Move – Echa minulosti uchovaná v tělech

Move. Foto z filmu.

Autor Lucie Dercsényi

Jít za svým snem

„Pouliční tanec vychází z boje a ghett. Je v něm hodně bolesti.“ (Lil Buck)

První díl je věnován afroamerické dvojici mladíků, které spojilo v tvůrčí práci sociálně-kulturní zázemí. Jon Boogz a Lil Buck vyrůstali v městských perifériích a život se s nimi nemazlil. Buck pochází z Memphisu, kde poznal jookin čili pouliční kulturu, která zde vznikla počátkem devadesátých let. Vidíme Bucka, jak tančí na ulici v teniskách nejrůznějších značek, přetáčí se na špičce obuvi jako figurka v hrací skříňce.

Jon Boogz strávil dětství v Miami na Floridě a věnuje se poppinu, další odnoži pouličního tance, který se uchytil v San Franciscu v sedmdesátých letech. Jestliže Buck prahne po pocitu, že jeho tělo probíjejí elektrické šoky (což také tak vypadá), Boogz jako by byl bez kostí a absorboval tekutost času do svých údů. Oba mají společný cíl – chtějí se stát tanečními legendami. Obdivují Freda Astaira, Michaila Baryšnikova, napodobují Michaela Jacksona či Chrise Browna. Chtějí se prosadit, uspět a tvořit, proto Buck studuje na baletní škole v Memphisu, aby dodal svému projevu eleganci.

Školou obou mladíků však byla především ulice, poznali násilí v rodině, a jak říká Buck, používají „tanec jako nástroj k léčení hlubokých ran, které mají původ v otrokářství“. Vyrůstali ve čtvrtích, kde vládla policie, násilí a rasismus byl cítit na každém kroku. Ulice je vychovávala, naštěstí se jim podařilo uniknout drogám a gangům. Jejich cesty se spojily až v Los Angeles, které pro ně znamenalo kulturní šok. Lil Buck v kalifornské metropoli poznal, že jookin je styl, kterým zde žije celá komunita. Jon Boogz každý den tančil na chodníku, aby si vydělal peníze; tancem se vyrovnával s prostředím a nacházel svou identitu.

Lil razí krédo „movement is art“, a v tomto duchu také se svým kolegou přistupuje k tvorbě svého prvního díla, choreografie doprovázené i klasickou hudbou a uvedené regulérně na jevišti. Kamera po celou dobu sleduje mladíky v jejich autentickém prostředí, nic nepřikrášluje a dává nahlédnout do americké popkultury, v níž pouliční tanec zaujímá důležitou pozici, je reakcí na sociálně-ekonomické klima. Pro Jona Boogze a Lila Bucka představuje jednu z nejkrásnějších forem umění, do něhož poppin a jookin v divadelním prostoru a kontextu společně přetavují – jejich sny se naplňují...

Naslouchat tělu

„Tanec je pro mě napojením na celou škálu pocitů.“ (Ohad Naharin)

Izraelský tanečník a choreograf Ohad Naharin je ve světě tance pojmem. Dnes stojí v čele Batsheva Dance Company (BDC), kde vedle tvorby nových děl pracuje s metodou gaga. Ta svým přístupem k pohybu a jeho vnímáním připomíná proces, který se ustálil ve druhé polovině 20. století v Americe v rámci taneční komunity zásluhou Marian Chace a Trudi Schoop, které vytvořily systém tanečně-pohybové terapie vyžadující několikaleté školení a praxi.

Jak dokument ukazuje, Naharin také pracuje s napojením pohybu na emoce a představy, přičemž využívá maximální spontaneity, aby dosáhl u tanečníků v souboru maximálního komfortu v uvědomění si vlastní tělesnosti. Má pod kontrolou sepětí vnitřního prožitku s fyzickou akcí, což v praxi znamená, že účastníci gaga lekcí zakouší pocit relaxace, radosti, aniž by se museli popasovat s jakoukoliv technikou, či se obávat, že se dostanou do choulostivých vrstev svého nitra. Jejich vzorem je tady Naharin, proto se celá skupina hýbe ve shodném modu a pozorně následuje v pohybu svého guru.

