KoresponDance 2016 – zámecký festival s velkým potenciálem

Jordi Galí. Foto: Dragan Dragin.

KoresponDance se na zámku usadil po tři dny 8.–10. července 2016 a ke zhlédnutí toho bylo mnoho. V sobotu program začínal již brzy po obědě a patřil dětskému interpretovi. Už týden před festivalem probíhaly dětské tábory a kurzy, z nichž vznikla drobná dílka, jako například Pohřeb sv. Václava, který byl koláží hudebně-dramaticko-pohybového příměstského tábora vedeného Martou Trpišovskou Vodenkovou (tanec), Jakubem Folvarčným (divadlo) a Libuší Voběrkovou (hudba). Výsledek byl vynikající. Děti využily zajímavých venkovních míst zámku včetně královské zahrady a několika nádvoří a se ctí dokonaly poslední cestu sv. Václava.

První den se také uskutečnilo představení čtyř základních škol ze Žďáru a okolí. Jednalo se o projekt Škola tančí, ve kterém děti a pedagogové od jara pracovali se zkušenými umělci (Zdenka Brungot Svíteková, Bára Látalová, Jana Bitterová a Jan Bárta). Třídy zažily tvůrčí choreografický proces a pomocí tance poznávaly látku vybraných předmětů (například matematické zlomky, lidské tělo a řemesla). Rozmanitost prezentace dokázala, jaké kreativní přístupy tanec nabízí pro uchopení učební látky, a naopak, jak mohou být školní předměty inspirací pro pohyb. Součástí projektu Škola tančí byl také Kulatý stůl, kde se diskutovalo nad přínosem i úskalími a zúčastnění umělci a pedagogové podrobně sdíleli své zkušenosti. Zahraniční vhled na závěr debaty nabídla renomovaná francouzská pedagožka a tanečnice Sophie Billy.

Gros sobotního dne tvořilo pět večerních představení, která, jak už bývá u KoresponDance zvykem, se konala v různých vnitřních i venkovních částech.  

3D obrazy i tanec v krabici

Nejprve se představila slovenská tanečnice a choreografka Eva Klimáčková se svým velmi komorním kusem The Perception off. Jednalo se o statický omezený čtvercový prostor, který určovalo světlo, ve kterém Klimáčková jako perpetuum mobile zakoušela plně soustředěná na své tělo opakující se velmi minimální pohyby, které po určité době přinášely představu 3D obrazů. Dopomohl k tomu i její černý oděv, ze kterého vylézaly jen paže od lokte a nohy od kotníků dolů. Neustále se opakující synchronní pohyby levé ruky i nohy opravdu iniciovaly změnu divákovy perspektivy. Jakoby nezakryté části vystupovaly a nebyly na moment součástí celého těla a tvořily speciální ostrý rozpohybovaný obraz. Intimitu tomuto dílu dodalo ticho a sem tam čtené slovo.

Po tomto intimním zážitku atmosféru prolomilo duo Kika Lópeze a Héctora Plazy v choreografii Francisca Córdovy Azuely nazvané Postskriptum. V měkké trávě na prvním nádvoří zámku jsme byli svědky neuvěřitelně silné mužské energie, která byla přetavena do velmi náročného kontaktního tance obsahujícího lehké akrobatické prvky. Oba interpreti pracovali s pevnou inscenační strukturou, která byla upravena pro potřeby daného místa, a s pohybovým principem oddálení a opětovného, téměř okamžitého sblížení. Je těžké říct „sbohem“ někomu, koho milujete. Oba muži tančili se silně vědomým výrazem ve tváři. Působivé bylo i mírné šero, které právě začalo sestupovat na celý objekt zámku.

Snad nejmenší prostor pro tanec, jaký by si tanečník mohl vybrat, je papírová krabice! Ta se stala inspirací Marie Goeminne, která zrežírovala inscenaci nazvanou Lostbox. Interpretka Maaike van den Westeringh byla víceméně po celou dobu v pozici „nohy za hlavou“ a diváci viděli její záda s vyrýsovanou pateří od kostrče po atlas. V této nepříjemné a prakticky neměnné pozici setrvala po celou dobu (asi 15 minut) představení. Pohyby, které jí tento omezený prostor dovoluje, jsou minimalistické, vlastně se může jen mírně vyšinout páteř zprava doleva, nebo pohybovat pažemi, spíše rukama a prsty, které jsou nejvíc svobodné.

