S Jiřím Bubeníčkem o premiéře Procesu: „Kafka se vlastně směje životu.“

Jiří Bubeníček. Foto: Rebecca Hoppé.

Autor Petra Dotlačilová

Královský švédský balet ve Stockholmu připravuje na 17. května 2019 pátou a poslední premiéru této sezóny. Jedná se o nové celovečerní dílo Proces Jiřího Bubeníčka a jeho choreografický debut s místním souborem. Jak název napovídá, balet je inspirován dílem pražského autora Franze Kafky. Týden před premiérou, v den prvních zkoušek na jevišti s orchestrem, jsem měla příležitost zhlédnout část rodící se inscenace a popovídat si s jejím autorem v operní kantýně. 

Jak vznikla vaše spolupráce s Královským švédským baletem?
S Nicolasem Le Richem se známe již dlouho, jako tanečník jsem několikrát hostoval v pařížské Opeře (kde byl Le Riche sólistou 1990–2014, pozn. red.) a prezentoval jsem v Paříži i kratší choreografie. Poté, co se stal šéfem Královského švédského baletu, jsme se jednou náhodou setkali na ulici v Drážďanech, kde vedl letní kurzy tance… Zajímal se o moji choreografickou práci – tehdy jsem už měl na kontě několik celovečerních děl. Požádal mě, abych mu poslal videa svých prací, a na základě toho mě pak oslovil k vytvoření inscenace.

Ohledně tématu inscenace vám tedy dal volnost?
Ano, úplně. Nabídl jsem mu tři čtyři nápady, což obvykle dělám, když mě divadlo pozve ke spolupráci. Navrhuji jak klasický titul a zpracování, tak moderní. A jemu se zalíbil právě Kafka…

Můžete přiblížit tuto inscenaci a svůj vztah ke Kafkovu dílu?
Proces není jednoduchý příběh, ale rád přináším na scénu něco, co jsme ještě neviděli. Miluji Giselle, Bajadéru, Labutí jezero, tančil jsem v těchto dílech mnoho let, ale myslím si, že bychom neměli zůstávat zaseknuti v minulosti. Měli bychom se dívat dopředu, do budoucnosti. Pocházím z Prahy, nejsem žid, ale vyrostl jsem v židovské čtvrti. Chodil jsem po stejných ulicích jako Kafka a dokonce do stejné školy jako on, v Masné ulici. V dobách před revolucí byla Praha dost prázdná, oproti té dnešní přeplněné turisty, působila špinavěji a ne tak pěkně. Měla takový kafkovský nádech. Později jsem ho pak hodně četl.
Švédi mají dobré vzdělání a mnoho z nich Kafku a Prahu zná. A pokud někdo dosud Kafku nečetl, mým snem je, aby ho inscenace inspirovala k tomu, aby s tím začal. Kafka má image temného a složitého autora, ale čím více jej studuji, tím více mě fascinuje, jak pracuje s psychologií. V inscenaci uvidí divák spoustu barev, je pestrá na postavy, scény a tak dále.
Navíc tento balet není jen interpretace Procesu, objevují se tam i momenty z jiných Kafkových děl a z jeho života. Například z Proměny, která stejně jako Proces začíná v posteli, nebo z Kafkových vzpomínek na mládí zobrazených v Dopisech otci. 
Proces je pro mě hodně o existenčních otázkách. Josef K. neví, proč je zatčen, co udělal, pořád pátrá po smyslu toho všeho. Stejně tak my se pořád ptáme, co je smysl života, někdy je absurdní, někdy se stresujeme úplně z ničeho, dokonce se dá i říct, že jsme si vymysleli kostel, aby nám poskytl odpovědi. Na konci Procesu vede Josef K. rozhovor s vězeňským knězem v katedrále, který mu řekne, že jedině sám Josef může zodpovědět své vlastní otázky.

