Marta Trpišovská: „Zajímají mě umělecké projekty s pedagogickým přesahem.“

Marta Trpišovská. Foto Aneta Vašatová.

Autor Kristina Soukupová

Tanečnice, choreografka a taneční pedagožka Marta Trpišovská naposledy rozmlouvala s Tanečními aktualitami na jaře 2016, v předvečer poslední premiéry souboru NANOHACH. Od té doby uplynul nějaký čas a nyní jsme se s Martou sešly, abychom si mimo jiné popovídaly o projektu Škola v pohybu a o její současné práci se studenty Konzervatoře Duncan centre.  

Marto, v minulém rozhovoru jsi probírala svůj pomyslný návrat po mateřské odmlce na taneční scénu a prohlásila jsi, že se teprve uvidí, kam tě to zavane. Kam tě tedy vítr na prahu roku 2018 zavál? Co je u tebe nového?
Mám pocit, že ta doba utekla jako lusknutí prstu. Těžiště své práce jsem trochu přesunula do pedagogické sféry a zajímají mě umělecké projekty s pedagogickým přesahem. Tuhle svoji potřebu mám možnost realizovat díky sdružení SE.S.TA, které se zabývá přenesením tance do běžné výuky ve školách.  

Projekt Škola tančí jsi již před tím rokem a půl zmiňovala, ten tedy stále pokračuje?
Ano, a nyní se k němu od února přidává i spolupráce v Brně s názvem Škola v pohybu. Spolupracují se mnou ještě choreografové a pedagogové Honza Bárta a Jana Bitterová. Brněnská základní škola Labyrinth má zájem o dlouhodobější spolupráci a vytvoření určitého průzkumného projektu na téma, co může tanec v rámci výuky nabídnout. Tento model je nyní velmi populární v severských zemích, kde hodně omezili přírodní vědy, posílili humanitní směry a tanec používají opravdu jako metodu ve výuce.

Nejedná se tedy o „hodinu tance“, ale tanec je prostředkem k výuce jiných předmětů?
Přesně tak. Když se děti ve výuce věnují lidskému tělu, mohou si v pohybu vyzkoušet přímo na sobě, jak funguje kloub. I ve fyzice například pády nebo mrtvé body lze zkoumat skrz tanec. Poslední projekt, který jsem dělala, měl téma Egypt a zdálo se mi, že nakonec ty děti o Egyptě věděly víc než já, natolik je to bavilo, že si samy sháněly informace.

Jaké jsou na takový způsob vedení výuky reakce od lidí (rodičů, učitelů), kteří s tancem nemají zkušenost?
Je to trochu smutné, ale už samotné slovo „tanec“ je pro ně vlastně odstrašující. Proto se také zmiňovaný brněnský projekt bude jmenovat Škola v pohybu, a ne Škola tančí. Lidé jsou při zaznění toho slova skeptičtí a bojí se. „K čemu to tancování dětem bude?“ „To tam budou tancovat a nic se nenaučí?“ Je samozřejmě potřeba, aby děti seděly a věnovaly se studiu i jinými způsoby, ale při hledání informací a objevování světa může podle mého názoru tanec velmi pomoci. Pro mě je to umění, které ideálně propojuje fyzickou stránku s tou duševní. Prožitek z tance řadím na velmi vysoké místo a myslím si, že vlastní zkušenost je tou nejlepší pro získávání informací. Navíc má tanec také dobrý vliv na sociální vztahy ve skupině. 

Jak často s žáky pracujete? Vyvíjí se projekt nějak v čase?
Model zatím zůstává stejný, s dětmi pracujeme po dobu asi šesti až osmi setkání přímo ve škole. Během té doby vznikne choreografie na aktuální učivo, které zrovna probírají. Projekt v Labyrinthu bude kontinuálnější, budeme pracovat každý týden a cílem není choreografie, ale zejména onen proces. I když to je samozřejmě vždy.

Kam jinam ještě zasahuje tvá pedagogická činnost?
S Veronikou Kacianovou vedeme Dětské studio v Arše a nyní jsem po letech obnovila spolupráci s Konzervatoří Duncan centre.

Tuto školu jsi sama vystudovala. Ale není to poprvé, co zde vyučuješ.
Jako pedagog jsem na Duncan centre nastoupila hned po absolutoriu, tenkrát zase tolik tanečních pedagogů nebylo a Eva Blažíčková mě spolu s dalšími oslovila. Učila jsem tam asi sedm let, ale poté jsem začala více pracovat v zahraničí, a tak už jsem se nemohla výuce na Duncanu kontinuálně věnovat.

