Foto: Tony Maher
Jak jste objevil step?
Objevil jsem ho, když mi byly čtyři roky, nebo pět, a viděl jsem film Bílé noci s Michailem Baryšnikovem a Gregorym Hinesem. Zamiloval jsem se do Baryšnikova stylu a chtěl začít s baletem, ale moje matka, která každý den vozila do baletní třídy moji starší sestru, se nechtěla dostat do stejné situace se mnou. Tak jsem začal se stepem.
Co je nejdůležitější věc, kterou jste se naučil od svých učitelů tance?
Nejdůležitější věc, kterou jsem se naučil, ale ne od mých učitelů, ale skrze ně, je to, že vaše tělo může udělat mnohem víc, než si skutečně myslíte, že může. A pokud to nejde, vždy můžete vymyslet něco jiného, nahradit pohyb nějakým jiným, pokud jste dost chytří. Pokud věříte v sebe, ve své tělo, pokud se o sebe dobře staráte a pokud máte fantazii, můžete zvládnout cokoli.
Jak improvizujete s jazzovými muzikanty? Co vám to přináší a jak se napojujete na hudebníky?
Je těžké na tyto otázky odpovědět, stejně jako je těžké říct, proč se někdo rád baví s některými lidmi a s jinými ne! Myslím, že jazzoví hudebníci a stepaři mají stejné „vzdělání“: každý den posloucháme stejnou hudbu, používáme stejná slova, jsme zvědaví. Hovoříme stejnou řečí, nebo alespoň stejným dialektem, takže je snazší se propojit navzájem. S každým hudebníkem nebo kapelou je konverzace jiná. Někdy objevujeme zajímavá témata a touláme se kolem nich, někdy si nemáme co říct, takže zůstáváme každý na své straně, ve své zóně pohodlí, nebo někdy jdeme spolu na místo, které oba známe, a nakonec (když se to stane, je to báječné), někdy spolu jdeme hledat dobrodružství v místě, kde jsme nikdy předtím nebyli.
Nicméně, aby se tyto momenty staly, stejně jako v konverzaci, je třeba začít tím, že si nasloucháme navzájem, předtím, než začneme mluvit.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace