„Chtěla jsem tančit!“ S Lucií Dercsényiovou o pohybu, který ji nutí nepostávat na místě

Lucie Dercsényi. Foto: Soukr. archiv. L.D.

Autor Jana Bohutínská

Uvědomila jsem si, že jsem se tě nikdy nezeptala na původ zvláštního příjmení. Jak jsi k němu přišla?
Příjmení mám po tatínkovi a po pradědečkovi, baronovi Adalbertu Dercsényi, který přišel do Čech z Maďarska a usadil se na zámku v Dolních Počernicích. Moje babička, hraběnka Marie, byla rodem Wratislavová z Mitrowicz, spjatá se zámkem v Kolodějích nad Lužnicí. Otce jsem nepoznala, zemřel, když mi byl jeden rok, a k rodinné historii z otcovy strany jsem podstatně víc přičuchla až po sametové revoluci. Komunisté mou rodinu okradli o majetek, otce se strýcem zavřeli... Vůči komunistickému režimu jsem hodně vyhraněná, nechápu žádné kompromisy, a to ani v dnešní politice. Teď jsme tři ženy Dercsényi, já, moje mamka a dcera, a zrovna se chystáme zrušit si – ová.

I tvé umělecké sklony můžeme hledat v rodinných kořenech?
Možná to tak je. Pamatuji si, jak se mě jako holky ve školce mamka ptá, jestli chci hrát na housle, nebo chodit na tanec. Chtěla jsem tančit! Snad zapracovaly geny rodu Wratislavů, kteří pořádali plesy. A možná ani studium francouzštiny, od čtvrté třídy základní školy moje srdeční záležitost, nakonec nebyla tak úplně náhodná volba. Vždycky jsem se chtěla podívat do Paříže, což se mi povedlo až po roce 1989. Při studiích na HAMU jsem sice v 80. letech vyjela do Francie, ale jen do Bretaně, do Rennes. Po návratu jsem měla tíživý pocit, hranice byly zavřené, netušila jsem, jestli ještě někdy vycestuji.

Začnu rekapitulovat, čím vším ses zabývala a zabýváš: Vystudovala jsi Taneční konzervatoř Praha a teorii tance na HAMU, tančila jsi v Hudebním divadle v Karlíně a v Československém souboru písní a tanců. Na co ráda vzpomínáš z doby, kdy jsi stála na jevišti?
Na Slovanské tance v Československém souboru písní a tanců od choreografky Libuše Hynkové. Milovala jsem je, stejně jako slovenský folklór. Oproti moravskému, který je měkký, jemný, se mi líbila jeho energie. Folklór mi vyhovoval, protože byl ve svém projevu upřímný. Ale když jsem ze souboru odešla, šla jsem učit na Základní uměleckou školu, tedy tehdy ještě Lidovou školu umění, a folklóru jsem se vzdálila.

Od studií jsi o tanci také psala, což se po ukončení aktivní taneční kariéry stalo vedle taneční pedagogiky jednou z tvých profesí, teď spolupracuješ například s Tanečními aktualitami nebo Lidovými novinami. Po absolvování výcviku se zabýváš i tanečně-pohybovou terapií. Ještě mi něco vypadlo?
Také se v Tanečních aktualitách věnuji redakční práci. Než jsem začala učit i dějiny tance a taneční profesionály, věnovala jsem se výuce pohybu na ZUŠce, kde jsem pracovala s dětmi a teenagery. To si pořád držím, stále pracuji s předškolními dětmi, ale i s dospělými a seniory, kteří nejsou v tanci profesionály. Je to můj energetický sytič. K tanečně-pohybové terapii jsem se dostala až kolem čtyřicítky, kdy jsem se setkala s Radanou Syrovátkovou a přihlásila jsem se na výcvik s výtečnými americkými terapeutkami Mimi Berger a Judith Bunney. Bylo to silné i náročné období. Pohyb se nerozvíjí po technické stránce, jak jsem k tomu byla vedená na konzervatoři, podstatné jsou v něm emoce. V době výcviku jsem si připadala, jako když vstoupím do gotického chrámu, rozsvítí se slunce a já začínám vnímat všechny tvary a barvy ve vitrážích. Při výcviku jsme studovali i Labanovu analýzu pohybu, kterou teď také učím na HAMU, a to ve spojení s tanečně-pohybovou terapií, tedy jako intenzivní fyzickou zkušenost.

