Kristina Soukupová: „Tanec jako forma uměleckého vyjádření je pro mě nejsilnější…“

Kristina Soukupová

Kristino, k tanci máš velmi blízko, sama jsi tancovala a měla možnost stát na opačné straně – na jevišti. Co rozhodlo, že se tanci budeš věnovat po té kritické stránce, o tanci budeš psát?
Začala jsem aktivně tancovat až poměrně pozdě, v 17 letech, do té doby jsem se věnovala pouze zpěvu (oba mí rodiče jsou profesionální hudebníci). Tanec mě okamžitě chytl a hned od začátku mě bavilo nejen tancovat, ale i o tanci číst a získávat o něm informace. V té době se rozjížděl internet, a tak jsem trávila hodiny hledáním informací o historii tance a vůbec o všem, co se tance, především té divadelní formy, týká. Záhy mi došlo, že mám nějakou schopnost tanec esteticky vnímat, a dobře jsem věděla, že taneční schopnosti a dispozice mého těla nikdy nebudou takové, abych se mu mohla věnovat profesionálně, na opravdu dobré úrovni. Také jsem si uvědomila, že postrádám určitou pohybovou invenci, kterou, myslím, tanečník musí mít. Ráda jsem však psala, naplnila třeba popisem svých tanečních tréninků několik stohů sešitů a prostě jsem tanec nějak vždy měla spojený se psaním o něm a s hledáním informací o jeho historii i současnosti. Zároveň jsem začala intenzivně chodit na tanec do divadla, na všechno, co se v té době hrálo. Na univerzitě jsem nejdřív začala studovat angličtinu a francouzštinu (jazyky byly další z mých vášní), ale po roce jsem jen tak zkusila taneční vědu na HAMU, i když jsem si vůbec nevěřila, že by mě mohli vzít – přece jen jsem se k tanci dostala pozdě. Se studiem taneční vědy a se založením Tanečních aktualit jsem se utvrdila v tom, že chci o tanci psát a tímto ho podporovat.

Nelituješ někdy toho, že na jevišti nestojíš ty sama?
Vůbec ne, protože vím, že tam patří povolanější. Měla jsem to štěstí, že jsem si mohla zatančit třeba na jevišti divadla Ponec, a tuto zkušenost pokládám za velmi cennou. Když teď sedím v hledišti, živě si dovedu představit, jaká práce a úsilí tomu všemu předcházely. Dodnes se částečně živím zpěvem, takže sem tam se ještě na to jeviště dostanu a to mi úplně stačí. Také mám potřebu čas od času zajít na taneční trénink, protože ten fyzický pocit těla při tanci je naprosto jedinečný.  

Když se díváš na představení, už ti v hlavě běhá titulek k recenzi? Formuluješ si během představení věty, nebo necháváš na sebe představení jen působit a pak až posléze reflektuješ celkový dojem?
Je pravda, že se tomu člověk neubrání a při sledování představení mi spontánně vytanou na mysli věty, které bych zrovna k výjevu, který vidím, mohla použít. A to i když zrovna o tom díle nemám psát. Nic si ale během představení nebo hned po něm nezapisuji, nechám je působit jako celek a až s odstupem se snažím o něm něco vyplodit. Celkově navíc vnímám recenzi spíš informativně než kriticky – snažím se diváka o představení informovat, ne dílo primárně hodnotit. To, že o představení někdo napíše, mu vždy může pomoci dostat se do širšího povědomí.

Máš pocit, že český tanec podléhá trendům? A jsou vůbec v tanci trendy?
Nemyslím si, že by český, zejména současný, tanec podléhal trendům – nemá to zapotřebí, je velmi svobodný a každý z tvůrců si může najít svůj vlastní způsob vyjádření. Je velmi těžké říct, zda vlastně jsou v tanci nějaké trendy. Možná se tu a tam objeví určité tendence, ale myslím, že choreografové by se jimi moc řídit neměli, pokud jim jde o opravdovou vlastní uměleckou výpověď. 

Konfrontuješ občas český tanec s tancem v zahraničí? Kde se podle tebe momentálně český tanec nachází?
Snažím se – vždy jsem díky svému jazykovému vybavení sledovala v médiích zahraniční tanec a sem tam jsem za tancem vyjela do Londýna. Teď se ale přiznám, že po narození dítěte přehled trochu ztrácím, tytam jsou doby, kdy jsem byla každý druhý večer v divadle, odebírala Dancing Times a hltala recenze zahraničních představení. Nyní se primárně věnuji dvouletému synovi a v červenci čekáme dalšího, takže rodina mě velmi naplňuje a aktuálně si netroufám hodnotit, kde se český tanec  nachází. To se ale stejně nedá jen tak vyjádřit. Český tanec je na cestě, přes nesnadné podmínky stále vznikají silná a kvalitní představení. To jako teoretik chci podporovat, protože jsem přesvědčená, že tanec jako umělecká forma poskytuje divákovi jeden z nejsilnějších zážitků. Díky absenci slova otevírá divákovi mnohem větší svobodu vnímání díla, ale to je právě něco, co část českého publika neumí a bojí se toho.

Co by tedy měl český tanec udělat, aby byl sdělnější širší veřejnosti? 
Vnímám to tak, že naopak širší veřejnost by se měla více snažit, aby pro ni tanec byl sdělnější. Oprostit se od předsudků – „oni tam tančí, vždyť nebudu vědět, o čem to je…“ –, otevřít se a prostě na sebe nechat taneční představení působit. A my jako novináři, píšící o tanci, se musíme snažit tanec k té širší veřejnosti dostat.

Kristi, poslední otázka… Máš nějaké taneční představení, které tě tak zasáhlo, oslovilo – přesvědčilo, že tanec je jedinečná umělecká forma sdělení? Něco, k čemu se stále budeš vracet? Je vůbec takové?
To je opravdu velmi těžké říci, protože zejména v oblasti současného tance jsem viděla mnoho představení, která mě velmi zasáhla. V mých začátcích mi jako zjevení přišlo hostování francouzské skupiny Claude Brumachon/Benjamin Lamarche s představením Le Témoin na festivalu 4+4 dny v pohybu, kdy jsme jako diváci byli oblečeni do uniformních kabátů a během představení procházeli industriálním prostorem obydleným syrově fyzickými kreacemi tanečníků. Tehdy jsem si řekla, že tanec jako forma uměleckého vyjádření je pro mě nejsilnější, a od té doby mě stále provází.