„Budu to řešit právní cestou.“ „Podám na vás trestní oznámení.“ „Budu vás žalovat.“ Případně „Záležitost předám právníkům.“ Že vám to něco připomíná? Tyto fráze se staly samozřejmou součástí veřejného prostoru. Snad není týdne, kdy by s nějakou takovou nepřišel politik nebo jiná vlivná osoba proti žurnalistovi ve snaze jej zastrašit. A když nezabere výhružka, skutečné podání žaloby už dokáže život protistraně hodně znepříjemnit, byť se ukáže jako nedůvodná. Zdá se mi, že také v tanci jde o stále oblíbenější způsob komunikace s publicistou. Mohu dosvědčit několika příklady ze své praxe. „Budu to řešit právním způsobem,“ psala onehdy tanečnice Jana Kůrová v Tanečních listech v reakci na můj článek upozorňující na její podnikatelské praktiky, které nesly znaky kriminálního jednání. S podáním žaloby nedávno proti mně šermoval Antonín Schneider, když se mu nelíbila interpretace výzkumu prováděného pod souhrnným názvem Český tanec v datech. Pokud bych se poohlédl za dalšími podobnými případy z posledních měsíců, pak „právní kroky zvažoval“ slovy Mária Radačovského brněnský balet vůči přispěvatelce Taneční zóny Ditě Dvořákové, do pomyslné mozaiky zapadá i kauza kulminující na konci léta kolem vedení Duncan Centra. Na popud právníka Duncan Center Divadelní noviny raději stáhly fotografie ředitelky Romany Lisnerové u svých polemických článků zveřejněných na webových stránkách.
Případů, kdy už se nediskutuje, ale jen ohání siláckými slovy o právnících a soudech, přibývá. Jako by se v tom malém českém tanečním rybníčku odrážely mrazivé proudy celé naší společnosti. Doba argumentů a věcné diskuse skončila. Vyhrožujme, zastrašujme, suďme se!
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace