Milan Tomášik: Do Ostravy se těším

Milan Tomášik: Do Ostravy se těším

Jak jste se vlastně dostal do Slovinska? Jste ze Slovenska, studoval a pracoval jste po celém světě…
Letos už je to deset let, co tady žiji a působím. Když jsem končil školu P. A. R. T. S. v Bruselu, tak jsem přišel na konkurz skupiny, která se jmenuje EN-KNAP. Vzali mě a od té doby jsem tady. Se skupinou jsem dělal jeden projekt, ale potom se začaly hrnout nabídky. Poznal jsem i nové lidi, kolegy, přátele. A hlavně rodina. Mám tady ženu a dítě. Proto jsem se rozhodl, že tady zůstanu.

Co se týče podpory umění nebo kreativního procesu ve srovnání se Slovenskem… Prostě – jak se tady pracuje?
Tak musím říct, že tady to je… podmínky finanční, ale i praktické. Taneční sály, divadla, festivaly… je to o mnoho lepší než na Slovensku. I když tady je to lokálně horší, než to bylo kdysi. Slovinsko je známé tím, že tady byl boom současného umění. Když jsem přišel před deseti lety, tak jsem byl v šoku. Na představeních… byla plná divadla. Byl tady festival Gibanica, to je taková slovinská taneční platforma každý druhý rok. To byl sál, Cankarjev dom, kde je 700 míst na sezení, a byl plný. Což si na Slovensku nedokážu představit ani dnes. Ono to tak zrcadlí, jak to bylo kdysi a dnes. Je tady hodně festivalů a produkčních domů. Jak jsem říkal, podmínky jsou už horší než kdysi, ale když se člověk snaží, tak se dá. I když já mám jinou polohu. Já jsem tady stále jako cizinec. Ale působím i mezinárodně, což mi ulehčuje to působení tady, takže nejsem závislý jenom na té lokální scéně. Máme třeba v Bruselu skupinu Les SlovaKs, se kterou hrajeme venku… takže pro mne to je tak půl na půl.

Hunting season je tedy představení o lovu. A je to o lovu jako takovém, nebo to je jen metafora?
Nejdřív to byla taková metafora. Ten název totiž přišel v podstatě měsíc před uvedením představení a potom to byly takové konkrétní akce. Šlo o metaforu mezilidských vztahů, ale my jsme si s tím i hráli. Je tam část, která je taková animalistická. Že jsme si řekli vyloženě: ty budeš zajíc, ty budeš tohle zvíře, ty tohle. Je to tak půl na půl. Prostě to je představení současného tance, kde jsou různé věci. Není to jen jedna myšlenka. V programu je to i pěkně napsané… už jsem zapomněl, jak :)… Jsou tam různé věci. Od globálních témat po různé, velmi konkrétní lidské vztahy.

To představení je udělané s čistě slovinskou company?
Většina, i když ne. Například Špela Vodeb je Slovinka, ale žije už dlouhodobě v Barceloně, kde tančí s Robertem Olivanem. Jako se španělskými tanečníky. Pak je tam Alessandro Sollima, který je italský tanečník ze Sicílie. A já jsem tak půl na půl. Na Slovensku mě už nemají za Slováka a tady jsem cizinec.

Ještě se vrátím k těm lokálním poměrům. Jaký mají Slovinci vzdělávací systém v tanci? Předpokládám, že mají klasické školy, mají i nějaké contemporary?
Ono s tím vzděláním je to tady bídné. Tady se za socialismu v sedmdesátých letech nepodařilo založit státní taneční akademii. Takže to tady neexistuje. Tady je akademie, ale tam jsou herci, hudebníci, ale ne tanečníci. Taneční katedra neexistuje. Oni se i snažili a před několika lety byla založena soukromá akademie, ale ta už rok neexistuje. Byla zrušena, protože nebyly peníze. Ale co vím, protože jedna kolegyně to má na starosti, tak tady je jedna střední škola. Taneční gymnázium. A připravují státní taneční akademii. Ale kromě toho jsou tady různé, spíš soukromé aktivity. Různé taneční vzdělávání a classy. Já jsem taky členem iniciativy, která se jmenuje MOVE!. A jedno z divadel PTL mělo dlouhodobě ranní rozcvičky. Jakože hodina a půl každé ráno. Dvacet let to fungovalo. A posledních pět, šest let bylo málo lidí a nebyly peníze. Já se to ještě s pár lidmi snažím nějak nakopnout, aby to fungovalo, takže od února tady máme pravidelné classy.

Takže tady tanečníci musí za vzděláním do zahraničí?
V podstatě – když chceš mít titul, tak ano.

V představení je použita hudba Vladimíra Godára, který je známý i u nás, protože má dva České lvy za filmovou hudbu. On dělal hudbu přímo k představení, nebo jste použili existující skladbu?
To bych si přál. Kdyby byla přímo autorsky na naše představení. I když, po pravdě, je to stará kompozice. Nevím, jestli 88., nebo 87. ročník. Takže ta skladba bude mít skoro 30 let. Concerto grosso I, II, III. Všechny tři části používáme v představení. Já tu hudbu znám ještě ze Slovenska, když jsem tam studoval. Zuzana Hájková ji použila v jednom z prvních baletů. Okno dotyků v Banské Bystrici. Potom jsem na ni zapomněl a jednou, když jsme se rozcvičovali v Bruselu, tak Peťo Jaško ji pustil a uááá… to je perfektní hudba, na to bych chtěl dělat. Tím jsem se inspiroval, že bych chtěl tu hudbu oprášit, protože je bezčasová, je unikátní. Nejvíc se mi na ní líbí to, co mi je blízké. Ten vztah mezi současnou hudbou a historickými prvky. Jsou tam cítit různé barokní prvky, k čemuž mám velmi blízko, protože dělám historické tance jako takové hobby.