Dáváš si stále nové výzvy, část své kariéry jsi prožila i mimo taneční obor. Jaký to mělo důvod?
Chtěla jsem si od tance odpočinout. Těsně po revoluci jsem pracovala ve francouzské firmě, která v Praze stavěla hotel Hilton. Byla to obrovská jazyková i lidská zkušenost. Francouzi v práci vytvořili rodinnou atmosféru a uměli si užívat života. Po roce jsem odjela na šest týdnů na dovolenou do Ameriky a už jsem se do firmy nevrátila. Pracovala jsem pak ještě na kulturním oddělení francouzské ambasády, to bylo skvělé, moc ráda na to vzpomínám. U Francouzů jsem prostě necítila českou malost. Psaní o tanci jsem však ani tehdy nepřerušila.

Když jsi tak široce profesně rozkročená, v čem je to plus a v čem minus?
Výhodou jsou zkušenosti, ke kterým bych se jinak nedostala. Každá práce mi přinesla něco pozitivního, co mě naplňovalo. Je otázka, jestli v případě, že se někdo zaměří jen jedním směrem, je to výhoda, protože se dostává stále hlouběji, nebo se spíš uzavře a nevnímá i to obohacující, co je kolem. Mnohost ale může být i rušivá, rozptylující, to by asi měli říct mí studenti, jestli to tak v mém případě není. Tím, že jsem si od tance odpočinula, jsem získala určitý nadhled, jinou perspektivu, a to je plus. Každou svou práci beru jako tvůrčí proces. A nejhorší je, když člověk ustrne na jednom místě. Pohyb je pro mne důležitý nejen při hodinách na sále.

Stále jsi v tanci nějakým způsobem zůstávala, vracela ses, i když jsi dělala úkroky bokem. Co tě v oboru drží?
V tanečním umění mohu stále objevovat novou inspiraci a vjemy. Mám radost, když vidím představení, které mi rozšíří obzor, to mě pořád fascinuje. A dneska ho dokonce můžu vidět i online. Nejdřív jsem si sice myslela, že se budu tanci věnovat interpretačně, ale být v souboru, je pro tanečníky a tanečnice náročné. Svým způsobem musí svoji osobnost upozadit, ve velké většině děl slouží choreografii. V souboru jsem cítila konkurenci, což mi nikdy nebylo příjemné. Zažila jsem i dost nevybíravé způsoby, hrubost i dehonestaci. Tehdy, ještě v 80. letech, nebylo příliš možné se ozvat. Řekla jsem si, že to nemám zapotřebí, a vydala se zkoumat jinam. Je dobře, že se dnes o přístupu ke studentům ve výuce víc mluví, stejně jako o způsobu práce v souborech.

Zmínila jsi, že na cestě seberozvoje pro tebe bylo zásadní setkání s Mimi Berger a Judith Bunney. Máš ještě další učitelky či učitele, kteří tě ovlivnili?
Na HAMU to byl pan profesor Vladimír Vašut (vedl i mou diplomovou práci), a to svým přístupem k psaní, rozhledem, i tím, že nás nešetřil a říkal věci naplno. Když při psaní nepřekonáváme nepříjemnosti, naše reflexe se nebudou vyvíjet. Tanečně-pohybová terapie a Labanova analýza pohybu mě naučily pohyb definovat, popsat a vnímat jeho skryté kvality. V tom je Rudolf von Laban můj učitel. Další důležitou osobností byla paní profesorka Božena Brodská, s níž jsem psala svou doktorandskou práci. Byla mou oporou, když jsem měla pocit, že už doktorát nedokončím – byla to náročná archivní práce a já měla doma malou dceru. Letos na podzim by měla moje dizertace o tanci v díle Bohuslava Martinů vyjít knižně v nakladatelství NAMU. K tomuto tématu mě přivedla Helena Kazárová, která mi dodávala i jinak kuráž – na jejích letních kurzech jsem poprvé vedla hodiny tanečně-pohybové terapie, ona mě přiměla k výuce na HAMU. Na jednom z workshopů jsem poznala i tanečně-pohybovou terapeutku Suzi Tortoru, která pracuje s dětmi, což bylo také intenzivní setkání. Obohacuje mě práce se studenty, kteří mi přinášejí nové podněty a pohledy, nutí mě, abych nesetrvávala na místě. Podobné je to při práci v redakci Tanečních aktualit, kde jsou kolegové o generaci mladší než já, musím se dívat na věci i z jejich hlediska. Naše názory se třeba různí, ale nemůžu stát bigotně na svém, musím si udržovat zvědavost, zvídavost a otevřenost.

Co je pro tebe, když se dostaneme ke kritickému psaní, jeho esencí, o co ti v něm jde?
Když píšu, tak chci, aby si čtenář představení představil. Přibližuji mu, kromě historických informací, jak se tanečníci hýbou, jaký mají pohybový slovník, co vidím, jaké sdělení vnímám. Můžu se i mýlit, když je choreografie abstraktní, každý si v ní najde něco jiného. Myslím na to, aby se čtenáři neztráceli ve slovech, floskulích, prázdných frázích. Když píšu, jsem ponořená do představení a někdy mě to i vyčerpává. Na představení, o kterém budu psát, se dívám jinak, než když jdu jenom jako divák, zapnu jiná mozková centra a vše si do mozku nahrávám. Chci čtenáři zprostředkovat zážitek, aby si řekl, že dílo chce vidět i živě, nebo se rozhodl, že mu to za to nestojí. To je můj přístup, každý ho ale má jiný.

Jak si vybíráš, o čem budeš psát?
Ráda si občas napíšu text o klasických baletech z velkých divadel. Můžu se pustit víc do historie, srovnat inscenace, které jsem viděla, vložit do psaní svou zkušenost. Takové texty obnáší hodně historické a porovnávací práce. Nebráním se ale jakékoliv recenzi, nemám preference, snažím se však stále si udržovat nadhled, abych si nezačala myslet, že je tanec a psaní jediný smysl života, a vyhýbám se kvantitě. Nemyslím si, že to, co napíšu, je nějaký svatý Grál, je to jen jedna z variant. Když texty odevzdávám, pořád mám v sobě, snad zdravou, pochybnost.

Co pro sebe v tanci hledáš, aby tě dílo chytlo za srdce?
Vždycky je pro mne důležité, vedle řemesla a profesionální kvality, sdělení a emoce, divadelní magie. Pak nezáleží na tom, zda je to klasický tanec, současný tanec, nonverbální divadlo... To nacházím třeba v díle Jiřího Kyliána, jehož inscenace vidím po několikáté a vždy v nich postřehnu něco nového. Stejně tak miluji třeba Signes od Carolyn Carlson. Je to, jako když poslouchám Bacha – i když si ho přehrávám po sto desáté, uslyším sekvenci nebo akord, kterých jsem si dřív nevšimla, pořád můžu něco objevovat.

Když opíšeš oblouk od 80. let do současnosti, čeho si na vývoji tuzemské taneční scény ceníš?
Otevřenosti světu, která tu dříve nebyla a přinesla nová díla i optiku. Fascinuje mě různorodost v přístupu k tělu, k pohybu, k vyjádření, k žánrům. Zvlášť rozkvetla alternativní scéna, což je důležité. Na repertoár kamenných divadel přibyly nové tituly a přístupy, současný tanec se stal i jejich doménou. Tanec je košatý, diváci si mohou vybrat. I tanečníci si mohou vybrat, co se týče angažmá, mají větší možnosti, ale na druhou stranu mají velkou konkurenci, takže v tom je to pro ně zase těžší.

