Rozhovor s Martou Drastíkovou, nominovanou na Cenu Thálie 2013

27. 3. 2014 rozhovory

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Marta Drastíková, 28letá tanečnice, vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, již během studií vystupovala v inscenacích Národního divadla moravskoslezského. Po absolutoriu nastoupila do Národního divadla v Praze, mezi její nejvýraznější role patřila Sylfida v La Sylphide či Klárka v Louskáčkovi. Demisólistka baletu ND má za sebou dvouletou zkušenost ve Vídeňském státním baletu, kde tančila pod vedením Manuela Legrise, bývalého prvního sólisty pařížské Opery. V roce 2012 se vrátila do Prahy, v letošní sezoně výrazně zapůsobila svým výkonem v baletu Romeo a Julie, v němž ztvárnila hlavní roli, což jí přineslo nominaci na Cenu Thálie. Role Julie pro vás znamenala velkou příležitost, tančila jste poprvé hlavní roli na premiéře baletu Romeo a Julie a jste za ni nominována na Cenu Thálie. Je tato role pro vás přelomová?
Podle mého názoru je určitě přelomová. Je mi 28 let a byla jsem přesvědčena, že si tuto roli čtrnáctileté dívky již nezatančím. Každá tanečnice by asi řekla, že je to její vysněná role, proto to bylo pro mě úžasné překvapení. Zatím jsem neměla tak velkou roli, kde bych mohla i hrát. Julie není jen o technice, ale mohu se v ní projevit také herecky. Ve vašem medailonku nominace na Thálii je vyzdvihováno vaše herecké ztvárnění této role… Bylo pro vás těžké ji po této stránce nastudovat?
Bylo to velmi náročné, protože jsem neměla zkušenost hrát na jevišti tak obtížnou roli, docela jsem se s tím prala. I pan šéf Petr Zuska, choreograf tohoto baletu, nebyl na začátku zkoušení s mým ztvárněním role spokojený. Stále mi říkal, musíš s tím něco udělat. Uvažovala jsem nad tím, jak roli nastudovat, aby ji divák pochopil. Moc mi pomohla Terezka Podařilová, která má za sebou mnoho zkušeností na jevišti. Probírala jsem s ní svoji roli téměř po každé zkoušce. Pomohla mi s přeměnou dívky v ženu. Byla jsem plná rozporů, abych byla v prvním jednání holčičí a v druhém aby byl znát přerod Julie v ženu, přestože je jí teprve čtrnáct. Co se týče technické stránky role, překvapily vás nějaké požadavky choreografa?
Musím říct, že ani ne. Byla pro mě výhoda, že jsem s Petrem Zuskou spolupracovala už dříve. Tančila jsem Sólo pro tři, D. M. J. 1953–1977, proto jeho choreografický styl více méně znám. Kdybych do toho šla bez této zkušenosti, bylo by pro mě složitější skloubit techniku a herectví. Je to pro vás zadostiučiněním, že jste na tuto roli nominována?
Myslím, že určitě, každý nominovaný si toho váží. Co by pro vás znamenalo, kdybyste cenu dostala?
Bylo by to hezké, takové zadostiučinění za těžkou dřinu, kterou práce tanečnice obnáší. Naše kariéra je krátká, každý den se přemlouváme jít do práce. A potom vám někdo zavolá, že jste nominována na takovou krásnou cenu. Myslím, že se tím nic nezmění, předávání Cen Thálie bude nádherný večer, ale lidé brzy zapomenou, že nějakou cenu máte. Velmi by mě to potěšilo, ale pro mě je důležitější tancovat roli Julie než být nominovaná nebo dostat Cenu Thálie. Myslíte, že vás to posune v kariéře?
Nedovedu to posoudit, choreografové to tak neberou, že když dobře tančím nějakou roli, měli by mě tedy obsadit do další hlavní role. Musím dokazovat každý den, že na to mám. Očekáváte povýšení na sólistku?
To by byla otázka na pana šéfa. Nevím, jestli mi Thálie ke smlouvě sólistky pomůže. Kam byste si sošku Thálie vystavila?
Nevím, přítel z legrace říká, že půjde koupit poličku do Ikey. Nemáme doma žádnou vitrínu, tak jsem o tom zatím neuvažovala.

Jak se vám tančí s Ondřejem Vinklátem? Jste s ním jako partnerem spokojená?