Jaká je tedy tvoje současná spolupráce s touto konzervatoří?
Byla jsem oslovena, abych vedla předmět Tvorba, ve formě konzultací se studenty, a zároveň abych pro 3. ročník vytvořila v rámci stejného předmětu choreografii. Ve volbě tématu pro toto představení mám zcela volné ruce, ale jinak jsem organizačně limitována chodem školy. Se studenty 3. ročníku se jednou týdně setkávám již od září, ale koncentrovanější práce na choreografii proběhne až teď v únoru před premiérou.

Na co konkrétně se můžeme těšit?
Konkrétní máme pouze datum premiéry, a to 21. února 2018. Nyní zakončuji určitou průzkunou etapu, kterou jsem nechala více na studentech. Vybrala jsem poměrně náročné a obsáhlé téma, a to manýrismus, manýr. Studenti měli půl roku na to, aby se do něho ponořili a prozkoumali ho. Zároveň měli vytvořit dva duety a dvě sóla, inspirovaná buď výtvarným směrem manýrismus, nebo obecně tématem manýru. V představení bude i použita dobová hudba. Téma nelze nějak jednoduše definovat, stále vlastně hledáme, co to ten manýr je. 

Kolik tanečníků se projektu účastní?
Studentů 3. ročníku je sedmnáct, což je poměrně hodně, ale já jsem vlastně nadšená, protože jako choreograf zase nemám tolik příležitostí pracovat s tolika tanečníky. Moc se na tu práci těším. V tuto chvíli ještě nemám název choreografie, jelikož prostě nemohu zatím pojmenovat něco, co se bude teprve tvořit na sále. Chci v tomto případě hodně dát na atmosféru zkoušení, vydat se cestou, která nás povede během příprav, a nedržet se striktně nějakého scénáře, který mám v hlavě. Má představa se ještě může hodně proměnit.

Jak vnímáš současné studenty konzervatoře, kterou jsi sama vystudovala? Jsou jiní?
Já znám pouze studenty 3. ročníku, kterým je 18 let, ostatní tedy nemohu soudit, ale přijde mi, že jsou nějak vyspělejší, než jsme byli my. Dospělejší a uvědomělejší. My jsme možná byli v něčem víc hravější a víc dětští.

Jsou cílevědomí?
Ano, vědí, proč na té škole jsou. Samozřejmě nelze úplně takto paušalizovat, ale mám pocit, že to prostě mají v hlavě srovnané, což my jsme až tak úplně neměli.

Jakými spolupracovníky ses při tvorbě představení nyní obklopila?
Lidmi, s nimiž se mi dobře pracuje. Na týdenním soustředění v Broumově, které v únoru absolvujeme, mi bude asistovat Lea Švejdová, kostýmy vytvoří má dlouholetá spolupracovnice Mariana Novotná a světla Michael Vodenka. Všechny nás to tak nějak táhne dohromady a mám pocit, že jsou všichni rádi, že se po nějaké době spolu zase takto potkáme.

Marta Trpišovská absolvovala Konzervatoř Duncan centre v Praze – obor současný tanec a taneční divadlo. Prošla studijním pobytem na Brighton University (UK) – obor tanec s vizuálním uměním – a získala titul bakaláře na HAMU – obor taneční věda (2009). V roce 2000 se začala intenzivně věnovat vlastní choreografické tvorbě (2001 II. a III. cena v Mezinárodní choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové, 2004 Dvojexpozice – nominace na Cenu SAZKY, 2005 S kůží na trh – nominace na Cenu SAZKY), kterou prezentovala v České republice a zahraničí. V letech 2004–2016 byla zakládajícím členem sdružení NANOHACH, které patřilo k výrazným seskupením na poli současného tance v Čechách (2007 nominace na Cenu SAZKY za interpretaci Portrét). V letech 2006–2017 spolupracovala jako interpret s Divadlem bratří Formanů. V letech 2003–2009 vytvořila několik choreografií pro divadla Nablízko a Minor.

2001–2007 pedagogicky působila na Konzervatoři Duncan centre. Od roku 2015 spolupracuje s centrem choreografického rozvoje SE.S.TA na uměleckých projektech s pedagogickým přesahem. Jako choreografka i interpretka se v roce 2016–2017 podílela na projektu Dagmar Peckové Wanted, vytvořila choreografii k muzikálu Romeo a Julie (NDM). V současné době spolupracuje jako pedagog a choreograf s Konzervatoří Duncan centre, jako interpret s taneční skupinou Vertedance (Korekce) a věnuje se dětskému studiu v Divadle Archa. Má dvě dcery.