Rozhovor s Petrou Dotlačilovou: „Chybí mi kulturou nabitá Praha…“

St. Katherine's Parmoor (UK) Foto: Jelena Rothermel

Petra, priblíž mi, kde momentálne žiješ, pôsobíš.
Žiju ve Stockholmu, kde na půl úvazku studuju doktorát na divadelní vědě na Stockholmské univerzitě, a zároveň ještě pracuju na univerzitě v Lipsku na výzkumném projektu. Do toho jezdím do Prahy, kde dokončuji doktorandské studium na HAMU, takže jezdím mezi třemi městy – Stockholmem, Lipskem, Prahou. Teď mám základnu ve Stockholmu, kde trávím nejvíc času.   

Čo ťa priviedlo do Štokholmu?
Nejdřív jsem tam jela bádat, protože jsem studovala doktorát v Praze. Hledala jsem prameny pro mou práci a díky grantu jsem mohla vycestovat do čtyř evropských měst. A tak jsem se ocitla ve Stockholmu, kam jsem původně jela na deset dní. Moc se mi tam zalíbilo. Narazila jsem na projekt Stockholmské univerzity, do kterého jsem se úplně hodila – výzkum divadla a opery 18. století. Chyběl jim někdo na tanec. Takže jsem se domluvila, že bych tam mohla jet na stáž. Potom jsem se přihlásila na doktorát, abych i nadále v projektu mohla zůstat. Takže vlastně jsem se tam dostala přes výzkum.

Aká je tvoja funkcia v Tanečních aktualitách?
Od roku 2010 jsem interní členkou redakce. Každý člen redakce má ale kromě psaní ještě další funkci, například někdo dělá účetnictví, někdo domlouvá fundraising, někdo se stará o web. Protože teď v Praze tolik nejsem, přesunula jsem se na pozici, kdy vkládám všechny články, rozhovory a recenze na web. Je skvělé, že to můžu dělat i ze zahraničí. Tímto způsobem jsem v denním kontaktu s redakcí a českým tanečním děním.

Znamená to teda, že teraz menej píšeš. Chýba ti to?
Ano, teď mi to chybí. Než jsem jela do Švédska, psala jsem až moc a měla jsem pocit, že se trošku jakoby opakuju. Teď, jak píšu míň, tak si to víc užívám. Více se na to mohu připravit a naladit.

Existuje v Švédsku niečo podobné ako Taneční aktuality?
Mají něco, co se jmenuje dansportalen.se, což je taneční portál pro celou Skandinávii. Rozhodně to není jako Taneční aktuality, aby autoři pokrývali úplně všechno, je to hodně vyhraněné na balet. Dokonce jsem pro ně taky psala, publikují v angličtině. Potom existuje ještě časopis Dans, který je něco, jako byly kdysi Taneční listy. Tento časopis je jenom ve švédštině.

České tanečné dianie sleduješ vďaka recenziám, ktoré zverejňuješ na webe… Nechýba ti ale osobný zážitok z predstavení, ktoré sa v Česku dejú?
Chybí mi celá taneční komunita, která je v Praze hodně živá. Když srovnám kulturní život Česka se Švédskem, mám dojem, že se toho v Česku děje mnohem víc. A to sleduju především taneční scénu. První rok, co jsem byla ve Stockholmu, se v Praze konal jeden festival za druhým, skoro každý týden něco. Ve Stockholmu jsem byla ráda, že jdu na jedno představení týdně. Chybí mi kulturou nabitá Praha.

Ako prebieha tvoj proces písania recenzie? Sprevádza ho určitý rituál alebo zvyk?
Pro mě to začíná už před samotnou návštěvou představení. Většinou se na představení začnu připravovat už doma, něco si o tom dohledám, například – co je to za autora v případě, že ho neznám, s jakým tématem se v inscenaci pracuje a tak. Nejhorší je, když dostanu úkol napsat recenzi k představení, na kterém jsem byla jen jako divák. Jsem jinak naladěná, když tam jdu jako divák, a jinak jako recenzent. Je to o tom fokusu, vnitřním naladění. Během představení si dělám zápisky, abych si zapamatovala výrazné momenty a zpětně si oživila důležité části z představení. Recenzi pak píšu spíš večer, nejsem ranní ptáče. Málokdy píšu ale recenzi následně po představení. Většinou, až když je všude kolem mě ticho a tma, a můžu se v klidu soustředit. Někdy si pustím hudbu, která byla použitá v představení. Pomáhá mi to oživit si obrazy z inscenace. Taneční kritika pracuje hlavně s vizuální pamětí, protože málokdy si můžeš celé představení přehrát na internetu anebo dohledat použitý text. Máme jenom tu svou paměť.   

