S Jiřím Bartovancem o sóle ENTROPY #251: „Jako outsider jsem si nemusel připadat, neboť jsem jím v cizím prostředí byl…“

Jiří Bartovanec, Foto: Vojtěch Brtnický

Autor Kristina Soukupová

V našem posledním rozhovoru jste zmínil, že se chcete v budoucnu více věnovat své tvorbě. V pondělí 25. ledna 2016 má svou českou premiéru vaše nové sólo ENTROPY #251. Jak vznikalo a čím je pro vaši tvorbu důležité?
Choreografie Entropy vznikla z podnětu českého fotografa Ivana Pinkavy, který pro České centrum v New Yorku připravoval dvouměsíční kulturní program na téma „Mít odvahu být outsiderem“. Mě si vybral, abych reprezentoval současný český tanec. Představení vznikalo hned na několika místech. V Koreji, Německu a zde v Čechách. Asi nejzásadnějším pak byl pobyt v Soulu, neboť to místo pro mě plně rezonovalo s tématem. Byl jsem zcela v cizím prostředí, kde jsem si jako outsider nemusel připadat, neboť jsem jím byl. Myslím, že pro každého umělce má jeho nové dílo svůj specifický význam, protože ve vás zanechá stopu, utváří vaši osobnost a směřuje vás dopředu. Pomáhá vám objevovat nové možnosti a posouvá vaše hranice.

Co pro vás znamená být outsiderem? Je to jedinečnost, uchování si vlastního stylu?
Dalo by se říci, že na rozdíl od generace našich rodičů je pro nás mnohem snazší a jednodušší být sám sebou. Nejsme spoutáváni nesmyslnými společenskými normami, zákazy, nehrozí nám postih za odlišnost a společnost je více otevřená a především svobodná. Přesto si myslím, že individualita a jedinečnost jsou mnohem více ohroženy než před čtvrt stoletím. Zatímco před rokem 1989 se lidé snažili alespoň nějakým způsobem odlišit a vyniknout z uniformní šedi, dnes jako by tomu bylo naopak. Konzumní společnost budí v lidech touhu vypadat stejně. Podobat se nesmyslným vzorům a módním trendům. Přijímat image druhých a oblékat se tak, abychom vyjádřili nikoli svoji jedinečnost, ale svůj společenský statut, postavení a finanční možnosti. I z těchto důvodů se snažím si uchovat svoji osobitost, která se v očích majority může jevit jako dobrovolné vyčlenění se do pozice outsidera.

Jakým způsobem pracujete na sólovém představení? Používáte někoho dalšího jako vnější oko, konzultujete s někým? Co ovlivňuje váš tvůrčí proces?
Tvůrčí proces je pokaždé jiný, ale určitá specifika si uchovává. Především v hledání pohybových kvalit a elementů, které souzní s daným tématem. Hodně improvizuji a v takovém období bývám i více vnímavý, neboť hledám inspiraci všude kolem sebe. Jsem otevřený podnětům a nechám téma, aby na mě působilo, vstoupilo do mého běžného života a já se s ním sžil. V určité fázi procesu, když už má choreografie svoji kostru a hrubé rysy, si pak zvu na zkoušky lidi, ke kterým mám důvěru. Rád si vyslechnu jejich názor. To, co má největší vliv, je ale časový odstup. Možnost netvořit ve spěchu a mít příležitost nechat představení zrát a po čase se k němu vrátit. Tak tomu bylo i s Entropy.

V představení používáte hudbu více autorů. Jak jste s hudbou při tvorbě sóla pracoval?
Do představení jsem chtěl od počátku vnést trochu disharmonie, proto jsem sáhl po skladbách Iannise Xenakise, s jehož hudbou jsem již v minulosti pracoval a mám ji rád. Oslovil jsem také Damira Bacikina a Thoase Lindnera, aby složili původní melodie, a skladby Ólafura Arnaldse a Nilse Frahma jsem do celkového konceptu zařadil kvůli jejich klasickému charakteru. Hudební složka se vyvíjela postupně. Záleželo mi na tom, aby byla pestrá a kontrastní. Do choreografie tak vstoupilo i psané a mluvené slovo. 

Věnujete se zároveň více projektům, současně jste v angažmá u Sashy Waltz a také učíte. Jak se to dá zvládat?
Znám své priority a dle nich se odvíjí zbytek – vše ostatní. Někdy je to náročné, ale práce mi dává energii, nabíjí mě. Musím přiznat, že loňský rok byl přece jen hektičtější než ty předešlé. Vše, co dělám, mě však baví a dobrý pocit z tvůrčí činnosti je pro mě satisfakcí a cestou z únavy. Mám štěstí na široké spektrum aktivit, takže se ani při práci a tvorbě nenudím. Potkávám se s novými lidmi, cestuji na nová místa a řeším nové úkoly, které jednotlivé projekty přinášejí.

Jak relaxujete?
Relax záleží na typu únavy. Tělesnou bolest zaháním v sauně, duševní únavu řeším v přírodě, únavu z koncentrace a soustředění s přáteli u kávy. Zdroje, kterými dostávám do těla novou energii, jsou různé. Někdy mi ale stačí jen změna prostředí nebo činnosti. Dělat něco, co vás rozptýlí, je pro mě svým způsobem také forma odpočinku a relaxace.

Věnujete se i pedagogické činnosti. Co je pro vás jako pro pedagoga nejtěžší? A co vám působí radost?
S učením jsem začal v posledních dvou letech a stále je to pro mě výzva. Pokaždé je to jiné. Jednou pracuji s dětmi ze základní školy, jindy s tělesně postiženými, nedávno třeba s uprchlíky. V Koreji jsem učil profesionální tanečníky, v Berlíně vedu workshopy repertoáru Sashy Waltz a tady tvorbu na konzervatoři Duncan Centre, na které jsem sám studoval. Momentálně s pražskými studenty připravuji skupinovou choreografii Svěcení jara na hudbu Igora Stravinského.
Nejtěžší bývá, když člověk naráží na nepochopitelná pravidla a zaběhlé řády, které vás brzdí. Největší radost je pak vidět studenty, jak před vámi rostou, otevírají se a jejich projev se mění.