Adriana Světlíková. Foto Zbyněk Hrbata
Koncom februára prebehne už 16. ročník festivalu Malá inventura. Arogantné (alebo apatické?) žlté kura na nás zazerá z plagátov a láka nás na prehliadku toho najlepšieho, čo sa v poslednom roku urodilo na poli českého nového divadla. Viac o festivale nám prezradila jeho riaditeľka Adriana Světlíková a dramaturg Petr Pola.
Minuloročné okrúhle 15. výročie festivalu sa určite nieslo v znamení reflexie a hodnotenia. Aké bude jeho pokračovanie? Je 16. Malá inventura niečím špeciálna?
Adriana Světlíková: Patnáctka byla zlomová a dostalo se jí docela velké pozornosti. Pro nás je ale výzvou každý ročník. Nechceme se stát tradičním festivalem, který by byl pouhým showcasem nového divadla, proto se pokaždé pokoušíme najít novinku, kterou na festivalu ukážeme. Letos je jich hned několik.
Rozhodli jsme se, že místo zahraniční programové sekce dáme příležitost úplně novému autorskému projektu, což jsme nikdy předtím neudělali. Jelikož se zajímáme o regiony České republiky, oslovili jsme brněnského režiséra Jiřího Honzírka (známého především z Divadla Feste), s nímž jsme společně s kolegou dramaturgem Petrem Polou vymysleli koncept projektu s názvem Horizont 8. Odkazuje k osmičkou zakončeným rokům, jejichž výročí si letos připomínáme. Projekt se speciálně zaměřuje na roky 1918 a 1968, které vnímáme jako momenty nabytí a opětovného pozbytí naší svobody. Režisér s mezinárodním týmem pracuje na představení, které bude rozděleno do čtyř dní. Skládá se z audiovizuálních nahrávek a závěrečné části využívající postupy imerzivního divadla. Pracuje se v ní s digitálními technologiemi: každý z diváků dostane tablet se speciální aplikací a bude navigován od stanice metra Vltavská až na Vyšehrad. Cestou divák prožije příběh, který by měl spojovat ony osudové „osmičky“.
Pokaždé se také snažíme ukázat divákům nové netypické místo pro divadlo a kulturu. Tento rok představíme prostor v Letohradské ulici na Letné. Je to bývalá dílna, ze které se díky Linhartově nadaci stal krásný prostor určený různým divadelním a výtvarným projektům. My v něm uvedeme představení Kračun Apoleny Vanišové a Petra Krushy.
Již tradičně se snažíme o propojování umělců a lidí z oboru, tedy networking. V rámci toho se nám podařilo na festival pozvat mimo jiné i zástupce berlínské platformy PAP (Performing Arts Programm), která sdružuje nezávislé umělce a prostory v Berlíně. Na festivalu povedou workshop, kde nejprve představí svůj projekt a pak se budou pokoušet s pražskými „kulturními hráči“ najít způsob, jak tyto dvě městské scény propojit. Kromě toho povedou i menší workshop zaměřený na práci s publikem.
V neposlední řadě se těšíme, že po dvou letech opět zahájíme festival předáváním cen Česká divadelní DNA, tentokrát v La Fabrice. Český kulturní network Nová síť bude předávat celkem pět cen – tři za počiny na poli nového divadla, jednu za dlouhodobý přínos a jednu za mimořádnou prezentaci české kultury v zahraničí. 
Tohtoročné motto vášho festivalového maskota, kuraťa, znie „Divadlo je dneska hlavně o hercích!!!“. Súvisí tento výrok nejako aj s programom či dramaturgiou festivalu, alebo je to samostatne fungujúci festivalový prvok?
A. S.: Malá inventura se od ostatních festivalů liší tím, že program tvoří počiny z minulého roku. Proto nemůžeme mottem ovlivňovat témata vybraných inscenací. Festival se zabývá mezioborovými projekty, které stírají hranice mezi jednotlivými žánry, a v tomto duchu funguje i náš logotyp. Jeho autor, výtvarník David Kalika alias Kakalík, je velmi sarkastický a právě on vymýšlí hlášky pro kuře. Letos je to takové šťouchnutí si. Přece jen v Čechách panuje poměrně silný kult herectví, silná tradice, vedle které se někdy jakoby zapomínalo na zbytek tvůrčího týmu. V podstatě to ale nemá přímou linku k festivalovému programu. Kuře je další, už tradiční rozměr festivalu. Sic provokativní, ale nás hodně baví.
Petr Pola: Na vizuálu s Kakalíkem spolupracuji i já. S programem aktuálního ročníku festivalu souvisí jen nepřímo. Vizuál vzniká postupně, často za tím stojí nemálo času a společných rozhovorů. Na počátku je většinou vizuální nápad, ke kterému hledáme motto či chcete-li „hlášku“. Ale může to být i naopak. Důležité je, aby vizuál fungoval samostatně jako jakýsi vypreparovaný strip z komiksu. Mezi obrazem a mottem vzniká napětí otevírající se různým interpretacím. Tento rok máme klaunské nosy, nejklišovatější atribut divadla vůbec a hlášku o hercích. Je tedy na fantazii každého, aby si domýšlel své oblíbené „herce“ nejen divadelních vod.
Na ktoré predstavenia tohtoročného programu Malej inventury by ste chceli špeciálne upozorniť?
A. S.: Určitě na zmíněný Horizont 8. Jsem hodně zvědavá, jak se tvůrci s tématem poperou. Dívat se zpátky na československou historii je aktuální stále, zvláště v období voleb. Jsem ráda, že k tomu můžeme trošku přispět. 
Ojedinělá je i inscenace Handa Gote Die Rache. Těm se jako jedněm z mála stále daří udržet si svůj specifický jazyk, originální tvar a tempo – bez ohledu na to, kam divadlo kolem směřuje. Zapomenuté příběhy a křivdy, které se stále opakují… A myslím si, že tato produkce zarezonuje i mezi zahraničními hosty. Dalším atypickým projektem jsou Veduty. Jeho autory jsou Vendula Bělochová a Honza Tomšů, absolventi katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Je to jakási divadelně-výtvarná instalace, až hra. Bude se hrát ve Veletržním paláci a je určena pro jednoho diváka. Diváci se střídají po patnácti minutách a navzájem si něco připravují, z jejich přínosu tak vzniká kontinuita. Veduty mají krásný jazyk, jsou hravé, a i když to není loutkové divadlo, je v nich přítomná jistá loutková titěrnost. K inscenaci jsme ve spolupráci s Národní galerií připravili i workshop pro nejmenší diváky.
Pozoruhodné je, že v rámci programu začínají rezonovat také určitá společenská témata. Fidlovačka Divadla Archa se zabývá českou identitou a národním cítěním, stejně jako Naši furianti ve Venuši ve Švehlovce. Což v dnešním společenském klimatu velmi kvituji. Říkám to hlavně proto, že jsem nedávno navštívila divadelní festival v Izraeli, kde by nebyl projekt, který by neřešil témata, o nichž se ve společnosti mluví každodenně. Samozřejmě, tam jsou náměty obrovské – problémy mezi Palestinou a Izraelem, téma války a bezpečnosti, genderové záležitosti… Pojednávají ale o věcech, které prožívají každý den. U nás hledáme témata jinde, mimo naši všednost, jsou to takové vzdálené obláčky. Proto je zajímavé, že se taková témata najednou začínají ukazovat ve větším měřítku. Příkladem je i představení Keep calm nové tvůrčí skupiny Ufftenživot.
P. P.: I já se těším na Horizont 8. Jiří Honzírek je velmi zajímavý režisér, který se zabývá sociálními a politickými tématy, zároveň však je schopen pracovat s různými divadelními postupy. Osobně jsem zvědavý, jakou stopu za sebou celý projekt zanechá. Festivalový program je hodně rozmanitý, nabízí velké množství témat i divadelních přístupů, a v tomto reflektuje aktuální stav současného převážně autorského divadla. Samozřejmě najdeme zde i projekty s přesahem do tanečního a pohybového divadla, jako je nedávná spolupráce Petry Tejnorové a VerTeDance, poslední představení Farmy v jeskyni nebo Pulsar Michala Záhory. Mým osobním favoritem je projekt Jana Komárka Kabaret Velázquez v Divadle Archa. 
Malá inventura dlhodobo spolupracuje s niekoľkými domovskými scénami. Nehrozí riziko, že sa tento koncept vyprázdni? Sú tieto scény schopné rok čo rok ponúknuť rozmanitý výber projektov? Nestagnujú?
P. P.: Stát se to určitě může. Snažíme se program modelovat tak, aby co nejvíce působil jako celkový obraz české divadelní scény, který lze prezentovat i před zahraničním publikem. Aby měl divák dojem, že prochází velmi rozmanitě zvrstvenou krajinou, která nabízí výhledy i hluboké příkopy. Při vytváření programu se snažíme myslet na festivalové hosty přijíždějící ze zahraničí, protože čeští novináři a odborná veřejnost už inscenace zařazené do programu pravděpodobně viděla.
Sekce domovských scén stále tvoří silné jádro festivalu. Náš výběr vzniká na základě nominací těchto domovských scén. To znamená, že program v této sekci můžeme ovlivnit jen v omezené míře. Nicméně to, co udělat můžeme, je sledovat i dění na jiných scénách a snažit se je zapojovat do festivalu. Jako příklad může sloužit aktuálně nejmladší domovská scéna festivalu Venuše ve Švehlovce, se kterou spolupracujeme již od jejího vzniku.
Ako ste spomenuli, súčasťou programu je po prvýkrát aj premiérové uvedenie nového projektu. Čo to pre festival znamená? Je to riziko, alebo skôr prostriedok na prilákanie publika?
P. P.: Já bych to viděl ještě v jednom odlišném aspektu. Je to premiéra, ale vzniká v koprodukci Nové sítě se zadáním určitého tématu. Zároveň prochází celým festivalem a určitým způsobem ho tvaruje. Řekněme si na rovinu: uvádět na festivalu premiéry je asi jeden z nejsnadnějších, i když velmi rizikových způsobů, jak nabídnout něco nového. Nemyslím si, že Malá inventura půjde dál tímhle směrem. Proto zdůrazňuji, že projekt se týká osmičkového výročí. Rozhodli jsme se, že nebudeme zvát zahraniční hosty a prostor poskytneme domácí tvorbě. Snažíme se projekt propojit s intelektuálním ovzduším festivalu a zasadit ho do evropského kontextu. Hned po uvedení první části bude následovat diskuse o některých obecnějších tématech, jedním z nich je například posun ve vnímání občanské, společenské, politické „korektnosti“. Jak se tento rozměr uvažování proměňoval v čase a jaké jsou jeho dimenze dnes.
Riziko to tedy určitě je, nicméně není jediné. Například předávání cen Česká divadelní DNA je také taková premiéra. Jde o komponovaný večer, který má do jisté míry charakter představení. Takže rizikových faktorů máme na programu více. Navíc nikdy nevíte, jak festival zarezonuje s publikem či novináři. 
Vďaka festivalu mapujete českú scénu nového divadla už niekoľko rokov. Ako vnímate jej vývin? Zaznamenali ste významné posuny?
A. S.: Před deseti lety, kdy jsem se začala na festivalu více podílet, bylo nutné stále vysvětlovat, co je to nové divadlo. Dnes se tenhle terminus technicus používá běžně. Mám radost, že se pojem začíná používat i v zahraničí. Také se ukázalo, že nové divadlo není segment kultury, na který chodí jen určitá část lidí. Naopak je přístupné i širší veřejnosti, protože je hravé, má vtip. Kombinuje činohru, pohyb a tanec, které jsou stravitelné a snáze se dají prezentovat i v regionech, kde festival pokračuje. Publikum je tam otevřenější a nebojí se zajít do „náročnějších vod“. Víme, že ve městech, kde máme už čtvrtou, pátou Malou inventuru, si můžeme dovolit předvést i náročnější kusy. Vývoj je tedy znát i v publiku. Myslím, že nové divadlo si našlo pevnou pozici a že s lidmi dokáže jednoduše komunikovat.
