Plíce Žižkova aneb Křížem krážem pražským plenérem

Staging the Plants (Tereza Kerle). Foto: Vojtěch Brtnický.

Veřejnosti se nabízely dvě trasy, které začínaly na odlišných místech. První začínala u divadla Ponec v Husitské ulici, do kopce stoupala skrz tzv. Žižkov Highline a pokračovala po části bývalé železnice vzhůru ke Krenovce. Z tohoto zvláštního zákoutí se posouvala přes most nad Husitskou ulicí na Vítkov, kde sledovala také původní trasu železnice, dnes známou cyklostezku, až k Vítkovskému tunelu, který pokračuje na Krejcárek. Odtud návštěvníci putovali přes Koněvovu do Žerotínovy ulice a v neděli vyvrcholila výprava na Kostnickém náměstí, kde bylo finále se závěrečným koncertem a oslavou s Davidem Vávrou, Bengas a NPK Husita.

Druhá série performancí začínala na Vrchu svatého Kříže, zvaném Parukářka, pokračovala směrem z kopce dolů k místní hospůdce, dále přes most nad Prokopovou ulicí k vzdálenému Atriu (bývalý kostel Povýšení sv. Kříže) v Čajkovského ulici až do Rajské zahrady k Riegrovým sadům a končila uprostřed Žižkova na Kostnickém náměstí. Obě akce Plíce Žižkova měly být paralelně dvakrát denně ve 14 a v 17 hod., ale v sobotu se kvůli silnému dešti konaly jen v podvečer. Celkem mohli diváci zhlédnout 21 krátkých ukázek a performancí s účastí 65 umělců – tanečníků, performerů a hudebníků.

Oživení městských prostor a zákoutí

Z první trasy mě zaujala dvojice tanečníků Katarina Kadijevic a Eduard Adam Orszulik. Začali tančit naproti divadlu Ponec na trávníku u malého parkoviště, pak se přes přechod vrátili k Ponci. V drsně laděných sekvencích a poměrně náročných vazbách, ze země nahoru-dolů přes rotace a pády, vyjadřovali jakousi zběsilou snahu ze sebe dostat něco heroického. Dali ze sebe maximum, ale jejich výsledek akce (Humus, to je naše) poznamenal nerovný terén a asfalt.

Žižkov Highline – Krenovka, podivně zvláštní místo. Člověk si dokáže představit, jak se tudy po úzkých kolejích hnaly mašiny. Na jedné straně zeď s šílenými špinavými „sgrafity“ a na druhé straně zašlé, ještě nezrestaurované pavlače domů. Tereza Kerle ve světlé sukni a haleně, s velkým tmavým kloboukem na hlavě se v doprovodu dvou hudebníků velmi pomalými kroky přemisťovala z místa na místo. Byla podivně ztracená ve své meditaci a osamělosti. Navlékala dlouhé nitě či provázky křížem krážem a na konec si utrhla dlouhou listnatou větev z kolem rostoucích divokých keřů (Staging of the plants).

V místě, kde začíná dnešní cyklostezka, zřejmě bývala šibenice. Výtvarníci ji tak pojmuli do svého výtvoru a přidali malý dřevěný vláček na kolejích (projekt Landscape: Z šibenice železnice).

Tanečníci ze skupiny tYhle se umístili u vzdálené kamenné zdi, pod rampou, nad níž se tyčí domy v Příběnické ulici. Tanečníci Florent Golfier a Lukáš Karásek viseli hlavou dolů a trochu akrobaticky se pohybovali kolem zdi. Šlo spíše o takové tápání, dialogy s prostorem, ale diváky nijak zvlášť nezaujalo (Les Fantộmes).

Ticho, exprese, hra světel

Barbora Látalová a Zdenka Brungot Svíteková zastupují spolek Ostružina a převedly návštěvníky přes most na Vítkov a vyzývaly k tiché, zvukové procházce po Vítkovské spojce s instalacemi Jakuba Černého a náslechu, snad vzdáleného hluku ulice, zpěvu ptáků nebo šumu větru (Reproduktor galaxie komplexu, dlouhodobá partnerství).

Velmi efektním výstupem Černý déšť zaujala Eliška Brtnická a Filip Zahradnický také na Vítkovské spojce. Na zemi se rozprostíral dlouhý a široký bílý pruh silného papíru, na něm leželi oba tanečníci. Svým pohybem končetin vytvářeli na papíře nečekané obrazce černou barvou, kterou měli celou dobu k dispozici. Eliška Brtnická namáčela do misky s barvou své dlouhé vlasy, stažené do ohonu, a dynamickým švihem vytvářela divoce černou expresivní kresbu na bílém podkladu. Podobně se zmocnil bílé plochy její partner. Plachtu následně vyvěsili kolmo do výšky na připravený úchyt, čímž vznikla zcela nahodilá exprese – zdařilý nápad, i když ne zcela originální. Podobná ateliérové představení vytvářela na principu improvizace s černým uhlem mezi prsty u rukou i nohou významná americká choreografka Trisha Brown. Některé její v okamžiku zachycené „taneční“ kresby zůstaly zachovány.

