Daniela Machová: „Recenze by neměla vyznít jen čistě negativně…“

Daniela Machová

Jak se máš v těchto dnech, jaké jsou tvé pocity – kromě radostného očekávání potomka?
Já se mám parádně. Je to sice hektické, protože mám dvouletého syna a na březen čekám další miminko, ale tak nějak stále možná naivně doufám, že se mi i nadále bude dařit všechny ty rodinné i pracovní záležitosti „skloubit“ dohromady, jako se mi to relativně daří nyní.

Já se budu ptát tak nějak logicky na tanec a kritiku. Jsem zvědavý, jestli to pro čtenáře budou ve výsledku otázky očekávatelné, nebo ne… Jaká je tvoje první zkušenost s tancem?
Pocházím z maloměsta, z Jičína, kde jsem s tancem začala v předškolním věku v základní umělecké škole. Je kuriózní, že jsme si tam postupem času vytvořili takovou partu a chodili jsme tam tančit celých dvacet let. Paní ředitelka s humorem dodávala, že nás zařadí do inventáře, a dokonce kvůli nám otevřela na čas i studio pro dospělé. V šestnácti letech jsem si k baletu a scénickému tanci přibrala ještě společenský tanec, kde jsem pak figurovala dvanáct let jako partnerka tanečního mistra v kurzech tance a společenské výchovy. Zásadní zlom ale nastal, když jsem v roce 2003 nastoupila na vysokou školu do Prahy. Tehdy jsem pro sebe objevila divadlo Ponec a současný tanec.

Kde se to v tobě vzalo – chuť a potřeba psát? Co byl spouštěcí moment?
To je hodně zajímavé, sama netuším, kde se to ve mně vzalo. K tanci mě to ale neustále táhlo a studium sociologie mě plně neuspokojovalo, a tak jsem v roce 2006 začala studovat ještě taneční vědu na HAMU. A zde mě již v prvním ročníku oslovila tehdejší šéfredaktorka Tanečních aktualit Zuzana Smugalová, zda bych pro ně nechtěla zkusit psát. Tak jsem si řekla, proč ne?

A máš potřebu psát jaksi nepřetržitě, či jde spíše o vlny?
Spíš jde u mě o vlny, jsem takový sváteční recenzent. Chci psát s chutí. Recenzi vnímám částečně jako umělecké dílo samo o sobě a nerada bych, aby se z toho stala rutina, kdy bych odevzdávala dva a více článků týdně. Bude to podobné jako v jiném tvůrčím procesu. Když bych psala více, obávala bych se, že bych se opakovala, používala stejné slovní obraty a klišé, a to se mi protiví, byť je jasné, že každý recenzent by měl mít svůj specifický styl psaní. Navíc mám v rámci Tanečních aktualit na starosti i jiné organizační a produkční záležitosti, které mě zaměstnávají a plní můj volný čas.

A v těch tvých recenzích se pohybuješ v různých žánrech a dílech různých choreografů?
Spíše se pohybuju v ranku současného tance a tanečního divadla, a zde sleduji a reflektuji tvorbu více umělců. Byť chodím i na balet, recenze na něj nepíšu. Zastávám názor, že recenze je subjektivní výpovědí autora, která má nějaká objektivní kritéria, a člověk by měl umět částečně od toho subjektivna odhlédnout či si ho být alespoň vědom. V baletu nejsem tolik kovaná a po pravdě mě v porovnání s ostatními tanečními žánry tolik neoslovuje, takže by mi vlastně přišlo nepatřičné jej v recenzích nějak soudit a hodnotit.

Čím si udržuješ kondici ve své profesi? Tedy kondici pisatele?
Nepíšu si recenze do šuplíku. Nicméně se zapojuji do různých výzkumných projektů, ať už v rámci svého doktorského studia na HAMU, tak i jinde. Výstupem takových projektů pak bývají různě obsáhlé odborné články a studie. Tyto vědecké texty ale mají jiná kritéria a občas je novinářská praxe trochu na škodu. Často mi je třeba vyčítáno, že píšu příliš žurnalisticky.