Myslím, že Romeo a Julie je hodně o něm, protože se mi s ním dobře tancuje. Je úžasný partner a také je velmi spontánní. Všecko, co hraje a tančí, dělá na dvě stě procent. Bez něj by tento balet nebyl ono, neumím si představit, že bych tančila s někým jiným. Jak se cítíte po představení Romea a Julie, musíte se ze své smrti otřepat?
Docela musím, nejen po představení, ale i po projížděčce tohoto baletu. Je to pro mě hodně náročné, cítím se pak na dně, ani ne fyzicky, ale spíše po psychické stránce. Po představení mi nějaký čas trvá, než se z psychického vyčerpání dostanu. Jdeme potom s Ondrou do klubu, dáme si pivo a povíme si, jak to probíhalo. Je dobré se takto odreagovat – a navíc alkohol uvolňuje svaly. Máte nějaký rituál či zvláštní přípravu před představením?
Asi nemám. Snažím se přijít do divadla co nejdřív, abych alespoň půlhodinku před začátkem představení byla na jevišti a měla čas se sžít s prostorem. Chvíli mi trvá, než se na roli naladím. Je to spojené i s rozcvičováním, že si prohřeji svaly, zkoncentruji se a pak se do toho dostanu. Neumím si představit, že bych na jeviště přišla za pět minut sedm, nazula si špičky a šla na scénu tančit. Již v dubnu proběhne premiéra České baletní symfonie II. V čem budete tančit? Četla jsem, že Jiří Kylián je váš oblíbený autor…
V choreografii Polní mše tančit nebudu, je mi to líto, ale není to tím, že bych na roli neměla. Je stavěná pouze pro pány, pro dvanáct tanečníků. Choreografie Stabat Mater od Petra Zusky je zase jen pro dámy a v té já tančím. Další premiérou v této sezoně je balet Valmont, tedy variace na Nebezpečné známosti… Už jste s Liborem Vaculíkem spolupracovala?
Již jsem tančila v jeho baletu Faust, který před několika lety stavěl pro náš soubor. Jsem zvědavá, jaký tento balet bude. Mělo by se jednat o pohybové divadlo s mluveným slovem. Myslím, že slovní doprovod namluví nějaký herec. My v tom budeme tancovat a hrát. Váš jemný a něžný zjev vás předurčuje spíše k rolím nevinných dívek, víl či princezen než k záporným postavám. Chtěla byste si zatančit v tomto baletu roli mrchy?
Ve Valmontovi budu tančit Madame de Tourvel, což je ctnostná dívka, do které se Valmont zamiluje. Nevadilo by mi ale hrát nějakou zápornou roli, ještě se mi to nepoštěstilo. Myslím, že by mě to bavilo. Docela ráda bych dělala nějakou energickou roli. Příští sezonu má premiéru výpravný balet La Bayadère… Je to váš oblíbený balet?
Je to krásný balet, zatím jsem neměla šanci ve své kariéře se s tímto titulem setkat. Choreografii bude dělat Javier Torres, který již choreografoval Šípkovou Růženku, balet ND ji uvádí ve Státní opeře. Původní verze je výpravná, ale Javier vynechal některé pasáže, čímž balet poměrně zkrátil, a myslím, že toto zpracováni uspokojí především dětského diváka. Jak pojme choreografii Bajadéry a jestli to opravdu bude výpravný balet, se musíme nechat překvapit. Doufejme, že se bude na co koukat. Který balet vám na repertoáru Národního divadla chybí?
Stýská se mi například po Oněginovi. Myslím, že je to hodně dobrý a povedený balet od Cranka. Zkrocení zlé ženy od stejného choreografa byl také moc pěkný komediální balet, divákům by se určitě líbil. Ráda bych, kdyby se více uváděly některé choreografie od Kyliána, kterého mám velmi ráda. Totéž bratři Bubeníčkové, jsou blízko v Drážďanech, je škoda toho nevyužít, mají skvělé choreografie. Chtěla byste tančit Odettu?
Je to krásná role, ale velmi náročná. Když vidím naše baleríny, jak to tančí, ani jim moc nezávidím. Klobouk dolů před nimi, je to opravdu těžká role, vydají se během představení ze všech svých sil. Máte zkušenost se zahraničním angažmá… Co jste ve Vídeňské státní opeře ocenila a co vám tam naopak chybělo oproti pražské scéně?