Aby byl koncept tohoto minimalistického díla dokonán do puntíku, byla na záda interpretky promítána slova, která napovídala pocity a určitá sdělení „vězně“ v krabici. Zajímavý a velmi originální počin. Perfektně bylo vybráno i místo, ve kterém se tento inovativní kus odehrál – příchod a odchod ohraničoval zrcadlový prostor nově opraveného muzea, který ve tmě působil stejně uhrančivě jako samotné představení.  

Balanc tance a času

Další neméně impozantní dílo, T / Arrangement Provisoire, se odehrálo na zadním nádvoří, kde se během necelé hodiny na jevišti postavila architektonicky složitá konstrukce z žebříků, dlouhých prken, pneumatik a tyčí, po které se autor díla i této stavby Jordi Galí s lehkostí pohyboval, aniž by z ní seskočil na zem. Všechny přestavby probíhaly „za pochodu“. Geniálně vypočítaná hra s balancí a důvtipností byla podporována tikáním obřího metronomu, který byl v zadní části spuštěn jízdou na jízdním kole zavěšeném ve vzduchu a propojen s kyvadlem. Wow! Dokonce i časování se tomuto vynalézavému Španělovi povedlo na vteřinu. Celá show končí s posledním úderem kyvadla. Nastává ticho a přetrvává pocit ohromení.

O završení sobotního dne se postarali kontratenor Sébastien Fournier a choreograf Jean Gaudin představením Stabat Mater Pergolesis. Pracovali s geniem loci nádherného oválného freskového barokního sálu, který dozdobili hudbou z 18. století skladatele Giovanniho Battisty Pergolesiho a tancem tří tanečnic. Vzniklo dílo duchovního charakteru, které nádherně znělo sobotní nocí nejen po celém areálu zámku, ale i daleko za jeho hranice. Každý si kousek odnesl do svých domovů. Tanečnice Lenka Jíšová, Dita Zahálková a Lucie Kroužilová pracovaly především s hloubkou představy a prožitku, které se podepsaly na jejich výrazu. Ten prozrazoval vážnost a duchovnost tématu. Všechny tři dámy jsou pedagožkami ZUŠ, velmi citlivě pracují se svými dětmi a jejich žáci často odcházejí za profesionálním studiem tance. Nicméně se ukázalo, že dokážou být i skvělými interpretkami. V této nové roli obstály výborně, i když nešlo o složité pohybové kreace, základem byla chůze, běh, pád a práce s rekvizitou – svíčkami na dřevěných podstavcích. Hudba, tanec, svíčky a baroko.

Tím skončil vydařený sobotní večer stejně vydařeného festivalu, který, jak se zdá, si opravdu našel své místo a své příznivce. Toto závěrečné představení se kvůli velkému zájmu diváků nakonec hrálo dvakrát, ačkoli bylo plánováno pouze jediné uvedení.

Jen tak dál. Těším se, co přinese KoresponDance 2017.  

Psáno z festivalového dění 8. července 2016, Žďár nad Sázavou.  

KoresponDance – mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla
8.–10. července 2016

The Perception off
Choreografie: Eva Klimáčková
Koncept: Eva Klimáčková a Laurent Goldring
Světelný design: Yann Le Bras
Text: Ghérasim Luca 

Postskriptum 
Choreografie: Francisco Córdova Azuela

Lostbox
Režie: Marie Goeminne
Hudba: Baptist Kurvers
Text: Siska Goeminne 

T / Arrangement Provisoire
Choreografie: Jordi Galí

Stabat Mater Pergolesis
Námět: Sébastien Fournier a Jean Gaudin
Choreografie: Jean Gaudin
Zpěv: Sébastien Fournier a Petra Kynclová
Scénografie: Marie Gourdain
Hudebníci: Adéla Štajnochrová (housle), Petra Ščevková (housle), Jana Vavřínková (viola), Lukáš Polák (violoncello) a Monika Knoblochová (cembalo)