Festival mistrů mimického umění

Gregg Goldston.

Festival zahájilo představení Marcel Varšavského centra pantomimy pod režijním vedením uměleckého šéfa (někdejšího člena prvního Marceauova souboru a také spolupracovníka Philippa Gentyho), francouzského režiséra a mima Lionela Menarda. Ten v programu slovně odkazuje na inspiraci Mistrovými myšlenkami, na svou někdejší snahu o zpodobení osudů jedné generace – spolužáků jedné třídy. Představení je docela jiné, než bychom v Praze čekali. Polští mimové z varšavského centra se totiž oproti svým českým kolegům nebojí vyprávět příběh, nebojí se stylizovaného mimického herectví ani výrazné divadelnosti. Já se nebojím cítit, říká Bartłomiej Ostapczuk, který je, kromě již zmíněných povinností, výtečným protagonistou představení. Jemně humorná, až groteskní nostalgie mimického ztvárnění postav se však docela dobře snoubí s kultivovanou elegancí pohybového provedení scén. V představení je několik výjimečných momentů – například obraz, ve kterém starší, legrační učitelka (Ewelina Grzechnik) ukazuje láskyplně svému neposlušnému žáku (Bartłomiej Ostapczuk) na školním glóbu, že mu patří celý svět, nebo „filmařský obraz“ vojenských siluet někdejších studentů, až po výjevy poválečného návratu postav s deformátory pokřivenými rysy tváře. (Těm pak teprve láska a péče vrací původní podobu.) Psychologicky citlivá režie zachytila přes univerzální námět na jevišti díky výtvarnému řešení něco z originální polské atmosféry: hnědočervená barva rekvizit a kostýmů a také mírně groteskní líčení postav evokovaly zemitě rustikální prostředí, jehož drsný patos jako by přinášel něco z atmosféry někdejších inscenací Tadeusze Kantora. Díky hereckému potenciálu a scénografickému řešení bylo přes klasickou pohybovou stylizaci představení vybudováno na originální struktuře.

Francouzský vliv a školení jsou rovněž patrné na stylizaci vskutku fenomenálního amerického mima Gregga Goldstona, který byl svého času také Marceauovým asistentem. Jeho sólové představení Nářek v tichu (Weeping in Silence) zpočátku připomene slavnou etudu Život člověka. V podstatě je záležitostí stejného námětu, až na to, že jde o hodinu a tři čtvrtě dlouhé představení. Slavný mim tlumočí v poloze básnické pohybové nadsázky svůj pohled na toto věčné téma v kaleidoskopu drobných, plynule zřetězených scén. Náznakové pohyby a jejich vzájemné provázání budí dojem blízký filmové sekvenci, tolik v nich bylo taneční lehkosti a plynulosti. Přestože o varšavském večeru završil Gregg Goldston čtyřicet let života na profesionální scéně, byl jeho výkon technicky na úrovni baletního mistra. Dokonale elastickým pohybem celého těla vzbuzoval dojem, že nemá klouby ani páteř, a jeho celkový mužně poetický zjev s bílou tváří mi připomínal nejvíce hru legendárního mima Jeana-Louise Barraulta. Gregg Goldston je však také pedagog a zakladatel někdejšího souboru The Invisible People a současného The Funny Bones. Jeho vazby na polské prostředí už mají také přes spolupráci s významnými americkými baletními soubory svou historii: před sedmi lety totiž založil spolu s Ostapczukem ve Varšavě Letní školu pantomimy.

Na rozdíl od českých zemí není v Polsku příliš populární pantomimická klauniáda. Přesto v hvězdném obsazení festivalových večerů nesměla chybět, byla však jiného rodu, než jsme doma zvyklí. Ruský klaun Alexej Mironov, svého času i spolupracovník kanadského Cirque du Soleil, šel v tomto směru dokonce i proti tradici své země. V představení nazvaném Bon voyage představil spíše komického antihrdinu než klauna. Námět však pojednal s mimořádnou inteligencí a vtipem. Jeho venkovský „Honza Kolohnát“ je v civilu, mírně nalíčen. A chystá se dobýt Hollywood. Nemá talent ani vědomosti, ale přece se časem vypracuje v performera mnoha profesí – tanečníka, kouzelníka a nakonec i karikaturu moderátora, jenž chladně manipuluje se svým publikem. Jeho pásmo je tvořeno řetězcem až na kost obnažených, tradičních klaunsko-mimických výstupů, které bez excentrického zpracování získávají na reálné, nebezpečné věrohodnosti. Mironov totiž vrací klauniádě životní obsah. Našel si vlastní umělecký výraz a pohybový styl, který z dramaturgického hlediska balancuje mezi kritikou do diváckých řad a zábavností groteskního komična. Mně až zatrnulo, když pro své pohybové vtipy použil hudební motiv z koncertu b moll P. I. Čajkovského.

