Labutí jezero – velkými kroky k cíli

11. 4. 2007 reportáže

Autor Zuzana Smugalová

Snad nenajdeme člověka, který by nevěděl, jaký žánr představuje tento titul, který je uváděn po celém světě. Labutí jezero se pro 20. století stalo neoddiskutovatelným synonymem baletu, scény z 2. a 4. jednání nejcharakterističtějším divadelním znakem zobrazujícím baletku a malý pas de quatre nejparodovanějším tanečním číslem doby. Od premiéry té nejznámější „ petipovsko-ivanovské“ verze uplynulo něco přes 110 let (Petrohrad 1895), a přesto se stále drží na žebříčku pomyslné baletní popularity úplně nejvýše. Každý větší soubor, který dojde do fáze, kdy má snahu sám sebe více zpopularizovat, sáhne po tomto divácky osvědčeném kuse. Dramaturgický výběr však často neodpovídá interpretačním možnostem souboru,a tak nejednou místo krásných jezer nalézáme pouze kachní rybníky a na nich se plácající husičky. Severská legenda je severská legenda. Má své kouzlo, tajemnost a atmosféru. Je velice těžké všechny tyto elementy spojit do jedné inscenace, zvláště pod bedlivým okem všech verzí znalých baletomanů. Často jen drobný krok stranou může způsobit pocit, že balet byl oloupen, zneuctěn a zrazen. Přesto se soubor baletu Státní opery Praha rozhodl k uvedení tohoto díla, které zdobí všechny významné scény světa. Jeho premiéry se uskutečnily 29. a 30. března 2007 v budově Státní Opery Praha, která je snad v naší republice tím nejvhodnější jevištěm pro tuto inscenaci. Jeho prostor dovolí rozehrát násobky šesti, ve kterých se počítá množství bílých tanečnic na jevišti, a přitom nechává volný prostor pro sólisty. Cesta baletu Bylo by mýlkou domnívat se, že nám po těch dlouhých letech zůstala původní choreografie zachována. Na svou dobu bylo Labutí jezero činem ojedinělým, který v sobě, na rozdíl od ostatních baletních inscenacích v Evropě, nesl, stejně jako jeho dva předešlé Čajkovského balety v Petipově choreografii, příběh. Zatímco Itálie a Francie nechávaly balet zahnívat v nedobře režijně provedených inscenacích, Labutí jezero v sobě neslo poslední sentimentální vzpomínky na romantickou éru baletu blanc. Za jeho dlouhodobým úspěchem stála především kvalitní Čajkovského hudba (to si on ovšem nikdy nechtěl připustit. Navíc dnes již víme, že některé části byly Petipou upravovány či nahrazeny hudbou jiných autorů a to především v 3. jednání). A nesmíme opominout důležitost libreta vytvořeného podle severské legendy. I nezbytná pantomima byla poměrně neutrálně zakomponovaná do děje tak, aby dílo působilo srozumitelně, a navíc měla své opodstatnění. Příběh pohádky Režie a zároveň choreografie baletu ve SOP se věnovala spíše pohybové stránce baletu. V té inscenační vsadila na začáteční prolog, který divákovi nečtoucímu program vysvětlí, kdo že je vlastně ta dívka, okolo které se vše točí. Bohužel v průběhu celého díla už jaksi pozapomněli, že nejen ze začátku je nutno příběh pochopit. Samozřejmě, balet je všeobecně znám, v tom případě ovšem není nutný začátek se zvláštní dekorací šapitó-ptáka. Pokud je však konec dobrý a dílo je tím posunuto skoro až do kategorie pohádky, měl by být celý děj srozumitelný i těm, kteří ještě číst neumí. První obraz je zdlouhavý a zcela nepochopitelně je natahován nedefinovatelným pas de trois. Dárek od Královny matky, který je reprezentován malou (těžko postřehnutelnou) knihou, je důvodem vykázat