Hlavně domov mi tam chyběl! Vídeň sice není daleko, ale cítila jsem, jak jsou Rakušané jinačí. Mají prostě jinou mentalitu. Ve Vídni od nás vyžadovali větší morálku. Hodně věří tanečníkům, zkoušek je míň, ale předpokládá se, že si sami zkoušejí a představení pak udělají dobře. Je to dáno tím, že se hraje v blocích, celý měsíc jedno představení. To je super, protože s každým uvedením kvalita roste. Myslím, že je to výhodný systém. U nás tomu tak není. Jeden den se hraje Labutí jezero a druhý den Šípková Růženka. Jak se střídají tituly, je zkoušení daleko náročnější. Je vyváženost repertoáru ve Vídni a v Praze podobná, nebo mají ve Vídeňském státním baletu více klasiky?
Asi je to nastejno. Tím, že se hraje v blocích, je různorodost představení větší. Mají více složených večerů, večer obsahuje většinou tři choreografie. Když jsem tam působila, tak jsme měli šest premiér do roka. V Národním divadle máme dvě až tři. Ve Vídni jsme měli tolik nových premiér, protože tam začal v té době působit nový šéf, který chtěl změnit celý repertoár. Vždycky se jedno představení hrálo jednu sezonu v bloku a pak se dávalo až za rok. Šéf baletu ve Vídni Manuel Legris, bývalý první sólista pařížské Opery, přivedl do souboru hodně Francouzů z pařížské Opery, i baletní mistry, kteří tam hostovali, což bylo skvělé. Jaký styl mají francouzští tanečníci?
Mají úplně jiný styl než u nás a moc se mi to líbí. Hodně dbají na kvalitu, ne na kvantitu. Tanečníci z pařížské Opery lpí na čistotě pohybu, hezky vytočených nohou, aby bylo vše přesné. Baletní mistři ve Vídni po nás hlavně chtěli, abychom tancovali a položili se do toho, říkali nám: „Tanči!“ Vyhovuje vám západní trend – rozmanitost tanečních stylů, avšak úbytek klasického repertoáru?
V dnešní době musí tanečník ovládat více stylů. Mohu říct, že tento trend mi nevadí, protože mám ráda klasiku i modernu. Je pro mě zajímavé, když je dílo částečně postaveno na klasice, využívá klasického slovníku, ale přitom je neotřelé. Preferuji neoklasiku, například Jiří Kylián vychází z klasiky, přitom jeho choreografie nejsou na špičkách, ale jsou taneční a hezké. V rozhovoru před dvěma lety jste uvedla, že byste chtěla ve Vídni ještě zůstat. Co se změnilo, že jste už pak v další sezoně nepokračovala a vrátila se do Prahy?
Moje plány se změnily kvůli mému partnerovi. Bylo to tedy z osobního hlediska. Jsme spolu dlouho, plánujeme, že se vezmeme. Nechceme od sebe být tak daleko. Pro herce je jazyk bariéra, nemohl jít za mnou do Vídně. Bylo by pro něj těžké hrát v jiné zemi, neměl by tam herecké příležitosti, proto jsem se rozhodla vrátit do Prahy. Byla jste zklamaná, že jste nedostala dost tanečních příležitostí?
Nebylo to tím, že bych neměla taneční příležitosti. Tancovala jsem ve Vídni v mnoha představeních. Navíc nový šéf byl velmi vstřícný. Řekla jsem mu, že jsem se svým přítelem už dlouho a že bych nechtěla, aby to skončilo kvůli vzdálenosti. Nabídl mi, že ho vezmou do souboru, myslel si totiž o mém příteli, že je tanečník. Vysvětlila jsem mu, že to tak není, ale bylo to od něj hezké gesto.

Romeo a Julie, Marta Drastíková a Ondřej Vinklát, foto: Pavel Hejný

Co jste ve Vídeňské státní opeře třeba tančila?
Bylo toho moc, nevím, co bych zrovna vypíchla, třeba Kyliánovo dílo. V choreografii Bella Figura jsem tančila part, který dělají převážně první sólistky. Bylo super, že jsem si to mohla zatančit. Dále jsem tančila v choreografii Balanchina Who Carres?!, v baletu Raymonda, Don Quijote od Nurejeva nebo balet La Sylphide, La Vivandière od Lacotta. Neměli tam ani Labutí jezero, ani Louskáčka, byla jsem ráda, že jsem si od těchto kusů, které tančím v Praze často, odpočinula. Teď už tomu tak není, ve Vídni mají na repertoáru také Louskáčka a příští sezonu budou mít i Labutí jezero. V Raymondě jsem dostala ve Vídni velkou příležitost, tančila jsem roli Clemence. Balet byl součástí složeného večera v rámci Junge Talente, kde byla dána příležitost mladým tanečníkům. Šéf baletu nám tak dával šanci, abychom se předvedli, jak na tom jsme. Představení obsahovalo duety, pas de deux a variace. Neměla jste obavy, jestli vás v Praze vezmou zpátky do souboru?
Měla, když jsem volala šéfovi, jestli bych se mohla vrátit, řekl, že mohu, ale musím přijít na konkurz. I když mě znal, chtěl si mne přece jen prověřit. Bála jsem se, ale konkurz jsem udělala a jsem tady. Jak už jste naznačila, byl důvodem návratu do Prahy váš přítel Radúz Mácha. Bylo těžké udržovat vztah na dálku?
Bylo to náročné, z toho důvodu jsem nezůstala ve Vídni tak dlouho. Asi je pro mne důležitější soukromá pohoda než tanec, za několik let stejně půjde tancování k ledu, pro mne je přednější osobní život. Váš přítel řekl do médií, že není pravda, že baletky nejí, protože jedí docela dost… Je to pravda?
Je to opravdu tak. Jím jako jiní lidé, večer hodně, protože jdu ráno na trénink a vím, že si to mohu dovolit. Před zkouškou se najím tak dopolosyta. I před představením si vždycky něco dám, ale nemohu se nacpat tak, abych pak nemohla dýchat, dám si třeba energetickou tyčinku nebo banán, kde je hodně hořčíku. Máte nějaký speciální jídelníček – energeticky vyvážený, když máte takovou pracovní zátěž?
Přiznám se, že nic takového nemám. Když mám nějaké náročné představení, dám si k obědu něco výživného, třeba těstoviny nebo nějaké dobré maso. Úplně na tom nebazíruji, že bych dneska musela sníst tohle a tohle, abych měla dost energie na večer, ale snažím se, abych se vždycky dobře najedla. Podporuje vás přítel v kariéře?
Myslím, že se podporujeme navzájem a snažíme se být k sobě upřímní. Řekli jsme si, že když se budeme dívat na představení toho druhého, řekneme si plusy i minusy našich výkonů. Málokdy nám řeknou kritiku rodiče a známí, kteří se přijdou podívat na představení. Přítel se chodí dívat samozřejmě na každé představení, pokud může, protože sám hraje v divadle, takže se nám to někdy kryje. Sám je také členem souboru ND, i když činoherního… Pomáhá vám se studiem herecké stránky role?
Právě že ne, taky jsem si říkala, že bych využila jeho hereckých rad, ale asi bych se před ním styděla. Váš přítel Radúz Mácha se nyní stal více mediálně známým zásluhou seriálu Cesty domů, má spousty fanynek… Nežárlíte na něj?
Nežárlím, jsem ráda, že má fanoušky a že má úspěch. Se svým přítelem jste již dlouho, plánujete v dohledné době rodinu nebo raději až po skončení kariéry?
Rodinu samozřejmě plánujeme, ale teď chci ještě tancovat, protože kariéra tanečnice je krátká. Sníte ještě o kariéře v zahraničí?
Ani ne, jsem tady spokojená. Kdyby přišla nabídka na hostování, bylo by to hezké. Kdyby mi nabídli angažmá, asi bych to nevzala. Co třeba platové podmínky v zahraničí, nejsou velkým lákadlem?
Peníze jsou určitě lákadlem, ale víc jde o prestiž. My tanečníci spíše děláme tohle povolání, protože nás baví. Je to taková profese, která se ani nedá dělat pro peníze. V zahraničí jsou samozřejmě lepší platové podmínky. Nebojíte se změny poměrů s novým ředitelem ND Janem Burianem?
Všichni členové souboru se obávají nějaké změny, ale zatím to nijak nepociťujeme. Myslíte, že činí ředitel úspory v rozpočtu snižováním platů umělců?
Možná, že v tomhle se změny dějí, protože nám tanečníkům nastavili jiný systém odměňování, tak uvidím, zda povede změna k lepšímu. Jste tedy teď a tady spokojená, nebo byste chtěla něco ve svém životě změnit?
Nyní bych neměnila nic. Dělám práci, která mne baví. Mám úžasného přítele a rodinu, která mne podporuje. Jakou máte o sobě představu – jak se vidíte za deset let?
Nedokážu říci nějakou vizi, jak se vidím za deset let. Taky bych to chtěla vědět, na to se mě ptá spousta lidí, ještě nemám jasno. Teď chci tančit a poté plánuji mít děti, jestli pak budu pokračovat s tancováním, to nevím, záleží na zdraví. Člověk, když moc plánuje a pak něco nevyjde, je zklamaný.