Tanečníci jeho způsob práce s povděkem kvitují, Luc Jacobs (repetitor BDC) hovoří o tom, jak dělal klasický balet a setkání s Naharinem byla pro něj revoluce. Gaga je totiž pro Naharina způsobem komunikace s tanečníky, kteří se pod jeho vedením stávají tím, co jako choreograf potřebuje a cítí. Nestaví tanečníky před zrcadla, jak bývá zvykem, protože si myslí, že by zničil jejich duši a bránil jim ve vývoji. Naharin jim říká: „Naslouchejte tělu, než mu řeknete, co má dělat. Naslouchejte gravitaci.“

Tanečníky Batschevy pak sledujeme při zkouškách choreografie The Hole. Je zajímavé vidět, jak je šéf na své svěřence naladěn, povzbuzuje je, opravuje klidným hlasem a stoicky piluje svou uměleckou vizi. Ve svých dílech prý neřeší obsah a dodává: „Nápady přicházejí, aby pomohly kreativnímu procesu. Má práce není politikum, je studiem souvisejícím s hledáním textury, dynamiky, objemu a správného napětí mezi prvky křehkosti.“ Ale politický apel stejně do jeho děl proniká, když v The Hole zní arabština a hebrejština a Naharin přiznává, že když jeho soubor překročí hranice Izraele, čelí demonstracím volajícím po bojkotu představení.

Dokument nechává jen letmo nahlédnout do Naharinova soukromí, zabírá ho se synem u klavíru a při hraní ping pongu. Kamera je rovněž přítomná na lekci gaga pro seniory, kde se Ohad objímá se svou devadesátiletou matkou. Velké nadšení a radost lze vyčíst i z projevu stovky účastníků hromadné gaga lekce, kterou vede s jednou z tanečnic souboru.

V samém závěru snímku vidíme části z premiéry The Hole. Naharin neříká, o čem vlastně je, ale svěřuje se na kameru, že odhaluje „svůj vesmír a chaos mění v řád“. A gaga? To bylo prý podle jeho matky první slovo, které vyslovil…

Stát se sám sebou

„Když jsem se narodil, vybavuji si, že tanec byl můj přízračný přítel.“ (Israel Galván)

Dalších pětačtyřicet minut věnoval produkční tým nejlepšímu tanečníku flamenca Israeli Galvánovi. Už od pěti let se věnoval ojedinělé taneční formě, která vznikla během 18. století v jihošpanělské Andalusii mísením taneční kultury rodilých Andalusanů, cikánů, Maurů a sefardských Židů.

Galvánova matka a otec byli věhlasnými tanečníky a učiteli flamenca a jejich syn kráčel odmalička v jejich šlépějích. Neměl v podstatě moc na vybranou, vždyť jeho matka tančila ještě v pokročilém těhotenství, na což Israel vzpomíná: „Cítil jsem vibrace matčina tancování i její emoce. Odmalička jsem měl pocit, že tančím.“ Později sledoval svého otce ve studiu při výuce, rodiče ho vozili všude s sebou a vystoupení jejich malého syna vzbuzovalo pozornost a navíc vydělávalo dost peněz, které přihlížející házeli.

„Pětiletý kluk tančil po nocích v tanečních sálech a nikomu to nepřišlo kruté, což mi přijde divné,“ přiznává jeden z Galvánových přátel. Israel byl odmalička skvělý a jeho otec si s pýchou vybavuje jeho výhru na sevillském bienále. Galván byl nejlepším v čistém flamencu, on však hledal svobodu, únik z etablované formy temperamentního tance. Nechtěl ho interpretovat jako jeho otec a rozhodl se narušit tradiční a zažité pózy, práci paží...

Obecenstvo i rodiče šokoval, když se v jednom ze svých vystoupení objevil v ženských šatech, blonďaté paruce, s nalepenými řasami a v jiných vystoupeních zase porušoval genderově tolerované normy, když do mužského partu vkládal ženské prvky (pohyby pánve, boků). Zaměřil se na energii nohou, dupů, jako by ho jeho černé či oblíbené červené boty nutily do tance.

Mně se flamenco v podání Galvána nejeví ničím tak šokující, ale pro znalce a zaryté zastánce tradice se zdálo naprosto nepřijatelné, skandální. Galván se však nevzdal svobody, kterou nacházel v nekonvenčním provedení. Narušil tabu, že všechno citlivé, křehké musí být jen ženské a všechno silné zase chlapské. Do svého těla zahrnul světy obou pohlaví. Tančil dokonce i v rakvi, a to už, dle některých, zašel moc daleko.

Galván ale moc dobře ví, co dělá, a pro svou zběsilou flamencovou jízdu má své argumenty. „Tančím hodně sám, takže s rekvizitami je to skoro jako duet,“ odůvodňuje svou práci. Své tělo ozvučuje jako hudební nástroj, když na něj razantně „bubnuje“, a jeho nohy zastanou celý orchestr, ať se propojují se zemí, stolem či židlí.

O tom, že revolta nebyla marná, svědčí úspěšné světové turné. Vystoupením v Plaza de toros v Seville, v jednom z nejposvátnějších míst tohoto města, nakonec na svou stranu získává i rodné Španělsko. Zadostiučiněním na Galvánově umělecké cestě je potlesk čtrnácti tisíc diváků v aréně, kde ho oslavují jako vítězného toreadora.