Prince "na hanbu“ v levém předním rohu jeviště, kde jeho herecké etudy na téma zasnění jsou pro diváka jen velmi málo postřehnutelné. A proč se pak rozběhne do lesa, luku nemaje, honící přízrak, který divák nechápe, je záhadou. Stejně tajemný je i význam charakterních tanců ve druhém jednání a třetím obraze, který je, pravda, osvětlen tím, že po jejich ukončení všechny zástupkyně národů nastoupí před Jeho Veličenstvo. Marně však předtím pátráme celou první polovinu obrazu o jejich významu. I tak důležitá scéna přísahy (tamtéž) je bez předchozího kontextu. Ve druhém obrazu jezera se jaksi vytratil princův slib Odettě, čímž se přísaha Odile ve třetím obrazu stává zcela neopodstatněnou a vzpomínka na bílou bytost režijně nevyužitou. Celkově je konec třetí části silně bezdůvodně patetický, včetně omdlévání královny a princovým úprkem. Je to velká škoda, protože patetičnosti se inscenace jinak mistrně vyhýbá, čímž se řadí do čela šiku moderních zpracování ctících tradici. K tomu přispívá i konec, ve kterém se vše v dobré obrátí. Je samozřejmě pouze na vkusu, zda preferujeme opravdové vysvobození všech labutí, ale vzhledem k prologu je zakončení typu „ a žili šťastně až do smrti“ logické.Škoda, že zápas Odetty, Prince a Rudovouse postrádá více emocí útočících na duši diváka tak, aby v závěru mohl vydechnou, že to vše dobře dopadlo. Nepovedené experimenty Krása postromantického baletu vždy stavěla na kostýmech, scéně a výpravě. Návštěvník divadla už automaticky při návštěvě tradičně pojaté inscenace očekává tradičně pojatou scénu a kostýmy. Je pravda, že realizační tým baletu na to velice dbal. Scéna a kostýmy 1. a 3. části odkazují na secesní pojetí módy a působí čistě a vznešeně. Bohužel snaha o dramatičnost ve 2. a 4. části se jeví až přehnaná. Když pomineme malovaný brčálník na horizontu nepochopitelně okořeněný Stonehenge, pak větve, kterými je jakoby kryto celé „jezero“, připomínají spíše příbytek čarodějnice než chladnou severskou krásu rozlehlých jezer. Vystává otázka na inspiraci autora scény a jeho vnímání vzájemné symbiózy všech divadelních složek, neboť by jedna měla podporovat druhou a naopak. Na toto téma se lze zastavit i u hudby, která představení doprovází. Snad špatný den, snad nedobrý oběd způsobil, že z kvalitního orchestru SOP se stala tuctová dechovka. Zatímco buben si své vystoupení užíval v až moc plných možnostech, harfa, která by měla přinést tajemno a atmosféru, byla sotva slyšet. Přitom, co je charakterističtějšího pro labuť než právě její struny. Nelze v tuto chvíli polemizovat o zásazích do partitury, protože člověk nechodí do divadla s notovým zápisem. Nicméně pro diváka znalého hudby Labutího jezera v různých podobách včetně ruských nahrávek (nakonec, kdo jiný by měl lépe interpretovat hudbu ruských skladatelů) přišla tato verze značně necitlivá, dá se říci okousaná. A přitom zde by měla být síla baletu největší. Kvality choreografie Labutí jezero vyžaduje zkušeného choreografa, ctícího tradice, ovšem s vlastní invencí a dobrými režisérskými schopnostmi. Dá se říci, že jako první počin uvedení velkobaletu je pro jeho autory úkol splněn na dobrou až velmi dobrou. Skóre pak vylepšuje choreografická stránka, pro mnohé ta nejdůležitější, která se povedla. Tanec je zpracován v duchu odkazujícím na nejslavnější verze, kterému chybí už jen vytančení a získání repertoárové