Můžeš stručně popsat postup své práce, když se chystáš psát recenzi nebo kritiku?
Vždy se snažím být alespoň trochu v obraze, tj. před představením považuji za minimum si alespoň přečíst program a nějak se na představení naladit. Vycházím z předpokladu, že za dílem stojí nějaká myšlenka, kterou nám autor předestře v programu, a pak sleduji, nakolik a jakým způsobem se mu ji podařilo – či nepodařilo – uchopit. Určitě je rozdíl, když se dívám na představení a vím, že psát nebudu. Když mám psát recenzi, mnohem více se soustředím a mnohem více si hlídám, aby „oku recenzenta“ nic neuniklo, zatímco když jdu jako divák, mám tendenci umělcům více odpustit a říkám si, dnes nejdu pracovat, dnes se jdu „pobavit“.

A nezkusilas někdy jít na představení, aniž bys tušila, co tě čeká? Tak to někdy udělej…
Nezkusila a vyzkouším, ale určitě v případě, kdy nebudu psát. Ono to vlastně celé pramení z toho, že si na redakční schůzi procházíme, co se další měsíc hraje, jaké jsou premiéry, a rozdělujeme si, kdo bude co psát. Takto si vlastně předvybereme, co koho zajímá, jaký umělecký soubor, dílo, a případně i téma, které mu je blízké.

Můžeš popsat, co pro tebe znamená tanec?
Nedávno jsem zaslechla v rádiu, že tanec je jedna z aktivit, které lidi udržují při životě ve zdraví a elánu, tak s tím bych souhlasila. Když odhlédnu od tance jako od umělecké aktivity, tak já to mám u sebe tak, že ať zaslechnu jakoukoli hudbu, mám tendenci se začít hýbat.

Zažila jsi někdy během představení touhu být na jevišti?
To nechávám tanečníkům. Naopak jdu do divadla s mírnými obavami, pokud je v programu avizováno, že budou diváci nějakým způsobem zapojeni do děje. Nicméně jednou jsem se nedopatřením ocitla na jevišti při představení souboru Spitfire Company – Krevety à la Indigo. Vybraní diváci zde měli budit dojem kavárenských hostů a nakonec byli vtaženi i do improvizovaného závěrečného řádění. Byla to fajn zkušenost, vidět představení i z jiného úhlu. Tehdy jsem na představení dokonce psala recenzi. Ale je pravda, že je mi lépe, když jsem skrytá v davu mezi ostatními diváky.

Způsobil ti tanec jako divákovi fyzický zážitek nebo pohnutí?
Ještě nyní si živě vybavuji neobyčejně silný zážitek, když jsem viděla své první představení Farmy v jeskyni. Bylo to Divadlo a já seděla v první řadě. Ten nával emocí, energie, síly, to nemůže člověka nezasáhnout. Další emočně intenzivní moment jsem prožila v představení Bakkheia Petera Šavela, kdy se interpreti v druhé části díla dostanou mezi diváky a snaží se s nimi navázat po úvodním odosobněném až animálním třasu těla velmi zoufalý a smutný dlouhý oční a fyzický kontakt. I z vašeho Portrétu, který pro Nanohach postavila Iona Mona Popovici, mi utkvěly scény, jak zahlížíte na sebe a na publikum, ze kterých jde strach a běhá mráz po zádech.

Co považuješ ve své roli kritika jako podstatné nebo nejpodstatnější? Co chápeš jako svůj úkol?
Vnímám recenzi jako výpověď recenzenta o zhlédnutém představení, která má jednak sloužit jako zpětná vazba umělci, jednak má mít informační charakter pro veřejnost. Cítím v tom částečně i poselství vtáhnout více diváků na taneční představení. Proto se snažím psát, pokud možno, srozumitelně.

Můžeš u sebe a ve své roli mluvit o odpovědnosti? A co to pro tebe znamená?
Určitě to je odpovědnost. Recenzent má „moc“ i ublížit. Nicméně si myslím, že by recenze neměla vyznít jen čistě negativně. Jde o to, jak vše citlivě a přitom výstižně napsat. Jak umělci pomoci, že tudy cesta nevede, že se něco nepovedlo. Vždy je však nutné své soudy doložit patřičnou argumentací, aby nevyzněly jen tak naprázdno.

MgA. Mgr. Daniela Machová

Vystudovala sociologii na FF UK v Praze a taneční vědu na HAMU, kde momentálně pokračuje v doktorském studijním programu se zaměřením na společenský tanec. V Tanečních aktualitách pracuje od roku 2007. Kromě redakční práce má na starosti finanční a organizačně-produkční záležitosti. Je koordinátorkou nového projektu Tanečních aktualit – Databáze tance.