Fascinuje ma u teba kombinácia výskumu tanca 18. storočia a sledovanie a písanie o aktuálnom dianí na tanečnej scéne. Doplňujú sa ti tieto dva svety? Alebo ich vnímaš oddelene?
Samozřejmě v tom občas nacházím souvislosti. Když čtu estetické traktáty z 18. století, zjišťuju, že tam autoři někdy řešili podobné věci, problémy. Často vidím souvislosti, ale jinak to beru jako dva rozdílné světy. Já jsem vůbec rozpolcený člověk, pohybuju se mezi různými městy a přepínám mezi několika jazyky, takže mě tato kombinace problém nedělá. Naopak tím odpočívám. Navíc nechci veškerou pozornost upřít jen do minulosti, zajímá mě dění v současném tanci.  

Myslíš si, že je osobná skúsenosť s tancom podmienkou pre dobrého tanečného kritika?
Stále jsem ještě nepřišla na to, jestli je to opravdu nutné, aby měl kritik velkou osobní zkušenost s tancem – tedy aby sám aktivně tančil. Znám lidi, kteří se k psaní o tanci dostali později a sami vůbec nebo téměř netančí, a přitom o něm výborně píšou.
Myslím, že to není podmínkou, ale rozhodně je to výhodou. Protože se do toho, co se děje na jevišti, dokážu vcítit, dokonce někdy až toužím být na tom jevišti a zatančit si to. Hlavně vzdělání v oboru taneční věda je samozřejmě velkou výhodou, díky studiu jsem získala velký přehled o historii vzdálené i nedávné, zhlédla jsem snad stovky představení a získala určité teoretické prostředky, jak o tanci přemýšlet a psát.

Kde pramení tvoja cesta k štúdiu tanečnej vedy na HAMU?
Od šesti let jsem chodila do soukromé taneční školy Jany Tomanové, kde jsem měla hodiny klasického, moderního i lidového tance. Vyučovali nás výborní pedagogové jako paní Tomanová, Albína Kliková, Gustav Voborník, Dáša Břichňáčová, na modernu jsme měli Helenu Bartlovou aj. Mohla jsem si zkusit v podstatě všechny techniky. Současný tanec jsem začala objevovat až na vysoké škole. Od začátku jsem věděla, že ze mě tanečnice nebude. Mám skoliózu, ploché nohy, ne moc ideální dispozice. Nikdy jsem neměla s tancem velké ambice, navíc jsem mívala obrovskou trému při vystoupeních; nemám ani to puzení k umělecké tvorbě, které je pro tuto profesi klíčové. Díky dceři paní učitelky Tomanové jsem se dozvěděla, že se dá studovat taneční věda. S kamarádkou nás to oslovilo a říkaly jsme si, že za pokus to stojí. Přihlásily jsme se a vzali nás. Současně s taneční vědou jsem studovala ještě italštinu na filozofické fakultě. Taneční věda mě začala hodně bavit a díky ovládání italštiny jsem se začala specializovat na výzkum baletu 18. století. Tanci a pohybu se ale stále věnuji, udržuji se tím v kondici, chodím například na kurzy jazzového a současného tance, na jógu atd.

Čo pre teba tanec znamená?
Pohybové vyjádření mi je velmi blízké a zároveň si myslím, že je univerzální. V tanci jsem tak nějak doma, i když se přiznám, že ne vždy tomu, co se děje na jevišti, rozumím. :-)   

Ako vidíš samú seba za pár rokov, po tých všetkých štúdiách, ktoré máš rozbehnuté? Premýšľaš nad ďalším desaťročím Tanečních aktualit a svojej pisateľskej kariére?
Chtěla bych pořád psát o tanci a sledovat uměleckou scénu. Pokud to půjde, tak bych ráda pro Taneční aktuality nadále pracovala. Taky přemýšlím, jestli zůstat na akademické půdě, nebo ne. To bude asi záležet na příležitostech. Pokud nepřijde nějaká skvělá příležitost ze zahraničí, ráda bych se vrátila do Prahy. Doufám, že Taneční aktuality mají před sebou ještě dlouhou budoucnost. Jsou pro naši scénu důležité.

Predpokladám, že máš prístup k číslam ohľadne návštevnosti webu Tanečních aktualit. Prezradíš mi ho?
Je to průměrně kolem pěti set lidí denně.