Tiché výkřiky těl

Autor Lucie Dercsényi

Taneční seskupení 420PEOPLE dokončilo v roce 2009 (česká premiéra 30. 11.) závěrečnou část projektu, který po dobu tří let postupně představoval choreograf Václav Kuneš v Divadle Archa. Na první duet Small Hour o rok později navázal další s názvem On An Even Keel. Téma se pak naplnilo a uzavřelo ve finální, celovečerní hodinové verzi s názvem A Small Hour Ago.

Kuneš se snaží ve své choreografii, vystavěné na třech dominantních duetech, odkrývat různorodé fáze partnerského vztahu. Jeho pohybová kompozice je silně emotivní, vyžaduje absolutní koncentraci a schopnost uchopení pohybového detailu. V tomto ohledu je zřejmý vliv Jiřího Kyliána, u kterého Kuneš také tančil a kde se naučil dokonale zacházet s tělem a vnímat ho jako jedinečný nástroj.

Choreografie vznikala ve spolupráci s dalšími třemi tanečnicemi (Natašou Novotnou, Rei Watanabe a Corou Bos-Kroese), které přinášely potřebné impulsy, z nichž Kuneš ve své kompozici, kde také sám účinkuje, vycházel. Náročná je partnerská souhra, která vyžaduje vyostřené vnímání – tanečníci se oddávají tíži svých těl, aby je následně odlehčeně vymrštili do prostoru. Kontrastní změny ve vedení pohybu vytvářejí zvláštní napětí. Nepatrný pohyb prstů ruky se rozvine do odlehčených spirál celého trupu, někdy tanec připomíná vzrušenou hádku končící v měkkém objetí. Tanečníci se pohybují synchronně vedle sebe, nejčastěji partner „pronásleduje“ partnerku za jejími zády. Pohybové ticho je narušováno náhlými výpady, zadržovaný pohyb kontrastuje s plynulostí a roztěkaností. Partneři hledají u sebe podporu – občas ji nacházejí, když se do sebe zavěšují, objímají se či jeden druhému rukama chytá hlavu, rameno. Jejich těla se prolínají, aby se následně zastavila v tichém výkřiku. Minimalistická hudba Dirka Haubricha dává Kunešovi dostatečný prostor pro jeho pohybové asociace. Jeho choreografie je pohybově zahuštěna, nese se však poněkud v monotónním duchu intimních sděleních, jejichž význam často zaznamenávají pouze sami tanečníci.

Představení postrádá výtvarně zajímavější návrhy kostýmů. Scénický design je strohý – představují ho bílé provazy na černém horizontu jeviště, které pomalu vyjíždějí nahoru. Scéna je jinak obnažena, v ní se pak utápí nevýrazné, tmavé ošacení interpretů – ti mají na sobě kalhoty s vytahanými koleny, krajkové vršky nebo tričko. Trochu více fantazie vložila návrhářka do nařasené látky evokující barokní drapérie (ale opět v šedavém tónu), do které jsou zavinuty v závěru tři tanečnice.

Divák se může ve Small Hour Ago nechat unášet bohatým pohybovým tvarováním či vyčíst pro něho oslovující sdělení. Je jich tu mnoho, přinášejí je tanečníci, kteří se svými těly nesmírně kultivovaně zacházejí. Jejich samotná interpretace náleží k tomu nejlepšímu, co současný tanec nabízí.

foto: Lucie Kocourková