Co na taneční scéně u nás naopak postrádáš, čeho by sis pro ni přála víc?
O tanci se víc mluví a je ho víc i v médiích, i když by se to ještě mohlo zlepšit. Tanci bych však přála hlavně dobré choreografy a nápady. Dobré tvůrce, kteří mají co sdělit. Dnes je trend hodně se v tvorbě zaobírat sám sebou, tím, čím tvůrce prochází. A je tenká hranice mezi terapií a uměleckým dílem, které by terapií být nemělo. Pokud už tvůrce pracuje terapeuticky, jde hluboko a intimně do sebe, měl by si toho být vědom. Je to křehké a měl by umět takovou zkušenost u sebe také ošetřit. V tom právě pomáhá, když se studenty pracuji s principy tanečně-pohybové terapie – uvědomí si přesněji, na co v tvorbě nebo výuce mohou narazit, jak každý náš pohyb může vyvolat hluboký vnitřní prožitek.

Jak jsi vlastně pracovně prožila pandemický čas, kdy byla spousta věcí jinak?
Odpadly mi taneční a terapeutické hodiny s předškolními dětmi, s dospělými a seniory, které vedu, což mi chybělo. Na HAMU, kde externě učím Labanovu analýzu pohybu a tanečně-pohybovou terapii, jsme přešli na Microsoft Teams a výuka začala šlapat s úplně jiným entuziasmem, a to i ze strany studentů. Řešila jsem dilema, jak online učit Labanovu analýzu, kde je potřeba fyzická zkušenost. A byla jsem překvapená! Na online výukové bloky jsem měla od studentů pozitivní zpětnou vazbu. Uvědomila jsem si, že i když jsme propojení na dálku a každý je ve svém prostoru, máme víc soustředěnosti a pocitu bezpečí. Studenti byli hltaví, výukový proces je pro mne o tom, že se mnou komunikují, přijdou se svými nápady a v online prostředí jsem, paradoxně, nadšení a kontakt znovu zažila.

Mluvíme spolu o divadelních prázdninách, na co se chystáš v nové sezóně?
Těším se na studenty na HAMU a také na předškoláky, dospělé a seniory ve svých hodinách. Budu pokračovat v online kurzech francouzštiny, chci si ještě udělat vyšší level jazykové zkoušky. Doufám také, že budu fungovat v méně zběsilém tempu a udržím si ho.

Máš nějaký další profesní sen?
Budu ráda, když vyjde na podzim má publikace o tanci v dílech Bohuslava Martinů. Ještě víc bych se chtěla věnovat terapii, se skupinou klientů, s nimiž bych prošla celým tanečně-terapeutickým procesem. A až to půjde, zajedu si s dcerou do Paříže, na Les Indes Galantes od Rameaua, na barokní operu nastudovanou v současné režii Clémenta Cogitore a choreografii Bintou Dembélé v Opéra Bastille. Když jsem v Paříži, vždycky zajdu na tanec nebo na operu, to mě nabíjí.

Lucie Dercsényiová (* 5. srpen 1961)
Absolvovala Taneční konzervatoř Praha, vystudovala taneční teorii na HAMU, kde si udělala také doktorát, prošla tříletým výcvikem tanečně-pohybové terapie. Je jednou ze spoluautorek publikace Tanečně-pohybová terapie, teorie a praxe (Univerzita Palackého v Olomouci, 2012). Tančila v Hudebním divadle Karlín a v Československém souboru písní a tanců. Jako taneční kritička, publicistka a redaktorka spolupracovala například s redakcí Tanečních listů, nyní s Tanečními aktualitami, Lidovými novinami a ArtZónou. Věnuje se terapeutické a pedagogické práci s dětmi i dospělými, učí Labanovu analýzu pohybu i kritický seminář na Katedře tance HAMU a jako hostující pedagožka také jinde v Česku a zahraničí. Přednáší o vývoji baletní dramaturgie v Rusku po roce 1917. Pracovala ve společnosti CBC Paris a na kulturním oddělení francouzské ambasády, kde uplatnila svou výbornou znalost francouzštiny, která je od dětství její srdeční záležitostí.