Rozhovor s Mariem Schröderem: „Tanec je pro mne život a život je pro mne tanec…“

Mario Schröder

Ve vašich choreografiích se objevují velké příběhy historických postav – Charlie Chaplin, Jim Morrison, Ježíš Kristus –, ale také se inspirujete mýty (Píseň o Nibelunzích), hudbou Wagnera, Pink Floyd, Doors. Kde hledáte témata?
Hrozně rád dělám balety o lidech. Zajímají mě osobnosti a umělci z minulosti a přítomnosti, kteří reflektují svoji dobu, jako například Jim Morrison ve svých písních nebo Charlie Chaplin ve své tvorbě. A co mají tyto osobnosti společného? Jsou snílkové, vizionáři, prožívají strach, obavy a mají mnoho společného s námi. Nedělám balety o nich kvůli jejich slávě, ale proto, že si kladou existenciální otázky, které se nás dotýkají i dnes. Myslím si, že Chaplin a Morrison mohou být paralelou k nám samotným, k době, ve které žijeme. Máme tu výsadu, že můžeme vypovídat o těchto věcech prostřednictvím těla…  

Jak vás ovlivnil Uwe Scholz?
Uwe Scholz mne velmi silně ovlivnil jako i jiní umělci a jiní lidé, s kterými jsem se seznámil, a musím přiznat, že mnoho jeho věcí je přítomno v mých pracích. Každý člověk je tím, čím je, a to, co dělá, i s jeho minulostí. Naučil jsem se to, co jsem prožil, zpracovat v sobě, a když přijdu na nějaké nové místo, tak to znovu „vyndám“ ze sebe a používám. Všechno, co jsme v minulosti prožili, neseme si s sebou do budoucnosti. A k tomu neodmyslitelně patří i Uwe Scholz jako učitel, mentor a kolega. A přirozeně žije i v mých pracích, a beru ho s sebou i dál a budu náš vztah rozvíjet.

Jste ředitelem renomovaného lipského baletu. Do jaké míry je to jiné než šéfování souborů Mainfranken Theater Würzburg a Theater Kiel, kde jste pracoval před tím?
Za všechny štace, které jsem absolvoval, jsem osudu vděčný. Za svůj domov považuji Lipsko. V Lipsku je největší baletní company. Myslím, že my, umělci, hledáme svůj domov i ve své práci, ve svých dílech. Ale že jsem byl mimo Lipsko, bylo taky důležité, abych si uvědomil hodnotu domova. Hledání domova má hodně společného s hledáním sebe sama. V Lipsku je v souboru dvacet čtyři národností. A každý přináší jinou vizi, příběh, ideu…

Ve svých baletech velmi často používáte různé styly. Navíc jste choreograf, který dokáže vytvořit líbivou a efektní taneční inscenaci, a zároveň jde natolik do hloubky, že divák už neví, jestli se dobře baví, nebo mu běhá mráz po zádech. Nakolik vás ovlivnilo německé taneční divadlo – a řadíte se sám mezi jeho pokračovatele?
Nepovažuji se za pokračovatele německého tanečního divadla. Původně jsem se v dětství věnoval fotbalu a neměl jsem ani zdání o baletu. Můj pohled na tanec souvisí s mým vzděláním a má co do činění i s dobou, ve které žiju. V Palucca Schule jsem se naučil „pozorovat“; Gret Palucca nám vždycky říkala, že každý pohyb má svou motivaci. Že můžeme udělat arabesku tisíci různými způsoby. Ale absolvoval jsem i přísnou ruskou školu. Museli jsme se naučit „přepínat“ mezi tanečními styly. Naučil jsem se být flexibilní a zakotvil jsem nakonec ve volném tanci. Rozvíjím německou taneční tradici, ale s moderními prvky. Jenom krásný pohyb mě nezajímá, musí mít i myšlenku. Zajímá mě emocionální změna stavu. A proto se velmi nerad nechávám „zaškatulkovat“; nejsem ani představitel tanečního divadla, ani představitel baletu nebo moderního tance. Je mi jedno, co si o tom druzí myslí, ať si mě zařadí, kam chtějí. Je mi to jedno, protože uvažuju o tanci jinak. Tanec je pro mne život a život je pro mne tanec…

Říkáš, že jste původně ani nechtěl být tanečníkem a nevěděl, co je balet…
O baletu existuje, bohužel, stále ještě spousta zavádějících představ: muži v trikotech a útlá děvčátka… V tom jsem sám vyrostl – a pak jsem vystudoval balet na špičkové úrovni. Všude říkám, že mám to nejhezčí povolání na světě. Těší mě, že velkou část diváků tvoří lidé, kteří nikdy nebyli na baletu. Každý máme v sobě pohyb zakódovaný instinktivně. Když tanečník ztělesní strach nebo obavu, porozumí mu každý, protože to máme všichni prožité…

Často pořádáte besedy s diváky, vždy vás zajímalo, do jaké míry pochopili vaši choreografii…
Tanec má tu geniální schopnost spojit zdánlivě nespojitelné. Kdybych dělal Labutí jezero, které není momentálně na repertoáru baletu Opery Lipsko, bude to kombinace klasického baletu a něčeho mytologického, co samotnému námětu předcházelo. Mou povinností jako umělce je předávat zkušenosti; ne konzervovat, ale zpracovat novým autentickým způsobem. Platí to i pro ruskou baletní klasiku. Nebo například balet Giselle, kde vesnické chudé děvče miluje bohatého prince. Úplně jednoduchý příběh, ale jakmile se tomu dá politický podtext, je z toho perfektní revue naší doby.

Jak vnímáte tvůrčí proces?
Cítím se v něm často osamocený. Dělám rozhodnutí, která budou mít nějaké následky, a na druhé straně je mohu udělat jenom já. Přijímám také podněty zvenčí, komunikuji s okolím; ale v začátcích jsem vždycky sám. A pak, po tom pocitu uzavřenosti, otevřu okno a přijímám podněty od kolegů. Když vkročím do baletního sálu a vykládám svou koncepci, dávám umělcům důvěru – a potřebuji ji cítit i od nich. Pak z toho může vzniknout neskutečně plodná spolupráce, fúze, kvazi „akt lásky“. Věřím, že touto cestou se dá nalézt velmi mnoho. Je to velice namáhavý proces, nedá se udělat ze dne na den; jako s láskou, i tu si musíme někdy vybojovat. Musíme o ni pečovat a zalévat ji. Ale v počátcích je každý tvůrce osamocen…  

Mario Schröder se narodil v Finsterwalde, absolvoval baletní školu Palucca Schule v Drážďanech. V letech 1983–1999 byl prvním sólistou lipského baletu – od roku 1991 pod vedením Uweho Scholze. Paralelně vystudoval choreografii na berlínské Vysoké škole pro herectví a režii u Ernsta Busche. V roce 1999 se stal šéfchoreografem Mainfranken Theater Würzburg, pak vystřídal působiště ve stejné funkci v Theater Kiel, počínaje sezonou 2010/2011 zastává post ředitele a šéfchoreografa baletu Opery Lipsko. Je autorem téměř osmdesáti choreografií, pracoval jako tanečník a choreograf v různých státech Evropy – ve Francii, vJaponsku, Rusku, USA a Mongolsku. V Německu spolupracoval s významnými baletními soubory – Deutsche Oper a Komische Oper Berlin, Aalto Ballett Theater Essen, Ballett Hannover a Opera Leipzig.