Ohlédnutí za 15. ročníkem brněnského festivalu Natřikrát

Ohlédnutí za 15. ročníkem brněnského festivalu Natřikrát

Autor Lucie Břinková

Autor Sylva Tománková

Festival Natřikrát je už patnáct let jedinou stabilní přehlídkou současného tance v moravské metropoli; tvoří tak jakýsi malý opěrný bod mezi Tancem Praha a ImPulsTanz Vídeň. Za ta léta se stal součástí brněnské nekomerční kultury, má svůj okruh příznivců a dnes vlastně určuje charakter moderního tance v Brně a okolí. Hlavní iniciátor festivalu Natřikrát je taneční soubor Filigrán (založen Veronikou Kolečkářovou v roce 1995), který je velmi svérázným a originálním uskupením, jež přináší svěží, neotřelý a nekonvenční pohled na současné taneční umění. Festival Natřikrát již od začátku svého vzniku přináší vždy tři taneční večery a doprovodný program, jako jsou přednášky o tanci či jiné performance na ulici. První taneční večer patnáctého ročníku Natřikrát patřil 17. října 2013 v divadle Barka Petře Fornayové s představením Všetko, čo mám rada. Petra Fornayová se v současnosti věnuje zejména autorské tvorbě. Připravila taneční projekty Hlbinné porušenie epidermy, Anjel 2, Kto je Annik, Dievča z morského dna a další, jež byly uvedeny na různých festivalech (Jamais Vu! Paris, Tanec Praha, Divadelná Nitra, Mediawave Győr, Confi.Dance Siena, Bratislava v pohybe). Organizuje festival Nu Dance Fest, účinkuje v představeních divadla SkRAT, působí jako dramaturgyně, pedagožka a publicistka, je členkou redakce časopisu Vlna. Všetko, čo mám rada je sólové představení z roku 2012. Úvodní mluvené slovo vystoupení je směsicí dojmů, v nichž převažuje vtipná kritika konzumní společnosti, následně se střídají krátké taneční etudy na jednotlivá témata – tanec v červených šatech s žehličkou, dynamická variace současného tance – s videoprojekcí převážně dětí, které s rodiči dovádějí na hřišti, na houpačkách, hrají si na pískovišti, pečou koláč nebo sledují matku při jejích domácích povinnostech. Představení je o tom, co má Petra opravdu ráda. Reaguje tak na situaci, kdy jsou lidé kolem zamračení a negativně naladění z důsledků nepříznivých vlivů společnosti. Celé vystoupení je uzavřeno citací Národní strategie trvale udržitelného rozvoje SR, schválené usnesením vlády SR č. 978/2001, jež velmi nápadně připomíná plány komunistických pětiletek. V pátek 18. října 2013 měli možnost návštěvníci Natřikrát vyslechnout v kavárně Trojka přednášku MgA. Zuzany Smugalové na téma Meziválečné Brno a jeho pohyb, rytmus, výraz: rytmika Elišky Bláhové. Zuzana Smugalová je nezávislá taneční teoretička a publicistka, která v současné době připravuje publikaci o osobnosti a významu Elišky Bláhové¹, pedagožky, teoretičky, propagátorky a tvůrkyně brněnské rytmiky, jejíž přínos zůstal skryt nejen v její málo známé knize Pohyb – rytmus – výraz.
Přednáška nastínila nejenom život moderní ženy na začátku 20. století, kterou okouzlil tanec – a kultivace pohybu – jako možnost výchovného prostředku natolik, že mu věnovala celý život, ale dotkla se i terminologie oboru, významu „moravské“ státní zkoušky pro učitele rytmiky zavedené v roce 1926 a nemohla opomenout rozdílnost přístupů k tanečnímu umění a taneční výchově v tehdejší době v Praze a Brně. V neposlední řadě se mluvilo i o přesahu do přítomnosti a dnešní podobě a charakteru brněnské taneční scény, ve které lze vysledovat stopy vlivu aktivit Elišky Bláhové, a to ať přímo, či nepřímo, skrze její žačky, pokračovatelky. Osud a činnost Elišky Bláhové budou moci zájemci nalézt v připravované knize, která by měla vyjít v příštím roce u příležitosti 130. výročí narození této propagátorky tance, přičemž součástí publikace má být i nové vydání textu Pohyb – rytmus – výraz. Druhý taneční večer patřil Evě Klimáčkové, tanečnici, performerce a pedagožce, která v současnosti působí ve Francii. Tomuto jubilejnímu ročníku Natřikrát nadělila choreografii move/, jež pojednává o tématu archetypálnosti muže a ženy v budoucnosti. Poslední večer každoročně patří domácímu uskupení Filigrán. Ani letos tomu nebylo jinak. Filigrán tentokrát uvedl site-specific projekt v prostorách bývalé textilní továrny Vlněna, který zaštítil citát Ewalda Murrera: Minulost se nevrací, běží podél přítomnosti. Na tváři má masku. Vystoupení Filigrán představil v létě 2013 a mělo být jediným uvedením tohoto projektu. Druhá prezentace s drobnými úpravami byla nakonec součástí patnáctého ročníku Natřikrát. O představení si můžete přečíst recenzi, která je k dispozici zde: 

http://www.tanecniaktuality.cz/filigran-ve-vlnene/. Jen je třeba zmínit, že tentokrát se o hudbu postaralo 5 hudebníků: Tomáš Jenček, Martin Mynář, Jennifer Helia De Felice, Petr Antoš, Ivan Palacký. Osvětlovač Petr Kačírek byl zbaven své původní role, byl více vtažen do tanečního dění a o světla se tedy postarali postupně všichni tanečníci. Zážitek z tohoto představení byl však stejně intenzívní. Při této příležitosti bychom Natřikrát popřáli ještě mnoho takto úspěšných a tancem naplněných let! Těšíme se na Natřikrát v roce 2014. Psáno z festivalu Natřikrát v Brně, 17.–26. října 2013. Všetko, čo mám rada / Súkromná stratégia trvalo udržiteľného rozvoja
Koncept, režie a interpretace: Petra Fornayová
Dramaturgie a výběr hudby: Peter Šulej
Rodinná videa: Adam Hanuljak
Texty: Peter Šulej, Petra Fornayová
Scéna: Ján Ptačin
Světelný design: Milan Slama move/
Choreografia/tanec: Eva Klimáčková
Hudba: James Brown a Un escargot vide? (aranžmá Ayel Ramos), Chostakovitch: 24 Préludes et Fugues, Robert Piéchaud: Variations Kol Nidre
Světla: Yann Le Bras Filigrán ve Vlněně
Hudba: Tomáš Jenček, Martin Mynář, Jennifer Helia De Felice, Petr Antoš, Ivan Palacký
Tanec (a světla): Veronika Kolečkářová, Eva Navrátilová, Michaela Ondrašinová, Marie Kuncová, Jan Ondruška, Petr kačírek
 

[1] Eliška Bláhová (roz. Sedláčková) se narodila v roce 1884, v době, která se nesla ve znamení nástupu moderního věku. Moderní bylo i její manželství s významným meziválečným sociologem, stoupencem Masaryka a „profeministou“, univerzitním profesorem Arnoštem I. Bláhou. Bláhová ještě za svobodna patřila mezi první ženy, které směly navštěvovat přednášky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, následně se angažovala v oblasti zrovnoprávnění žen a především zkvalitnění jejich života včetně moderního způsobu výchovy dětí skrze pohybovou kultivaci. Ve dvacátých letech 20. století, v období všeobecného rozmachu rytmiky a taneční výchovy, prosadila pro Moravu státní zkoušku pro učitele rytmiky (1926), založila Svaz moravských učitelek rytmiky, který se následně spojil s českým svazem Tanec – Rytmika – Gymnastika založeným Emanuelem Siblíkem o něco později. Významná je i její publikační činnost, v níž se věnovala jak metodice, tak teorii oboru. Zemřela v roce 1966.