Mistrovským dílem překračujícím tradici mimického divadla bylo na festivalu představení souboru Wrocławského divadla pantomimy Zuzana a starci. Jeho autorem je jeden z otců polské alternativní scény, scénograf a zakladatel divadla Teatr Plastyczny v Lublinu Leszek Mądzik. Podle polské kritiky je Mądzik „filozofem, jenž se vyjadřuje plastickými prostředky“, autorem, který vytváří experimentální jevištní tvar prostřednictvím malířské hry světla a barev spolu s mírně proměnlivou plastikou herecké tváře a minima pohybu. V tom je jeho umělecké cítění blízké například kreacím Roberta Wilsona. Pro inscenaci zvolil biblický námět na téma spravedlnosti, nicméně jeho vizuální aranžmá nesmírně citlivě reaguje také na hudební podněty skladatele J. A. P. Kaczmarka. Podstatou je tvůrčí montáž výtvarných situací předváděných mimy. Zuzana a starci je neobyčejně sugestivní dílo, ve kterém je intenzita zážitku podmíněna nevídaně přesnou souhrou všech výrazových prostředků. Výsledkem je výsostně artistní forma představení, která osciluje mezi vizuálním vyjádřením psychiky postav a reminiscencí na klasická malířská díla. Obdiv proto patří jak inscenátorovi, tak pokorným hercům souboru, který v jiných titulech vychází z odkazu zakladatele polské pantomimy Henryka Tomaszewského.

Součástí festivalového programu byl i večer nazvaný Historie pantomimy, na kterém se podílel i jeden z nejlepších evropských pedagogů Decrouxovy pohybové výchovy Oliver Pollak, učitel techniky Marcela Marceaua, jeho přímý žák Alexander Neander, ředitel Wrocłavského divadla pantomimy a někdejší mim Henryka Tomaszewského Zbigniew Szymczyk; o tvorbě Ladislava Fialky jsem referovala na přání pořadatelů já. Významnou součástí celého podniku byly workshopy, na kterých se podíleli kromě uvedených mimů Lionel Menard, Shiu Hei Larry z Číny, Jun Takahashi z Japonska. Příslovečnou třešničkou na dortu byl Večer současné pantomimy, kterého se účastnili všichni jmenovaní a zhruba dvě desítky dalších hostí včetně Anny Kukuczkové a Vojtěcha Svobody z České republiky.

Šestidenní pobyt na festivalu osvěžil moje vzpomínky na dřevní i nedávná setkání s polským mimickým divadlem a připomněl, jak jsou naše mimické kultury přes některá společná východiska odlišné. Poláci totiž mnohem výrazněji než my pěstují vedle své národní tradice umělecké kontakty s francouzskou kulturou. Pokora vůči odkazu velkých francouzských Mistrů však neznamená v polském podání snahu o rekonstrukci nebo napodobení jeho postupů, jde spíše o zachování hlavních rysů stylizace imaginární/bílé/marceauovské pantomimy, ze které vyšel i otec polské pantomimy Henryk Tomaszewski. Udržení výrazových prostředků této slavné éry oboru v paměti je ostatně důležité pro zachování kontinuity žánru i u nás, kde je mu věnováno podstatně méně pozornosti. Z estetických hledisek podmiňuje technicky kvalitní provedení mimického pohybu úspěšnost osobitě a do jisté míry i moderněji vystavěných jevištních struktur polských inscenací. Ty jsou originální především svým kulturním koloritem, který se prolíná do dramaturgie, výtvarného řešení, a hlavně duchovního náboje jednotlivých inscenací. V geografickém trojúhelníku Varšava, Berlín, Praha je polský festival mimického umění dalším potvrzením rostoucí emancipace mimického umění, jak ji zaznamenáváme zejména v posledních letech.

XV Międzynarodowy Festiwal Sztuki Mimu Varšava 5.–14. června 2015