jistoty. Drobné úpravy kroků a výstupů jsou záležitostí vkusu a možností souboru. Dá se velmi ocenit snaha nebrat charakterní tance jako baletní variace, ale zachovat jim opravdu charakterní ráz. Následně pak druhá a čtvrtá část přisupuje k „ivanovské“ choreografii velice pokorně a více méně zbytečně neexperimentuje. (Výměna pas de trois labutí za velký pas de quatre neubírá kvalitě choreografie, nicméně zmírňuje efekt prolínání tří a čtyř v následujícím výstupu. Činí tak sborový tanec až zbytečně souměrný. Trochu poraněno je pas de deux prince a Odily. Závěrečná coda je zbytečně hudebně rozkouskována, dá se předpokládat, že kvůli aplausu po fouettés. Zbytečně je tím ubráno na vyvrcholení celé akce.) Překvapení jménem interpretace Snad každá mladá tanečnice, snící o kariéře baleriny, tajně doufá, že jednou bude ona tou Odettou/Odilou. Na ty, kterým se to povede, však čeká nelehký úkol, který zkouší zralost tanečnice. Labutí jezero však prověřuje kvality nejen první sólistky, ale i ostatních tanečníků, ať na vyšších či nižších postech v hierarchii souboru. Baletní soubor SOP se s tímto vyrovnal se ctí. Jeho tanečnice jsou po všech stránkách technicky připravené pro jevištní tanec takovéhoto formátu. Samozřejmě sehranost tohoto mladého souboru ještě není tak zcela jednoznačná, což je pochopitelné, zvláště když uvážíme, že do této doby tanečníci pracovali více méně na komorních dílech, co do počtu interpretů. Tento fakt platí i pro sólisty baletu SOP. Je velice příjemné dívat se na jisté piruety a aplomb či zajímavou elevaci. Zvláště je nutno v tomto vyzdvihnout Prince Ondřeje Novotného, který tančí nečekaně lehce a s jistotou technickou i výrazovou. Technicky bezpečně tančí i Anna Ščekaleva, které však zcela nelichotí bílá balerina. Její jinak příjemný výraz v kostýmu zaniká, naopak podtrhuje soustředění, které se jí zračí v tváři. Z dalších sólistů nejvíce vyniká tanečnice španělského tance, která v sobě nese jiskru a velmi osvěžuje charakterní tance. Oproti tomu jindy velmi vděčný part Šaška je obrán nejen o více výrazového prostoru, ale i tanečního projevu. V knížce pro děti Baletní příběhy se píše, že role královny by měla být svěřována starší zkušené tanečnici, která na jevišti působí přirozenou autoritou i laskavostí. Nelze se samozřejmě řídit takovouto knihou, nicméně volba role Královny pro Z. Stejskalovou nebyla šťastná. Zaniká mezi ostatními dámami, ve svém mládí působí vedle prince až okatě a autorita?… Proč Labutí? Labutí jezero je téma vděčné. Lze rozebrat celé představení na kousíčky a potom ho zase složit. Soubor baletu SOP si předsevzal velmi těžký úkol, který však splnil se ctí. Pohrál si s konvencí, odstranil strnulost. Jeho Labutí jezero se může bez obav stát důstojným baletem pro hostování zahraničních umělců, jak se toho nakonec v nejbližší době dočkáme. To vysvětluje i všetečnou otázku, proč mají být v Praze dvě Labutí jezera téměř ve stejném obsazení hlavních rolí (první obsazení SOP: Nikola Márová, Michal Štípa – sólisté baletu ND). Přesto ho čeká ještě velká práce k dokonalému dotažení jistoty interpretace po výrazové stránce. Až ujde tuto cestu, kterou si nutně prochází každý soubor ve svých začátcích, stane se nebezpečnou konkurencí našemu asi nejvýše hodnocenému souboru, který též sídlí v Praze. Potenciál zde bezesporu je. Recenze psána z představení 1.dubna 2007