Jedna taková tradiční otázka… Jste autorem představení, ale taky v něm tančíte, což není v současném tanci až tak neobvyklé. Je pro vás příjemnější tančit v díle, které si sám s tanečníky stavíte, nebo takové, které řídíte „zvenčí“, anebo úplně naopak to, ve kterém jenom tančíte?
To je dobrá otázka. Asi záleží na konkrétním představení. Protože i moje choreografie se vyvíjejí. Od různých sól, menších projektů ke skupinovým projektům. První skupinové představení jsem dělal v Banské Bystrici před třemi lety. Veselosti minulosti pro divadlo Štúdio tanca. Tam jsem si odzkoušel být venku. Oni to mají stále v repertoáru. Pořád to hrají. Těžko říct. Co se týká materiálu, co pro mne bylo unikátní nebo fascinující na tom, být choreograf a zároveň tanečník, je… protože ten materiál vychází z těla. Je to fyzikalita. My jsme v tom sále, v tom procesu dělali takový tělesný výzkum. Co všechno se s tělem dá dělat v rámci toho tématu. To téma, jak ses na začátku ptal, má taky technický princip. Co mě nejvíc zajímalo, bylo fyzické napětí. Řekněme – fyzická svalová textura, která vytváří rytmus. To bylo východisko představení. Vyloženě fyzické. Lovecká sezona přišla až později, když jsme hledali různé vztahy, asociace a tak dále. Z toho hlediska se mi zdálo nevyhnutelné, abych to sám na sobě vyzkoušel, protože jinak bych to představení nemohl tvořit. Takže tady bylo mnohem lehčí to představení tvořit, protože jsem zároveň tvůrce pohybu. Nejen choreografie, ale kompozice. Protože pohyb tady tvoří kompozici. Kompozice z tohoto hlediska není jen to, co člověk vidí zvenčí. Jak je to zabalené. Že máme světla, hudbu, pohyb jako choreografii a všechny ty komponenty. Ten pohyb vytváří kompozici, takže se na to dá podívat z obou stran, je to takové propletené.

V představení není žádná scénografie, jenom prázdný prostor. Je pro vás lepší stavět představení se scénografií, nebo bez?
V tomto představení pro mne bylo záměrem udělat představení bez scénografie. Tím, že jsem měl k dispozici včetně mě šest tanečníků, jsem si říkal, že to je super číslo, že v současném tanci není tak běžné mít tolik lidí na jevišti. Takže to byla výzva, udělat představení bez scénografie. Až doteď jsem každé své autorské představení dělal se scénografií, kterou si vždycky pomáhám, protože je to pro mne vzrušující a tam jsem doma. Tak jsem si řekl: „Aha, co kdybych zkusil takový risk? Zariskovat a udělat představení bez.“ A podle všeho to vyšlo, protože podle reakcí lidí, ale i kritik, které dostávám, je to super. Podařilo se mi to. Protože na začátku to nebylo tak jasné. Byla to otázka. Podaří se mi zaplnit ten prostor tou choreografií a těmi lidmi? Tím tancem? Tou kompozicí? Ale myslím, že se to podařilo, a koneckonců diváci v Ostravě to určitě sami ocení. To už nechám na nich.

…v Ostravě jste ještě nikdy nehrál…
Ne, ale velmi se těším. Slyšel jsem od kolegů, ale spíš tak z druhé, třetí ruky, co tam děláte, ale vůbec nevím, co tam bude, takže se velmi těším.

Ještě dotaz k vaší tvorbě. Přečetl jsem si, že se zajímáte o smysl a zdroj tance. Co to pro vás znamená, hledání zdroje a smyslu tance?
To je citace z mého životopisu, která je trochu vytržená z úryvku, kde mluvím o historických tancích. To dělám jako hobby, nedělám to profesionálně, ale je to velká inspirace… 15., 16., až do 18. století. Například propojení tance a hudby bylo neuvěřitelné. Dnes se současný tanec vysloveně odtrhl od té historie propojení tance a hudby. Mě to propojení velmi inspiruje. Nedokázal bych udělat představení bez hudby. I když možná ano, ale ta muzikalita a ten vztah jsou pro mne velkým zdrojem inspirace. Spíš z tohoto hlediska. I když je pravda, že pořád hledám, pořád se dívám na tanec, jako co to je. Pořád se na něj dívám jako na prvotní formu umění. Což je paradoxní, protože co se týká politicky nebo sociálně, je ten tanec vždycky poslední. Je to takový chvost umění.

Takže nejde o hledání nějakých pravěkých, prapůvodních pohybů…
Ne. Spíš mi jde o to, dělat představení tak, aby byla pro všechny lidi. Ale ne z hlediska populistického. Stále dělám to, co mě zajímá, s tím, že umění musí být srozumitelné. Dobré představení si najde své lidi.