Zmínil jste, že chcete divákům odhalit nejen hloubku a tíseň, ale i pestrost Kafkova světa. V čem podle vás spočívá?
Dočetl jsem se, že když si Franz Kafka s Maxem Brodem nahlas četli Proces, tak se u toho hodně smáli. Spousta scén je tam absurdních. Takže on se tam vlastně směje životu. I když jeho život byl těžký, měl přísného a autoritativního otce, měl potíže s příjmem potravy, byl slabý a nemocný, nedokázal se ani oženit, protože měl pocit, že by roli manžela nezvládl… A to všechno se odráží ve všech jeho dílech. Takže do baletu jsem se snažil otisknout i témata z Kafkova života.

Hudební doprovod tvoří koláž skladeb, na jevišti se ale objeví i finský „řvoucí sbor“ Mieskuoro Huutajat – jak došlo k této spolupráci?
Tento soubor jsem objevil, když jsem žil v Hamburku – tam jsem hodně chodil do divadel i na různé alternativní akce. Navštívil jsem i jejich koncert, když hostovali v divadle Thalia, kde prostě jenom řvali. Velmi mě to zaujalo a od té doby jsem s nimi chtěl spolupracovat. V této inscenaci mi to přišlo případné, tak jsem rád, že to vyšlo. Oni vlastně křičí zásadní pasáže z Kafkova Procesu, které jsme vybrali.
Jinak osmdesát nebo devadesát procent hudby je od Alfreda Schnittkeho, hlavně proto, že podle mě perfektně vystihuje příběh. Kafka je někdy folklórní, všechno je trochu „ujetý“ – a hudba je přesně taková, někdy těžká, jindy melodická. Dále používám také židovskou hudbu a různé zvuky, jaké se podle mě ke Kafkovi hodily, například zvuk psacího stroje. 
Hudební doprovod této inscenace je komplikovaný v tom, že obsahuje jak živou hudbu produkovanou orchestrem, tak hudbu z nahrávky, různé zvláštní zvuky a ruchy. Dirigent tedy řídí nejen orchestr, ale i pracovníky zvuku, co pouštějí nahrávky. Připravoval jsem se na to velmi dlouho a dnes poprvé zkoušíme s orchestrem. Zatím to jde velice dobře.

Inscenace je tak trochu rodinná záležitost, podílí na ní váš bratr Otta a dokonce vaše žena Nadina Cojocaru…
Ano, Otta vytvořil scénografii, která obsahuje rampu, po níž tanečníci sklouzávají na scénu, a také projekci. Nadina studovala moderní tanec a choreografii v Moldávii, ale poté odjela do Ósaky a začala pracovat pro velkou textilní firmu, věnovala se designu látek a oblečení. Takže velmi rozumí různým materiálům, vzorům i módě. Máme podobný vkus a rozumíme si v hodně věcech. Proto s ní rád spolupracuji, pro mé inscenace Metropolis, Chapeau a teď Proces vytvořila kostýmy. Konzultujeme spolu ale také scénografii a celkovou dramaturgii, což je případ právě Procesu. Příprav se navíc účastní i naše nejmladší dcera, které jsou teprve čtyři měsíce, je tedy pořád s námi v divadle či v kostýmním ateliéru.

Již jste naznačil, že se nyní více zajímáte o moderní nebo současný tanec, což bylo také vidět z úryvku na zkoušce… Je to nový směr, kterým se nyní chcete vydat?
Snažím se dělat jiný styl skoro pro každé divadlo. Jako interpret jsem tančil všechny styly a nedělalo mi to potíže. V poslední době jsem vytvořil klasickou Carmen pro divadlo v Římě, protože tam se to víc hodilo, v Záhřebu naopak moderní Metropolis, Má vlast v Praze byla zase klasičtější. Nerad bych byl zařazován jen do jedné škatulky. A také se pořád rád učím nové věci, takže například minulé léto jsem chodil ve Španělsku na kurzy současného tance. Zajímají mě nová témata, soudobé divadlo. Teď se žánry čím dál tím více spojují, u nás například s cirkusem, to mi přijde krásné.

Jak se vám spolupracovalo se souborem a týmem Královské opery?
Technický tým je tady geniální, všechno vyrobili perfektně a včas, funguje to. Tanečníci jsou také velmi dobří a fajn parta. Akorát poslední premiéra místního souboru se konala jen před měsícem (Eskapist od Alexandra Ekmana), takže tanečníci byli hodně časově vytížení dvojím zkoušením. Poslední měsíc jsme museli hodně dohánět, ale myslím, že jsme to zvládli.

Sledujete dění v českém tanci? Chtěl byste s odstupem času komentovat situaci ohledně konkurzu na šéfa Baletu ND, kterého jste se zúčastnil?
Moc často jsem teď v Čechách nebyl, ale prostřednictvím internetu mohu trochu sledovat, co se u nás děje. Snad teď během dovolené budu mít šanci něco vidět.

Okolo toho výběrového řízení mě mrzelo, jakým způsobem se s námi komunikovalo. Ředitel divadla sliboval všem to samé, mně, Darie Klimentové i Filipovi Barankiewiczovi, dlouho mi sliboval, a dokonce mnohokrát i říkal, že to už oficiálně ohlásí veřejnosti. Tak jsem si myslel, že pozici získám, Daria to samé... Bylo to neupřímné jednání. Kdyby mi na rovinu řekl „Jirko, rozmyslel jsem si to“, tak bych to normálně přijal. Jinak mi nevadí, že jsem pozici nedostal, pražskému Baletu a ND pořád moc fandím, je to super parta a makají jak blázni. Vypadá to, že se soubor hodně posouvá, držím jim palce. I když si nemyslím, že by Praha měla být filiálka Stuttgartu, každý soubor by měl mít svoji tvář. Uvidíme, jak se to vyvine.

Takže pokud by se naskytla příležitost, měl byste zájem se souborem pracovat? Nebo i s jiným v České republice?
Zatím mám opravdu moc práce a málo času. Ale neříkám ne! Pokud by se naskytla příležitost, dobré podmínky a našel by se zajímavý příběh… 

Jaké máte tedy plány do budoucna?
Nejprve plánujeme s rodinou dlouhé prázdniny, protože tento rok už jsem udělal čtyři celovečerní balety. Na každém díle člověk stráví dva měsíce, takže já jsem vlastně skoro rok nebyl pořádně doma. Takže jsem i několik věcí odřekl, abych si odpočinul. Poté budu připravovat Prokofjevovu Popelku pro komornější soubor ve Florencii. Těším se na to, protože to je soubor moderní, takže chci jít zase jiným směrem. Plánuji příběh pojmout jako jednoaktový balet. Mám také nabídku na vytvoření Manon pro soubor, se kterým jsem už nedávno spolupracoval. A další zajímavé spolupráce, na které se moc těším. Ale nerad mluvím o projektech, když nejsou ještě oficiálně oznámeny, nebo podepsané smlouvy. Asi jsem pověrčivý! :)

Jiří Bubeníček (nar. 1974)

Pochází z cirkusové rodiny a společně s bratrem Ottou se stali jedněmi z nejúspěšnějších českých tanečníků. V roce 1993 absolvoval Taneční konzervatoř v Praze, poté odešel do Hamburské státní opery, kde se o dva roky později stal sólistou a vytvořil zde mnoho výrazných rolí. Od roku 1999 se věnuje i choreografii. V roce 2006 odešel do Semperoper v Drážďanech, kde působil na postu prvního sólisty baletu a jako choreograf. Spolu s bratrem Ottou organizovali od roku 2009 nezávislá představení, jako například Bubeníček and Friends nebo Bubeníček Ballet World, později založili společnou značku Les Ballets Bubeníček. V současné době působí jako choreograf na volné noze, vytvořil choreografie Toccata pro New York City Ballet, Le Souffle de l'Esprit pro Zürich Ballet, Unerreichbare Orte pro Hamburg Ballet, Carmen pro Teatro dell’Opera Roma a mnoho dalších.