení s hudbou a scénografickými změnami diváky po svém odečítány a spojovány s jejich individuálními životními zkušenostmi. Výsledkem je naplňující umělecký zážitek.
Hlavní postavu ztělesnila Julie De Meulemeester, která na premiéře podala vynikající výkon, udržela zájem diváků po celou dobu představení, aniž by pokleslo její soustředění a ponor do výpovědi, kterou zprostředkovávala. Její tělo je vpravdě nástrojem duše. V Boženě Steinerové našla výbornou partnerku, neboť i ona se pohybové akce na jevišti účastní. Je druhé protagonistce jakoby přítelkyní, matkou, svědkyní a zrcadlovým odleskem vlastní budoucí podoby. Božena Steinerová vyzařuje na jevišti silné charisma, uměleckým zážitkem je nejen její klavírní interpretace, ale i herecký vklad, nenásilný a s velmi silným účinkem. Tato dvojrole rovněž přispívá k působení totálního hudebně pohybového divadla.
Petr Zuska koncipoval dílo vskutku „na klíč“ možnostem baletu JD. Kromě těchto dvou protagonistek podává přesvědčivé výkony osmice tanečníků – jsou tu jako ztělesnění vtíravých, chmurných až děsivých myšlenek a pocitů protagonistky. Pavel Knolle pro ně vymyslel androgynní kostým (připomínající jak frak, tak šaty) v temných černošedých odstínech, který umožnuje i rychlé a jednoduché změny, když se někteří z účinkujících přeměňují do epizodních rolí (Matka, Otec, Přítel). Kostýmy jsou funkční, snad bych jen poznamenala, že na temné scéně by pro odlišení těchto rolí bylo vhodné přeci jen více zvýraznit ony střihové a barevné detaily (z odstupu vše splývá, což však může být i úmysl).
Scéna Jana Duška se inspiruje barokní scénografií: ohraničuje hrací prostor do lichoběžníku, čímž vhodně a přitom nenásilně přetváří jeviště Kulturního domu Metropol, které by jinak svou šířkou na úkor hloubky Zuskově niterné výpovědi nepřálo. Je to geniální tah: na každé straně černé stěny jsou čtyři dveře, při pootevření se za nimi objevuje světlo různé barvy a intenzity podle hudební a režijní dramaturgie. Proti osvětlené ploše průhledu se skvěle vyjímají černé postavy vcházejících či odcházejících temných přízraků; celek vytváří dojem uzavřeného prostoru (domu, ve kterém žije osamělá žena), do něhož ale pronikají vetřelci, ty je ale možné stejnou cestou i zaplašit. Podobně skvěle jsou vyřešeny také pasáže s klavírem – v nejužší části lichoběžníku v hloubce jeviště se zvedne černý závěs a divák vidí starobylé hnědé křídlo, krásně nostalgicky nasvícené a za ním klavíristku ve stejných šatech, jako má tančící protagonistka. Pod křídlem roste zelená tráva…
Velkým kladem inscenace je, že přináší nejen ponor do nejrůznějších útrap lidského údělu, ale také opravdovou krásu. Nic není ostentativní, přehnané či nedůvěryhodné, laciné či prvoplánové, tah štětce není nikde přerušen. Všechny divadelní výrazové složky napomáhají ústřední ideji díla. Radost z úplnosti.
Pro baletní soubor Jihočeského divadla znamená tato premiéra nepochybně kvalitativní přelom a do jisté míry bych řekla, že i pro tvůrce samotného a jeho spolupracovníky. Je také potěšitelné, že i tento regionální soubor dokáže celé dílo alternovat. Druhá premiéra se uskuteční 14. dubna 2018 a bude zajímavé sledovat, jak se s tímto úkolem alternující umělci vyrovnají. Budu jim držet palce.
Psáno z premiéry 23. března 2018 v KD Metropol, České Budějovice.
Klíče odnikud
Námět, režie a choreografie: Petr Zuska
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Petr Zuska, Petr Baštýř
Zvukový design: Zbyněk Perla
Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek
Premiéra: 23. března 2018
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace