Tvůrci z tanečního seskupení Dekkadancers v posledních letech expandují i k vytváření choreografií pro další soubory v Čechách i v zahraničí. Nyní se chystá Kafkova Proměna, která bude mít premiéru 6. ledna na Malé scéně plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla. Nejen o Proměně, ale také o spolupráci s choreografy či o zálibě v absurdních tématech jsme si povídali se režisérem Štěpánem Benyovszkým.
Samostatná pozice režiséra nebývá u tanečních inscenací příliš častá, režie se často ujímá sám choreograf. Jak vypadá vaše vzájemná spolupráce se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem?
Ve skutečnosti je to blíže dramaturgii. Přijdeme s námětem, rozvineme ho a řešíme, co z toho se dá pojmout tanečně. Co nejde tancem, řekneme jinak, případně lehce přizpůsobíme děj, upravíme postavy… Moje práce je hlídat, aby příběh, struktura a jednotlivé situace fungovaly. Když choreograf postaví pěknou scénu, která ovšem v celkové struktuře udělá nepořádek, může být někdy řešením upravit strukturu spíš než odmítat dobré taneční nápady. Režisérem jsem v tom ohledu, že v těchto otázkách mám poslední slovo.
Jak dlouho spolupracujete na tanečních inscenacích? V internetové databázi Divadelního ústavu nenajdeme mimo Dekkadancers mnoho vašich záznamů.
Dlouho jsem hrál amatérské divadlo, od gymnaziálních let v Kabaretu Caligula. Hodně jsme hráli, psali jsme vlastní hry i krátkometrážní skeče. S první inkarnací Dekkadancers jsem spolupracoval na Caves and Creatures, což bylo tehdy z časových důvodů nesmírně náročné. Znali jsme se ale už dlouho předtím, sestra (Natálie Benyovszká) byla tanečnice, k baletu a tanci vůbec jsem se dostal přes Pražský komorní balet, kde tehdy měla angažmá. Věci jako Mariin sen od Petra Zusky mě hrozně bavily, bylo to něco jiného, než jak jsem do té doby znal balet. Seznámil jsem se s tanečníky, kteří tam působili, chodili jsme si navzájem na svá představení, a pak nás s Dekkadancers napadlo naši práci spojit.
Když jdete do divadla, vnímáte u tance absenci režiséra?
Někdy ano. Ne, že by byl vždy potřeba režisér, ale dramaturg může i v baletním prostředí hodně pomoct. Zejména u delších kusů.
U Poslední večeře jste velice často využívali mluveného slova, což nebývá u tanečních inscenací obvyklé.
Když si hrajeme s textem, tak ho většinou chápeme jako zvukový doprovod pohybu. Neukazujeme pohybem to, co je v textu, ale snažíme se tančit na slova, anebo je mít jako hudební kulisu pro vykreslení situace, která se odehrává. To mě hodně baví. Kdysi jsem viděl v Ponci choreografii na báseň, velmi jednoduchou, modernistickou. Byla rychle čtená, pohyb abstraktní, vůbec nešel po smyslu slov, jen po rytmu. Tímto způsobem pak může jazyk fungovat místo hudby. Tancem na mluvené slovo se navíc přidává další úroveň, kterou můžeme nebo nemusíme vnímat. Nebo se mi například moc líbil kus Cacti od Alexandra Ekmana, který uvedlo v rámci komponovaného večera Vertigo Národní divadlo, kde zní při tanci rozhovor tanečníků, kteří se baví o tom, co zrovna udělají. Je to doslovné, ale zároveň v tom vnímáte další roviny, jako výsměch bezradnému hledání samoúčelných pohybů. Text v tanečním divadle může fungovat mnoha způsoby, ale musí to být citlivé.
V případě Proměny se využití textu asi také nabízí.
Chceme se na něj odkazovat, takže tam máme určité ozvěny, které jsou víceméně vzaté z Kafkovy povídky. A to i přesto, že nesledujeme její děj. Začínáme v situaci, která je absurdní tím, jak jednoduše je podaná. V místnosti je brouk, který se probudí a zápasí se sebou. Tenhle setting je jen na začátku, rychle to opouštíme a přecházíme do tance. Když přicházíme s textem, tak je to vždy proto, abychom odkázali na původní dějovou linku, kterou rozvíjíme.
To je poprvé, co vycházíte z původní literární předlohy?
V případě Caves and Creatures jsme vycházeli z písní Nicka Cavea, posunuli jsme děj do Austrálie počátků 20. století. Pokud tvoříme dějovou věc, mám rád, když vystihneme specifika situací, jinak to „plave“. Jde o drobné detaily – kostýmy, detaily v projevu, kdo, jak a co říká, jaká k tomu hraje hudba – z toho všeho pak mohou vzniknout uvěřitelné situace.
Koho napadlo inscenovat zrovna Kafkovu Proměnu?
Zadání od plzeňského divadla znělo vybrat téma, které bude divácky atraktivní, a přitom s prostým názvem. Přišel jsem se seznamem několika námětů, českých i zahraničních, ale všech dějových, které by se daly originálním způsobem uchopit. Divadlo si vybralo Kafku, z čehož měli radost i kluci, taky proto, že choreograficky je ta „práce s broukem“ pro ně zajímavá. Úvodní motiv je z Kafkovy novely, ale když rozehrajeme absurditu situace brouka v bytě, proměňuje se nejen dění na jevišti, ale i to, jak celou situaci vnímá divák. Z původně absurdní situace se vyvine situace čistě komediální, pak zase realistická. Naše Proměna si tak hraje i s proměnami divákova vnímání příběhu. Ale všechny ty změny musí přicházet přirozeně, organickým způsobem. I proto má podle mě smysl dělat delší divadelní kusy. Protože umožňují smysluplně pracovat s rychlými změnami nálad.
Nyní v Plzni, ale už předtím v Budějovicích u večera Dekkadancers na jihu jste si vyzkoušel práci s jiným souborem. Je to pro vás hodně odlišné?
Já sebe vždycky vnímám jako oporu a podporu pro choreografy. Tady si řekneme, k jakému tvaru celkově směřujeme, ale tanečníky vedou oni. Společně hledáme řešení tam, kde máme pocit, že to drhne, nefunguje tak, jak by mělo. Nemůžu být direktivní, protože věc nějak organicky vzniká, je třeba, aby se na ní každý podílel, každý musí chápat, k čemu míříme. Tanečníky musí spolupráce vtáhnout.
Zasahoval jste nějak do obsazení jednotlivých postav?
Taneční schopnosti jsem nechával zcela na choreografech, spolu jsme si řekli jen typově, podle charakteristiky postav, kdo by odpovídal které roli, ale konkrétní obsazení bylo na klucích. To je rozdíl oproti tvorbě pro Dekkadancers – v Poslední večeři jsme obsazení měli dané dlouho předem a role jsem psal přímo na jednotlivé tanečníky.
Jaký bude hudební doprovod v Proměně?
Používáme i dobové a rytmičtější kusy, ale primárně vycházíme z německého skladatele Volkera Bertelmanna, který si říká „Hauschka“. K rozbitému vnímání reality se jeho hudba výborně hodí.
Proměna je jako téma poměrně vážné a náročné, většina vašich předchozích inscenací se nesla v humorné rovině.
Nemám příliš rád slovo „vážné“ ve spojení s uměleckou tvorbou. Můj oblíbený činoherní autor Friedrich Dürrenmatt kdysi řekl, že v naší době už není velká tragédie možná, že naším vážným žánrem je groteska. A on tak i své hry psal, vždy tam byl twist, zlom, možná přímo absurdní perspektiva. S poukázáním na druhou světovou válku a holocaust se Dürenmatt ptal, co ještě může být v našem všedním životě opravdu tragického. Dnes už taky nemusíme chodit za válkou daleko, stačí se podívat za hranice EU. A my chceme tragicky inscenovat, že se někdo rozešel s partnerem a jeho každodenní práce je bezobsažná? Když jinde denně umírají děti? Nevím.
Ostatně grotesknost se objevuje i téměř ve všech inscenacích Dekkadancers.
Když se dělá dějové taneční divadlo, je podle mě nadsázka a groteska nutná. V pohybu může být příliš doslovnosti, proto mu sluší dodat v ději další rovinu, abychom nebyli prvoplánoví. Je pravda, že vše, co jsme zatím dělali, bylo komediální – ať už Elixír v Českých Budějovicích nebo Poslední večeře, kde je hodně humoru i nadsázky.
Vnímáte to stejně, i když jste v divadle jen jako divák?
Jako divák mám rád absurdní drama, sám vyhledávám témata vážná a závažná, která jsou však pojatá zábavnou formou. Pokud se vážné téma humorně uchopí, neberu to jako zlehčování, ale jako novou perspektivu. Pokud se zasmějete problému, získáváte odstup, který vám umožní vnímat najednou více věcí kolem.
Štěpán Benyovszký
Povoláním scénárista, překladatel a reklamní textař, v oblasti baletní tvorby je jeho jméno spojeno se souborem Dekkadancers. Pro soubor vytvořil např. libreto a režii představení Caves and Creatures (Nová scéna, 2013), jako dramaturg a libretista spolupracoval s Viktorem Konvalinkou na příběhovém baletu Elixír (Jihočeské divadlo v rámci představení Dekkadancers na jihu, 2017). Zatím naposledy s Dekkadancers spolupracoval jako režisér na představení Poslední večeře (Jatka78, 2017). V oblasti činohry je jeho tvorba spjata se souborem Kabaret Caligula, který se na pražské scéně etabloval už roku 2006 ziskem ocenění Objev roku na festivalu Next Wave. Jako spoluautor se podílel na čtyřech celovečerních hrách, naposledy černé muzikálové komedii na motivy nejznámějšího Goethova díla PanzerFaust režírované Jakubem Sommerem (Palác Akropolis, 2013) a mnoha kabaretních produkcích (např. Zlé večery Kabaretu Caligula, 2009–2012). Společným jmenovatelem jeho umělecké tvorby je žánrová pestrost v rovině literární (prvky černé komedie, hororu a absurdního dramatu) i formální (mluvené slovo, hudba, tanec, projekce), stejně jako důraz na srozumitelnost a vstřícnost vůči současnému divákovi.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace