Studenti Ateliéru fyzického divadla JAMU zaplnili výstavní prostory olomouckého muzea a vedli pokorný dialog s dílem umělce Jozefa Jankoviče. Akce Vystavení performance vytvořená choreografem a vedoucím ateliéru Pierrem Nadaudem ve spolupráci s Ateliérem světelného designu JAMU Pavly Beranové reagovala na současnou výstavu Muzea moderního umění Olomouc. Performance plná grotesknosti, kontradikčnosti, rozervanosti a zároveň křehkosti vytvářela atmosféru korespondující s dílem umělce, který se stal vůdčí osobností slovenského výtvarného umění 2. poloviny 20. století.
Deformovaná těla v díle Jozefa Jankoviče, vytvořená v době politické nesvobody, drsným a ironickým způsobem tematizují postavení jedince ve střetu se společností a se sebou samým. Téma pulsující v našich každodenních maratonech, při nichž až absurdně přestáváme vnímat, za čím vlastně běžíme, se rozvíjelo prostřednictvím slova a pohybu několika performerů.
Právě slovo uvedlo hned první vystavovaný objekt. Ujala se ho mladá dívka, která jako jediná vystupovala z anonymity, neměla zahalený obličej a pouze mluvila. „Chceš spásu?“ ptala se diváků stojících před obrazem ukřižovaného Ježíše. Vyjadřovala se k několika dalším plastikám, nicméně divákova pozornost byla postupně roztříštěna skupinou performerů.
Ti si vybrali konkrétní díla, na která reagovali. Jejich pohyb někdy dobře rezonoval s obsahem díla, jindy šlo spíš o volnou inspiraci, jako v případě dalšího zastavení u vysokého objektu připomínajícího schody a připevněného ke zdi, na jehož vrchu byla plastika části lidského těla. Trojice tanečníků se k nedosažitelné plastice snažila přiblížit prostřednictvím skupinové akrobacie plné nejistoty. Divák měl trojici téměř na dosah ruky a nebylo těžké vycítit nervozitu performerky stoupající si na tanečníkova ramena.
Náhle začal mezi diváky roztržitě pobíhat vysoký mladý muž. „Kolik vidíte prstů?“ ptal se diváků, přičemž pokaždé ukazoval jiný počet, a otázka tak nikdy nemohla být správně zodpovězená. Nakonec vyhrával ten, kdo odpověď neznal a raději si nic nemyslel. Ten byl vyzván, aby prošel do dalších prostorů výstavního sálu. Za nimi postupně následoval zbytek diváků. Absurdita, kterou se podařilo v tak banální situaci vytvořit, skvěle vykreslila atmosféru doby, v níž Jankovič prožil většinu svého života. Nemáte názor? Výborně! Hodíte se nám.
Dvojice pohybujících se tanečnic v rohu sálu, pobíhající roztržitý muž mezi diváky, performeři měřící velkou klec, dvojice přenášející váhu dopředu a dozadu u plastiky napůl rozervaného těla, které leželo přes velký trojúhelník, a do toho všeho hlas dívky komentující výtvarné objekty představovaly akce, které se souběžně odehrávaly na konci muzejního trojlodí. Vyvrcholením byla scéna u klece se zavěšenými plastikami lidských končetin bezúčelně a bezmocně visících za konstrukci klece. Tanečníci stáli ve společném kruhu a plní energie natahovali své paže stejným směrem. V kontrastu s Jankovičovým objektem vytvořili obraz plný naděje, síly, chuti bojovat a pospolitosti. Scéna inspirovaná Jankovičovým dílem s ním skvěle rezonovala, i když byla ve významovém protipólu. Posouvala obsah díla, navíc díky přenosu významu ze statického výtvarného objektu na pohybující se performery objekt ožíval a stával se mobilním. Navzájem se podpírající performeři vytvořili řadu propojených těl a prostor postupně opouštěli. „Pojďte, ale nemůžete,” vyzvala nakonec návštěvníky dívka, která celou akci zahajovala. Poslední slova, která ve svém významu vlastně nedávají žádný smysl, opět korespondovala s onou ironií a smutkem obsaženým v Jankovičově díle.
Studentům se podařilo skvěle komunikovat s diváky a zároveň s dílem Jozefa Jankoviče. Vytvořili impozantní harmonický celek a mě by jenom zajímalo, zda bych takový dojem měla, i kdyby se performance odehrávala v běžné otevírací době muzea. Vystavení performance totiž probíhala až po ukončení otevírací doby. Diváci o ní byli informovaní prostřednictvím muzejního programu a také facebookové události. Pro mě by bylo daleko zajímavější, kdyby se performance stala integrální součástí výstavy a mohli ji tak zhlédnout i lidé, kteří scénické umění běžně nevyhledávají a kteří přišli pouze na Jankovičeho díla. Jak by na takovou akci reagovali? Postřehli by nějaký posun ve vnímání výtvarného díla ve vztahu s performancí a podařilo by se studentům vytvořit tak harmonizující atmosféru?
Psáno z premiéry 18. ledna 2018, Muzeum moderního umění Olomouc.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?