Mário Radačovský: "Nejdůležitější je kvalita."

Foto: Ctibor Bachratý

Autor Sylva Tománková

Kdy přišla nabídka do Brna a jak dlouho jste se rozhodoval?
V původním výběrovém řízení na ředitele ND Brno vyhrál konkurz Tomáš Šimerda. Pak se objevil kandidát Martin Glaser, který mne oslovil, což mě velmi překvapilo. Když jsme se s Martinem potkali v Praze, cítil jsem, že máme společné plány a představy, a teď uvidíme, jaká bude realita. I s Jiřím Heřmanem jsme přibližně stejná generace – stejná krev, tak se na to těším. Pokud se vše bude dařit, jak má, a my na tom budeme postupně pracovat, tak se naše vize může stát relativně rychle skutečností.

Jakým směrem by se měl soubor ubírat pod vaším vedením?
Já jsem klasikář – miluji klasiku. Otázka je, v jaké momentální kondici je soubor, na které dílo z klasického repertoáru má, pro mě je nejdůležitější kvalita. Při momentálním počtu čtyřiceti osmi tanečníků v souboru je okolo 75 představení v sezoně fyzické maximum, proto jedna z věcí, která se od nové sezony změní, je systém hraní – přejdeme na blokový systém. Objeví se samozřejmě protiargumenty. Ale blokový systém zaručuje minimálně v rámci souboru zvýšení kvality. Uvedeme například čtyři Labutí jezera v rámci měsíce a půl a mezi to dáme nějaký lehčí titul; v podstatě se těch sedm představení za měsíc odehraje, ale můžete pracovat s větší koncentrací na kvalitě a na detailech. Doufám, že brněnské publikum zareaguje. Chci diváky vyprovokovat, aby si neřekli: „…dnes nejdu na Labutí jezero, uvidím ho za měsíc…“ – aby lidé dávali víc pozor na to, co se v divadle děje. Stejným způsobem pracují ty opravdu fungující skvělé soubory jako Mnichov, Stuttgart, Hamburk a americké soubory. Při tomto typu hraní představení bude mít i méně práce scénický provoz – nebude se neustále přestavovat scéna. Mnoho věcí se může diametrálně zjednodušit. Když jsem byl třetím rokem šéfem baletu ve Slovenském národním divadle, tak jsme to udělali poslední rok a měli jsme největší radost z baletu.

Plánujete nějaké změny již tuto sezonu?
Respektuji, že už je tato sezona naplánovaná, v případě potřeby upravím jen nějaké malé detaily, potenciálně rozpracované jsou nějaké zájezdy. Doufám, že ta další sezona bude takovou jasnou vizitkou, diametrálně odlišná. Nechci předbíhat, ale mohu načrtnout, že pracuji na celovečerním balanchinovském večeru, zatím probíhá úspěšně jednání o moderní verzi Labutího jezera, která by byla uvedena právě v bloku představení klasického a moderního pojetí. A ještě je rozpracovaná jedna inscenace – jde o čtyři choreografy v Redutě (jména zatím nebudu uveřejňovat); budou tedy tři premiéry – dvě velké a třetí komornější. Právě komorní představení by se mělo vejít do menšího auta se záměrem cestovat po celé republice – nazval bych je „low cost“: jen tanečníci, kostýmy a světla. Tady jsou tři krásná jeviště, mnoho zemí taková nemá a závidí i Brnu, je v tom úžasný potenciál. Jeviště Janáčkova divadla je veliké, jeviště Mahenova divadla menší a Reduta má skvělý potenciál pro komorní díla.

Plánujete hostování zahraničních choreografů a pedagogů?
Určitě, minimálně se objeví ti, s nimiž jsem spolupracoval v Bratislavě – tedy z pařížské Opery, NDT nebo z Mariinského divadla, z Kubánského národního baletu. Myslím si, že tanečník by měl dostat možnost ochutnat „několik jídel“ – já to tak nazývám; tělo jiným způsobem reaguje na každou z těch technik – a někomu zachutná balanchinovská technika, jinému ruská: nic proti tomu nemám, to je skvělé, ale ať si to mohou porovnat a vyberou si; každá technika má něco svého, co tanečníka obohatí. Chci, aby „jídelní lístek“ byl v tomto směru pestrý. Těším se, že tanečníci budou konfrontováni s hostujícími pedagogy během sezony.

Oslovíte ke spolupráci i Jiřího Kyliána?
Už jsem ho oslovil a je to ve stadiu, kdy pravděpodobně řekne „ano“. Myslím si, že to budou krásné dvě věci. Těším se, že Brno Kyliána zažije.