Další zajímavostí je vývoj složení a velikosti tvůrčích týmů. Dříve se dělaly výpravné projekty, které zaměstnávaly hodně lidí. Kvůli grantovému systému a finančním omezením se však začaly ořezávat. Dokonce přišlo období, kdy vznikaly téměř samé duety a sólová představení. Myslím, že teď začíná nová éra a vracejí se projekty s více lidmi na jevišti, výpravnější scénografií a investují i do light designu. V rámci technické stránky celkově nastal velký posun.
Prostredníctvom organizácie Nová síť, rovnako ako festivalu Malá inventura, dbáte aj na nadväzovanie kontaktov medzi ľuďmi z odboru. Vnímate vývin aj v rámci networkingu v Českej republike? Sú v tomto českí umelci flexibilní?
A. S.: Náš network má už patnáct let. Na začátku jsme umělce tak trochu vodili za ručičky a říkali jim: „Támhle můžeš jet, domluvíme ti smlouvu, zajistíme technickou stránku“ a tak dále. Podporovali jsme cirkulaci projektů mezi partnery a v rámci regionu. Teď už je každý schopný zařídit si to sám. Umělci se zprofesionalizovali. Naší doménou jsou nyní hlavně konzultace, koučinky, poradenství. Zájem je obrovský jak z řad umělců, tak z organizací i jednotlivců. Pomáháme jim řešit různé problémy, frustrace, pomáháme při hledání partnerů, rezidencí a mnoho jiného. Jsme taková rychlá rota, nebo záchranka.
Aká je vaša vízia festivalu Malá inventura do budúcnosti?
A. S.: Říkám si, že festival stárne s námi – organizátory. Přece jenom je to přehlídka nového divadla a mladý věk si musí udržet. V padesáti přece nemůžu dělat festival nového divadla! Moje vize je najít své následovníky. Přibrat do týmu mladé lidi, což se nám daří. Chceme, aby si festival udržel svěžest a aby korespondoval s povahou nového divadla. Projekty, které prezentujeme dnes, například Handa Gote, budeme za deset let jen těžko nazývat novým divadlem. Nové divadlo je pro mě současné, aktivní umění vznikající v této době. Proto také z našeho programu ubývá bardů a snažíme se tam dostat co nejvíc čerstvých projektů. Vizí tedy je udržet festival mladý a nový, zejména co se týká přístupu k tvůrčímu procesu!
Adriana Světlíková je absolventka FF UK (katedra teorie kultury – kulturologie). Působila jako vedoucí produkce A studia Rubín a ředitelka divadla NABLIZKO (2004–2009). Od roku 2009 spolupracuje s Novou sítí, kde koordinovala mimo jiné evropský projekt Development of New Art. Producentka filmu Der Hermann, das Lipnik. Přes 12 let stojí za projektem Jožka Lipnik. Nyní pracuje jako vedoucí organizace Nová síť, ředitelka festivalu Malá inventura, lektorka vzdělávacího programu Art Gate, konzultantka a členka grantových komisí.
Petr Pola vystudoval estetiku na FF UK (Ph.D) a katedru alternativního a loutkového divadla DAMU, obor dramaturgie (MgA.). Je producentem a dramaturgem divadla Anička a letadýlko již od jeho založení. Od roku 2014 působí v kulturní neziskovce Nová síť, aktuálně jako dramaturg festivalu Malá inventura a vedoucí komunikace Nové sítě. Nepravidelně publikuje teoretické studie, od září 2017 pedagogicky spolupracuje s katedrou filosofie Západočeské univerzity v Plzni.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace