Juno a Avos – Baletní zpracování slavné rockové opery

Juno a Avos – Baletní zpracování slavné rockové opery

Díky novému představení Juno a Avos se baletnímu souboru Slezského divadla v Opavě naskytla možnost ukázat své přednosti. Choreografie se ujal Jiří Pokorný, současný šéf baletu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, který vytvořil taneční ztvárnění stejnojmenné „rockové opery“ z pera ruského skladatele Alexeje Rybnikova a spisovatele Andreje Vozněsenského. Tato opera, vytvořená již v sedmdesátých letech minulého století, však byla kvůli kontroverznímu tématu a příliš experimentální hudbě poprvé uvedena v moskevském Divadle leninského Komsomolu až v roce 1981. Od té doby se s úspěchem hrála v mnoha zemích světa, mimo jiné i v bývalém Československu.

Juno a Avos je inspirován příběhem ruského barona Rezanova – reálné historické postavy –, který v 19. století podnikl námořní výpravu do Ameriky. Když pobýval v Kalifornii, zamiloval se do mladičké Conchity, dcery španělského místodržícího, ale jejich lásce nepřálo štěstí – Rezanov byl nakonec z Kalifornie vyhoštěn a zemřel při zpáteční plavbě. Conchita na svého milence léta čekala, nakonec však vstoupila do kláštera, kde žila až do své smrti. Dojemný milostný motiv spolu s okolnostmi setkávání dvou mocností světa je jistě lákavý, o vytvoření ryze taneční verze tohoto libreta se však dosud nikdo nepokusil a před premiérou vyvstala otázka, jak se s takovou výzvou tvůrčí tým a opavský baletní soubor popere.

Výsledkem je spíše temná choreografie s mystickými momenty, dramaturgicky ucelenou linkou a potřebným spádem. Představení dodává na síle neotřelá Rybnikovova hudba, která zní ze záznamu původního operního provedení včetně zpívaných pasáží. Rybnikov mísí různé styly, od klasické opery, přes ruskou lidovou a religiózní hudbu, až po populární hudební prvky své současnosti (zaznívají zvuky elektroniky a syntetizátorů typické pro 70. léta). Slyšet je i mluvené slovo v ruštině či španělštině. Spojení modlitby, atmosféry starých ruských filmů a historického příběhu, kombinace modernity a bohaté ruské tradice dodávají inscenaci zajímavý nádech. Stejnou diverzitu můžeme nalézt i v choreografii. Jiří Pokorný má osobitý rukopis, kombinující kroky a gesta ruského lidového tance (připomínající chorovody či pravoslavné žehnání), neoklasického tance, jazzu i současného tance. V kontextu soudobé tvorby není tato choreografie příliš inovativní, cítíme z ní vliv 80. let i inspiraci Kyliánem. Přesto nepostrádá originální, překvapivé pasáže, které opavským tanečníkům sedí.

Pro nepočetný baletní ansámbl Pokorný vytvořil rafinované sborové scény, v nichž si pohrál s prostorovým řešením, a dosáhl vizuálně zajímavého efektu i s menším počtem tanečníků (jako kupříkladu v úvodní scéně truchlení za Rezanovovu zemřelou ženu, tanec námořníků nebo vstupy španělských tanečnic). Celkově převažují dramatická gesta, pantomimické pasáže, ostré a přesné taneční i civilní pohyby, což se děje občas na úkor velkých skoků, piruet či zvedaček.

Představení stojí na výkonu Tomáše Hoše, který tančí hlavní roli Rezanova a objevuje se v centru dění téměř ve všech scénách. Hoš se soustředil na dramatické ztvárnění postavy odhodlaného i vášnivého mořeplavce. Kromě romantických setkání s Conchitou ale jeho role mnoho dalších hereckých poloh nenabízí. Pohybovou složku technicky zvládl bez větších problémů a bylo znát, že šel do výkonu naplno. Krásným estetickým dojmem působily výkony Lucie Zapletalové (Rezanovova žena Anna a její duch) a Karolíny Walachové (Conchita). Ačkoli se jejich role nedají příliš srovnávat, stále tyto tanečnice něco spojuje – subtilnost a křehkost, nádherné linie, jevištní elegance a velmi dobrá technika (Conchita je hned po Rezanovovi druhou nejdůležitější postavou a Anna se zjeví jen v prvním jednání v krátkém pas de deux). Karolína Walachová se snažila svoji úlohu rozvinout i po herecké stránce a doplňovat svého tanečního partnera ve společných duetech, což se jí velmi dařilo. Fokus a přesnost ukázal i baletní sbor, zejména jeho ženská část. Ostatní role (Federico Michala Klapetka nebo Místodržící Martina Tomsy) byly spíše charakterního rázu a především podporovaly protagonisty příběhu a jejich výstupy posouvaly děj.

K celkovému dojmu z inscenace bezpochyby přispěly kostýmy a scénografie Dany Hávové. Její styl je elegantní, decentní, jednoduchý a zároveň promyšlený. Kostýmní design se opírá o tradiční ruské a španělské oděvy, ve scéně s námořníky vsází na současný vzhled (krátká trička tanečnic, úzké dřínové kalhoty). V některých momentech se kostýmy zásadně podílejí na výsledné atmosféře. V úvodní scéně smutečního obřadu je ženský sbor oblečen do splývavých dlouhých šedých šatů a kolem hlavy má ovázané černé šátky – obraz jako by vystoupil ze starých ruských bájí; v závěrečném obraze z kláštera se zase Hávová inspirovala strohými hábity jeptišek.

Scénografie se během večera téměř neproměnila. Scénu tvořila otočná zrcadla po stranách a dvojité schodiště v zadním plánu jeviště, které vedlo k vyvýšené plošině. Ta byla často ústředním dějištěm akcí a její funkce se postupně měnila. Jednoduché kulisy doplňovaly rekvizity, které symbolicky znázorňovaly zásadní okamžiky baletu. Maketa lodi, kterou táhl malý chlapeček-tanečník, znázorňovala Rezanovovy plavby, zapálené svíce připomínaly světlo naděje i nábožnou náladu. Conchita na závěr také zapálí svíci, aby se spojila aspoň s duší Rezanova a mohli společně odejít z tohoto světa.

Balet Juno a Avos splnil v opavském souboru to, co si jeho autoři vytyčili. Toto představení semklo soubor a zdůraznilo kvality tanečníků. Zároveň dává baletnímu sboru možnost tančit kvalitní choreografii. Příběhem a zpracováním zaujme širší škálu diváků a nejenom baletní znalce. Přitom plně využívá technických možností opavské hlavní scény. Odborník může sice namítnout, že se soubor choreograficky i esteticky vrátil s tímto titulem o pár či dokonce desítek let do minulosti, ale to neznamená, že by byl Juno a Avos méně atraktivní. Navíc se toto představení nesnaží prvoplánově zalíbit a naopak v mnoha ohledech zůstává velmi originální.  

Psáno z premiéry 20. května 2018 ve Slezském divadle Opava.

Juno a Avos
Choreografie a režie: Jiří Pokorný
Scéna a kostýmy: Dana Hávová
Hudba a texty: Alexej Rybnikov
Premiéra: 20. května 2018