Před představením tohoto nového díla mohli ale diváci na ne zcela zaplněné Nové scéně zhlédnout choreografie od dvou spřízněných souborů, které byly na slavnostní večer přizvány v roli hosta. Vedle pražského souboru DekkaDancers vystoupil s novou premiérou slovenský Balet Bratislava.
První host uvedl choreografii Tomáše Rychetského Nevyřčené ticho, která měla premiéru v roce 2007. Zub času se podepsal především na scénických objektech, kterým by jistě před představením neuškodil nový bílý nátěr. Inspirací byla choreografovi klavírní sonáta I.X. 1905 Z ulice Leoše Janáčka. Jedná se o „intimní niternou miniaturu“ pro jednoho muže a tři ženy, přičemž s tanečníkem se rozloučíme hned v úvodu. Sebevražda a zoufalství ze samoty jsou hlavní témata choreografie. Tiché utrpení interpretů je podtrženo jemností klavírní skladby, která tvořila skutečně intimní atmosféru. Scéna (Milan Cais) byla rozdělena na dvě poloviny, které byly definovány jak světly, tak bílými scénografickými objekty. Na jedné straně dělal společnost osamocené tanečnici (Zuzana Susová) statický kvádr, straně druhé dominovala oblá linie „houpačky“, se kterou pracovaly další dvě interpretky (Klára Jelínková a Kristýna Němečková). Jak již bylo naznačeno, tanečník opouští scénu hned v úvodu choreografie, jeho odchod středem jeviště proti světlu v zadním plánu je čitelným symbolem. Vyrovnávání se se ztrátou má dvě možnosti, které jsou představovány ve stejnou chvíli. Když je člověk osamocen, snadno propadá zoufalství, naopak když má někoho, o koho se může opřít, lépe se se smrtí vyrovnává. Osamělá tanečnice tedy nakonec následuje muže do světla, zatímco dvojice žen zůstává na scéně života. Originální pojetí scény, světla a nápaditá práce s objekty patří k pozitivním stránkám choreografie. Nicméně jak na objektech, tak na choreografii samotné bylo znát, že se nějakou chvíli nehrála či byla narychlo oprášena a poněkud překombinovaně působily kostýmy Romana Šolce.
Hosté ze Slovenska se představili pražským divákům s novou choreografií Mária Radačovského Tři duety, která zde měla svou premiéru. Tři páry ve složení Veroniká Hollá a Tamás Csizmadia, Katarína Kaanová s Dominikom Vačkom a Klaudia Bittererová s Máriem Radačovským zatančily na hudbu Fréderica Chopina. Na tónech známých skladeb se nese čistě pohybová choreografie ve stylu neoklasiky. Čistota a neoklasika jsou dvě klíčová slova, která charakterizují toto dílo. Neoklasický pohybový slovník v nejlepší tradici Balanchina či Forsytha převládá ve všech třech částech, jediným rozdílem je obutí tanečnic. V prvním duetu má dívka špičkové střevíce, ve druhém piškoty a třetí tanečnice je bosa. Výrazný rozdíl v choreografii ovšem tato změna obuvi nezpůsobuje. Tanec na špičkách je zřejmě Radačovskému nejbližší a první duet vyšel z trojice nejzdařileji, na čemž má samozřejmě velkou zásluhu výtečná tanečnice Veronika Hollá s partnerem Tamásem Csizmadiem. Problém ale nastává, když se chce choreograf pustit do modernější roviny (poslední duet s bosou Katarínou Kaanovou). Ta již tak přesvědčivě nepůsobí. Hlavním a jediným motivem choreografie je vztah muže a ženy a s ním široká škála emocí a příběhů, které si zde může divák najít. Více pozornosti ale na sebe v každém duetu strhává žena, která má nápaditější taneční prvky (což je dáno klasickým pojetím partnerského tance). Co se týče práce s hudební složkou, Chopinova hudba sloužila spíše jako stylový doprovod, nějaká výrazně koncepční práce s ní se vypozorovat nedala.Tři duety, to je příjemná podívaná na krásné taneční výkony zatančené s technickou přesností i odpovídajícím výrazem, ovšem bez jakékoliv originality či inovace.