Zcela profesionálním vyvrcholením první cesty bylo vystoupení skvělého Jiřího Bartovance. V útrobách Vítkovského tunelu předvedl tento zkušený tanečník a choreograf dobře připravenou a jasnou kompozici Light Echo, kde rovnocenně skloubil tanec, světlo (z instalovaných artefaktů Michala Horáčka) a hudby Martina Tvrdého. Na obličeji měl bezvýraznou masku, sám v jakémsi tmavém obleku působil v potemnělém tunelu jako zjevení z nějaké science fiction. Jeho taneční sdělení a střídmý gestus těla působily kultivovaně. Určitě si každý divák jeho vystoupení ponese v paměti.

Výstupy na Parukářce

Série tanečních ukázek a výstupů na Parukářce byla rozhodně zajímavá. Na kopci postavila Eliška Perglerová malou dřevěnou konstrukci nazvanou Bouřka (nahoře se stočeným kovovým prolamovaným válcem, za který se dalo tahat a ten vydával zvuky podobné hromobití). Tanečnice Monika Rebcová, Mirka Eliášová a Lucie Charouzová si pohrály s tímto omezeným prostorem, z kterého opakovaně vylézaly a vracely se dovnitř, jako by byly něčím do omezeného prostoru přitahovány (Uvnitř a ven).

Hned vedle nich probíhala vzápětí ukázka fyzického divadla v podání Felixe Baumanna a Seana Hendersona (How Things Go).

Kousek nad Hospůdkou Parukářka ležely na bílém sofa tři mladé tanečnice Johana Pocková, Sabina Bočková a Inga Zotova. Předvedly ukázku z chystaného projektu Treatement of Remembering. Minulý týden získaly Divokou kartu Tanečních aktualit, ocenění a podporu právě za kvalitní přípravu nového work in progress. Skutečně přes chladné a mokré počasí v sobotu představily pohybově harmonický celek.

Zajímavé bylo, že i další fragment z díla Taxon One Terezy Hradílkové Lenerové byl rovněž pro tři interpretky. Zamýšlí se nad silou přírody. Dívky představovaly snad nějaké obojživelníky nebo plazy. Celou dobu se plazily po břiše, na rukou i nohou měly připevněné dlouhé i poměrně silné klacky, jako by se chtěly ještě více roztáhnout, rozlézt či definitivně proměnit. Napadá mě příměr k Čapkově Válce s mloky. Na jevišti by tato pohybová a poměrně dlouhá etuda byla jistě mnohem snazší, ale tady na nerovném terénu nepostrádala až krutou autentičnost.

Tyto čtyři zmíněné fragmenty dokazují, že tanec je tvrdá profese a že si autoři nezjednodušili zadání na jen tak něco předvést a „zakamuflovat“. Představili čitelnou koncepci, dobrou práci a tvůrčí snahu.

Instalace v Rajské zahradě

Méně přesvědčivé bylo sólo Mikrobi-Tví krobi Anny Prokopové v zahradě žižkovského Atria. Instalované sochy Vojty Míčy v zahradě byly působivější než její rozpačité vystoupení.

V Rajské zahradě se nedělo už nic více sdělného. Pokojíčky Markéty Stránské byly pouze schované v hlavách Markéty Stránské a Caroliny Arandiy, když jen seděly na schodech a pak odešly.

Na veselejší notu zahráli Lenka Kniha Bartůňková, Petra Pellarová, Ridina Ahmedová a Jiří Kniha v Titanicu 2. Na nedávno opraveném Kostnickém náměstí nás zavedli snad do přístavu či na pláž, prostě do letní atmosféry. V jakýchsi námořnických kostýmech předváděli cynicky radostnou až trochu ujetou náladu, kam vstupovali i návštěvníci, vše s vtipným komentářem herce Jiřího Knihy.

Vedle zmiňovaných tanečníků a mladých choreografů se zúčastnili v paralelních časech také Michal Záhora s ukázkou z projektu Generace X, Viktor Černický spolu s Tomášem Janytkou v Soul Train nebo Cécile da Costa s ukázkou z představení Roselyne a pohyblivý obývák.

Na to, že byl celý projekt Plíce Žižkova zorganizován až koncem dubna (podle stavu uvolňování mimořádných nařízení vzhledem ke koronaviru), dopadl úspěšně. Jak ti zkušení, tak i začínající umělci měli možnost přímé i velmi blízké konfrontace s nahodile kolemjdoucími diváky i tanečními příznivci. A to je vždy velmi cenné.