Chcete dělat i své vlastní věci se souborem?
Určitě, ale nechci být ten šéf, který bude všude – to jsem nedělal ani v Bratislavě. Chci, aby repertoár měl atribut výjimečnosti, uvádět něco, co můžete vidět jen v Brně.

Myslíte, že je soubor připraven na spolupráci s choreografy, jako je Jiří Kylián?
Soubor musí trochu dozrát. Harmonogram jsem si už vymyslel na pět let dopředu – je to ideální představa. Jediná věc, a to je spíš brněnský problém, je to, že soubory ztratily vnitřní kontinuitu, hierarchii – je tu velmi mnoho mladých lidí, ale téměř absentují tanečníci na konci aktivní kariéry. Přirozeně generačně rozvrstvený soubor je pro mne důležitý. Doufám, když se i finanční záležitosti pohnou dopředu – repertoár a slušný plat mohou zaručit, že přestane odliv tanečníků. Sbor je to nejdůležitější, co drží soubor, co určuje, jaký soubor je – nestačí několik výborných sólistů.

Po zkušenosti s postem šéfa baletu v Bratislavě budete k něčemu v Brně přistupovat jinak?
Mám za sebou téměř pět let zkušeností a je třeba trochu poznat mentalitu – bude asi odlišná od Slovenska. Já nesu odpovědnost a pravidlo je, že když je dobrá premiéra, tak je to úspěch všech, pokud ne, pak je to chyba šéfa. Beru soubor jako loď, každý má možnost a právo kdykoli vystoupit; byl bych nerad, když nebude chtít někdo plout daným směrem.

Jakým způsobem povedete svůj soubor na Slovensku, když budete převážně v Brně?
I teď jsem na různých místech, byl jsem v San Franciscu, dělám tam jednu choreografii pro menší soubor, pak pojedu na dva týdny do Rigy a od konce listopadu jsem víceméně mezi Brnem a Bratislavou. Tým lidí je v Brně dobře nastaven. Nemám ani proč teď měnit tým baletních mistrů, ani tým organizační – důvěřuji jim, myslím si, že je na mně jako na šéfovi přesně definovat věci, velmi rád deleguji a nemám rád, když musím dělat všechno sám. Samozřejmě se budu snažit, aby soubor cítil, že nemají virtuálního šéfa – je to kvůli tomu, že výběrové řízení trvalo tak dlouho a já mám už některé věci rozjednané – v lednu jedu ještě do Ameriky a poté do Rigy, ale na druhou stranu se budu snažit, aby tanečníci pochopili, že dům má už svého pána.

Ještě tančíte?
Už ne, skončil jsem před rokem a půl; pokud vedu trénink, tak dělám tyč a trochu ukazuji volnost, občas něco skočím a potom mne z toho dva dny bolí tělo. Má taneční kariéra je už pro mě uzavřenou kapitolou.

Mário Radačovský
Absolvoval Taneční konzervatoř Evy Jaczovej v Bratislavě a v roce 1989 nastoupil do baletu Slovenského národního divadla, kde po krátkém čase získal smlouvu jako sólista. Roku 1990 zvítězil v Československé baletní soutěži v kategorii A. V letech 1992–1999 působil v Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu. V tomto souboru měl příležitost spolupracovat s nejvýznamnějšími světovými choreografy, mezi něž patří Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Ohad Naharin, William Forsythe, Édouard Locke a mnoho dalších. V roce 1999 se stal hlavním sólistou souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Účastnil se prestižních baletních galapředstavení, jakými jsou Gala des étoiles v Montrealu (2000–2006), Gala Stars v Torontě (2003), World Stars Gala v Budapešti (2005, 2007 a 2008) a Gala setkání v Praze (2003–2006). Tančil na významných divadelních jevištích, například v Royal Winnipeg Ballet (2005), Ballet British Columbia (2004, 2006), Toronto (2005) a Jacob’s Pillow (2007). Jako choreograf se představil v roce 2002 dílem The Letter. Následovaly choreografie děl Passage à l’eau trouble, Valse, Inšpirácia, Bolero, Shadows and Lights, Balansoire a další. V sezoně 2010/2011 pracoval na dvou projektech: pro soubor Operety v rumunské Bukurešti vytvořil choreografii a režii inscenace Maria de Buenos Aires a balet Romeo a Julie pro Grand Rapids Ballet Company v Michiganu (USA). V následujících sezonách připravil premiéry inscenací Traja spolu, Queen, Osudové lásky, Romeo a Julia v Grand Rapids Ballet, premiéru pro Lotyšský národní balet, Bolero pro Grand Rapids Ballet či Compulsive pro Diablo Ballet San Francisco.