Být sexy

„Když tančím, nejde o natřásání zadkem, důležitá je technika a to, jak se vaše tělo dokáže pohybovat.“ (Kimiko Versatile)

Sonda do života jamajské tanečnice nahlíží do podhoubí tamní společnosti. A to té žijící ve skromných podmínkách, bez předsudků a s uměním radovat se i v prachu na rozpálených ulicích. Kimiko Versatile se na tomto karibském klenotu věnuje dancehallu, původně žánru jamajské hudby, v taneční formě se hlásící k hip-hopu a r’n’b (rhythm and blues, termín aplikovaný na populární hudbu vytvořenou Afroameričany v šedesátých letech 20. století).

Dancehall se pro Kimiko stal životně důležitou esencí. Mladá žena s extravagantním účesem vypráví, jak vyrůstala jen s matkou a taneční projev byl pro ni možností, jak se v patriarchálně vnímané společnosti emancipovat. Většina souborů na Jamajce je totiž mužskou záležitostí, jejich projev je agresivní a velmi tvrdý. Neopouští ho ani Kimiko, která ve stejném duchu vede členky svého seskupení. Nejsou to žádné křehotinky, ale ženy, které mužům neoponují a naopak se je snaží razancí svých výstupů přetrumfnout. Jak říká sama hlavní aktérka: „Musíme být ostrý holky, mít ostrý styl a držet se ho.“

Ve studiu se žádná nešetří – připravují se na taneční klání proti mužům, konkrétně proti skupině The Sopreme Blazzas, která ve snímku také figuruje spolu s choreografkou dancehallu L’Antoinettou Stines, jež suše konstatuje: „Být sexy je podstatou dancehallu.“ A jak by dodal našinec, „přes to vlak nejede“, což dokazují vyšpulená pozadí a rozvibrované hrudě lepých žen a dívek.

Socioložka Stanley Niaah vysvětluje, že v dancehallu je více techniky než lidské oko vnímá. Nejdůležitější částí ženského těla jsou v něm boky, důraz se klade na schopnost vlnění, rotaci, kroucení, natřásání a prudké ukončení pohybu. Jde evidentně o projev vycházející z africké minulosti a rituálního kontextu zrození. Dancehall vzešel z ghett, byl a je záležitostí nejnižší společenské vrstvy, což stvrzují záběry špíny, odpadků, opuštěných psů, toulavých koček…

Abyste byli na Jamajce vidět, musíte se umět prosadit. Ženy tak přejímají mužský machismus, chtějí být registrovány za každou cenu, vyjádřit se jako silné osobnosti. Versatile se svou company působí jako válečnice vládnoucí mocnou energií. Narušují zažité náhledy na něžné pohlaví. Dancehall je pro ně způsob emancipace, kdy přebírají dominantní roli a vkládají do tance mužské pohyby. Pánové však nemají povoleno kroužit pánví, zejména proto, že by byli vnímáni jako ženy (tedy jako gayové, což je pro zdejší společnost nepřípustné). Takže muži na Jamajce mají s jejich rovnoprávností tak trochu utrum.

Kimiko Versatile se jako holka z venkova prosadila až za hranicemi ostrova, kurzy dancehallu jsou její obživou, vede hodiny na Kanárských ostrovech i v Rusku. Dancehall je ohlasem minulosti, připomínkou rituálu, převzatého a přetvořeného na ulicích a dnes i ve studiích v regulérní taneční styl hlásící se ke svobodě těla i mysli. V plenéru, na městské pláži se také odehrává clash týmů Kimiko Versatile a The Sopreme Blazzas. Obrovské soustředění, přípravy, hecování a mužské pokřiky doprovází taneční klání, kde se odhodlané ženy snaží vyrovnat mužům a bojují plně ženskými zbraněmi – výrazným nalíčením a až prvoplánovým sex-appealem. Kdo je tady vítězem, je více než jasné…

Pátý díl série je věnovaný tanečníkovi a choreografovi Akramu Khanovi – přečíst si o něm můžete zde. 

Dokumenty z produkce Netflixu zachycují lidské a umělecké osudy v různých částech světa. Nedívají se na ně růžovými brýlemi, ale nabízejí pohled s fokusem na sociální a kulturní klima. A to lze respektovat, narušovat nebo bořit. Stačí se dívat a nechat promlouvat protagonisty samé. Jejich tvorba je pro ně zdrojem poznání, někdy vzdorem, ale vždy nacházením echa minulosti ve vlastních tělech.