Doslova zlatým hřebem večera byla nová choreografie Mono no aware v podání čtyř tanečníků Pražského komorního baletu (Lenka Bílková, Denisa Kubášová, Ivana Sikorová a David Stránský) a dvou hostů (Tomáš Červinka a Jakub Sedláček). Choreografie inspirovaná japonskou zenovou filozofií a tanečním stylem butó začala zjevením šesti zlatých „květin“, které svým šustěním narušovaly hudbu G. F. Händela. Po chvíli se z těchto květin začali klubat tanečníci potření šamotovou hlínou a zlaté květy/sukně (design La Formela) se staly jejich jediným kostýmem. Zlatý šustivý materiál a nahá torza značila pomíjivou krásu, ovšem na první pohled evokovala choreografie Jiřího Kyliána jako Anonymus a Bella Figura (které mělo pražské publikum možnost vidět, shodou okolností a trochu ke smůle autorky, před necelými dvěma týdny). Tato vnější podobnost, jistě ne záměrná, byla ovšem tou jedinou. Jinak si choreografka Hana Turečková vypracovala originální taneční slovník, velice pestrý a plný zvratů. Po neoklasice již není ani památky, tanečníci jsou hodně při zemi, v jistých chvílích je tanec velmi drsný a silový. V každém případě velmi fyzicky náročný. A přestože to byl pro interprety zcela odlišný druh pohybu, dokázali se do něj ponořit a svým přesvědčivým výkonem s sebou vtáhli i diváky.Téma pomíjivosti, kolotoč zrození a smrti, protiklad krásy i ošklivosti se zde snoubí. Znázornit něco takového tancem tak, aby to nesklouzlo k přílišné popisnosti, není nic jednoduchého, Turečkové se to ale daří. Vytvořila pohybovou alegorii, kde se celek skupiny rozpadá a znovu sjednocuje, tanečníci pracují spolu, ale také každý zvlášť. Obdobně pracuje i s hudbou, kde se prolíná krásná Händelova hudba s drsnou hudbou elektronickou (i když přechody mezi nimi přes veškerou snahu působí stále šroubovaně). V úvodu choreografie ještě skupina drží/tančí spolu, velice rychle se ale tento „krásný“ tvar začíná rozkládat. Prostřední část, která by se dala nazvat „chaosem“, je výrazově i tanečně nejsilnější. Publikum je pohlceno děním na scéně, kde se nikdy neodehrává jen jedna akce, obrazy a emoce se prolínají, dominuje ovšem násilí, strach, utrpení a bolest. Během této scény se mihne také stylizovaný souboj v aikidu. Každý tanečník má v této části individuální pohybový projev a svým niterným prožitkem společně vytvořili na scéně podmanivou atmosféru. Doprovodem je elektronická hudba Štěpána Polanského. Posledním výkřikem zoufalé duše je drásavé sólo Tomáše Červinky, které spočívalo ve zběsilé sekvenci pádů a zvedání po kruhu. Ke konci se tanečníci v pohybu opět sjednocují, navrací se Händelova hudba a na scénu padají okvětní lístky sakury, jejíž krátký život je symbolem pomíjivosti estetického předmětu i bytosti.
Na scénografii a světlech spolupracoval významný německý umělec Markus Selg, společně s promyšlenou stavbou choreografie tvořilo vše kompaktní celek. Zajímavým efektem byla šamotová hlína, kterou byla potřena celá těla tanečníků včetně obličeje a vlasů. Hlína z těl během čtyřicetiminutového díla postupně odpadávala a vytvářela tak nad choreografií tajemný opar. Jako celek působilo představení uprostřed adventu značně ponurou atmosférou, což bylo dáno dramaturgickou jednotvárností, alespoň pokud se témat týče. Dramaturgii večera by snad prospělo, kdyby Dekka Dancers vybrali z svého repertoáru nějaké humornější dílko a odlehčili tak atmosféru. Z pohybového hlediska naopak působily Tři duety v kontrastu s choreografií Mono no aware vyloženě protikladně a těžko říci, zda to byl záměr. Čistá krása neoklasiky je totiž přesně to, vůči čemu se styl butó vymezuje, právě tuto prvoplánovou krásu chce bourat.
V každém případě hlavní hvězdou večera byl Pražský komorní balet a ten zde dokázal, že je schopen i toho nejsoučasnějšího pohybového vyjádření. To je velmi důležité zjištění. Udržování tradičního šmokovského repertoáru je u PKB samozřejmostí, ovšem soubor, aby byl úspěšný, se musí vyvíjet a držet krok s dobou 21. století. Nová scéna Národního divadla, 11. prosince 2011. Foto: Pavel Hejný a Ctibor Bachratý (Balet Bratislava)
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace