Quo vadis, taneční kritiko?

Kulatý stůl o reflexi současného tance. Foto: Michal Hančovský.

Autor Lucie Štádlerová

Taneční kritika se ocitá na křižovatce života, jak ukázalo setkání u kulatého stolu ve Studiu Alta, které se uskutečnilo 9. dubna. Iniciátorem dopolední diskuze byly Taneční aktuality, které podpořila především Lucia Kašiarová, ředitelka Alt@rt. Budoucnost taneční kritiky jí není lhostejná a přála by si, abychom společně komunikovali skrze dílo a text. Zdá se, že tento názor není ojedinělý. V nedávné době se totiž objevilo vícero vyjádření současných umělců k české umělecké kritice (například Jiří Havelka a jeho třídílný seriál o kritice, rozhovor s Dorou Hoštovou v Tanečních aktualitách aj.).

Kulatého stolu se zúčastnili umělci i kritici z různých uskupení a médií i ti, co jsou na volné noze. Setkání zdařile moderoval Ewan McLaren, dlouholetý ředitel divadla Alfred ve dvoře, který fungoval jako nezaujatý dirigent dvou orchestrů – umělců a kritiků.

Jak několikrát zaznělo, většinou ze stran umělců, jedním z největších problémů posunu vpřed taneční kritiky je nedostatek erudovaných a zkušených kritiků. Podle jejich názoru je těch, jež zvládnou napsat kritiku reflektující historii daného souboru, kontext daného díla a dobře vše vyargumentuje, málo. Kritici k tomu komentovali směšnost částky, kterou za hodiny práce na jedné recenzi obdrží. To je pak nutí věnovat se i jiným věcem, a tím ztrácí možnost komplexní konfrontace. Mladí studenti taneční či divadelní vědy pak psát nechtějí, jelikož je odrazují negativní ohlasy po publikování počátečních textů. Je to zkrátka začarovaný kruh!

Abychom se přemostili k tomu, jak můžeme současné české taneční kritice pomoci, shrnuli jsme několik faktů z jejích začátků. Nejpřesněji to vyjádřila Jana Návratová (publicistka, editorka, kulturní manažerka, kurátorka v oblasti tance a pohybového divadla), která vzpomínala, že kritika českého současného (porevolučního) tance se utvářela ruku v ruce se současným tancem. Byla to doba, kdy taneční umělci a kritici spolupracovali na vytváření terminologie a nastavování podoby textu, který po jednotlivých představeních vznikal. Nebylo večera, aby se nešlo do divadla a následně nesedělo dlouho do noci u počítače a netvořily se texty. Texty pomáhaly myšlením o tanci formovat scénu a pojmenovat samu sebe. Podpory ze strany kritiků bylo hodně a profese kritika splynula s vývojem současného tance. Podle Návratové však chyběl určitý kritický distanc, tedy odstup kritika od daného díla, který je pro dobrou a vyváženou kritiku tak potřeba, což mimo jiné zmiňuje ve svém textu právě Jiří Havelka. Šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král pak upozornil na fakt, že recenze a kritika jsou žurnalistické žánry s jasným vymezením (viz Encyklopedie praktické žurnalistiky – poznámka redakce).

U tvůrců současného tance, případně pohybového divadla a cirkusu, aktuálně panuje ve vztahu k taneční kritice asi jistá rezignace. Pravděpodobně nesplňuje to, co by performeři očekávali. Jak zmiňovala Tereza Ondrová (tanečnice, pedagožka, choreografka), dá se podle ní odhadnout, který autor určitého tanečníka pochválí a kterého naopak ne. Podle jiných některé texty nepůsobí vyzrále, jednotně a neargumentuje se v nich logicky a dobře.

Je tedy na místě se ptát, kam a jak se vydat, abychom společně dokázali posunout i taneční umění? Jak zaznělo z pléna, bude třeba dospět, přestat se bát a stát si za svým názorem a svým médiem i za cenu negativní kritiky. Kritici si také uvědomují, že být kritikem znamená mít odvahu vyjádřit názor a přijmout zpětnou vazbu.

Zuzana Žabková (slovenská performerka, umělkyně a produkční) k tomu dodala, že dílo a text by spolu měly komunikovat, oba by měly být svébytným prostředkem, jak něco někomu sdělit. Na to však kritici oponovali, že otázkou zůstává, zda dílo samotné hovoří takovým jazykem, aby mu bylo rozuměno a případně mohlo být hodnoceno. Tanec je mnohem abstraktnější než jiné divadelní žánry. Současná doba přeje multižánrovým představením, ta nás, taneční kritiky, v lecčem přesahují. Jak pak pracovat s tímto trendem?

Zde pak Zuzana Žabková vzpomínala na svoje studia tance na univerzitě v německém Giessenu, kde je zvykem, že tanečníci i kritici se společně baví o určitých teoretických tématech, a tím se učí rozumět chápání toho druhého. Vytváří se tím určitá kritická platforma. Vytvořit něco takového by možná mohlo směřování taneční kritice pomoct.

Důležitou vsuvku měla také Zuzana Smugalová (pedagožka, kritička), která poznamenala, že musíme pamatovat také na to, že kritika má dlouhodobý dopad. Text, který se stane majetkem určitého média, je snadno dohledatelný, a tím neustále živý. Čelí polemice a kritice prakticky pořád.

Z dvouhodinového setkání v Altě tedy vyplynulo, že je třeba spolu neustále komunikovat. Komunikovat skrze text a dílo, nutit se vzájemně kriticky zamýšlet nad různými tématy a polemizovat. Vše s ohledem jeden na druhého i na diváka.

Obecně vyplývá, že strojený popis techniky či přeformulování něčeho, co bylo tisíckrát napsané, není uspokojivým obsahem kritiky. Velmi se cení, když kritik vystoupí sám ze sebe a přizná, co v něm dané dílo vyvolává, i s tím rizikem, že možná bude platit za hlupáka, jak shrnul Karel Král. A ještě více se cení, když kritik odvede i historiografickou práci a zhodnotí to, co již tu bylo, co je nové a s čím se dá dílo porovnat. Správná kritika by měla provokovat a podněcovat k diskuzi a kritickému myšlení, k tomu také potřebuje dílo, které ji k tomu „provokuje“. Jen tak můžeme všichni společně růst…