České baletní hvězdy zazářily na květnovém gala v Německu

18. 8. 2011 reportáže

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Sólistka Státní

opery Praha Rebecca King a sólista Národního divadla Brno Filip Veverka hostovali 14. května 2011 v německém Karlsruhe, kde se představili na baletním galakoncertu pořádaném v rámci čtvrtého ročníku baletního týdne Bádenského státního baletu Karlsruhe.
Galapředstavení se účastnily evropské baletní špičky. Kromě našich tanečníků vystoupili první sólisté Štuttgartského baletu Iana Salenko, Marijin Radenmaker, Alexandre Zaitsev, sólisté baletu Monte Carlo Anjara Ballesteros a Jeroen Verbruggen, první sólista Bavorského státního baletu Cyril Pierre a další. Tanečníky doprovázel Bádenský státní orchestr pod taktovkou Markuse Jochema Hochstenbacha, který dodával představení slavnostní ráz.
„Pozvání na galavečer mě moc potěšilo,“ svěřila se později Rebecca, „Baletní soubor v Karlsruhe znám. Bylo mi tam nabídnuto angažmá, které jsem odmítla, protože chci zůstat i nadále v Praze. Místo toho mi umělecká ředitelka souboru Birgit Keil navrhla účinkovat na gala. Jako partnera jsem si vybrala Filipa Veverku, kterého zná tamější vedení baletu z dob jeho působení v Deutsche Oper am Rhein a s nadšením s tím souhlasili.“
Několik dní před odjezdem čekalo naše tanečníky překvapení. „Birgit Keil mi zavolala, jestli bych zaskočila za jejich nemocnou tanečnici v Labutím jezeře. Nabídku jsem přijala pod podmínkou, že budu moci tančit se svým partnerem Filipem,“ rozpovídala se naše tanečnice, „I tak to pro nás znamenalo, že bychom museli změnit rozvrh, místo ve čtvrtek ráno odjet již ve středu večer a cestovat v noci, abychom měli možnost celý den před večerním představením zkoušet.“ „Než jsme se vydali na cestu, volali nám z Německa, že se jejich tanečnice vzchopila a pomoc již nepotřebují, to mi spadl kámen ze srdce. Pas de deux a adagia bychom s Rebeccou tančili sice v našem pojetí, ale mizanc scény a výstupy s ostatními tanečníky bychom se museli za několik hodin naučit, protože v Karlsruhe mají úplně jinou verzi Labutího jezera,“ doplňuje Filip.

Sólisté Státní opery odletěli tedy do Německa podle původního plánu ve čtvrtek ráno, zkoušet začali v pátek. „Po příjezdu jsme měli čas si odpočinout, nejdříve jsme se ubytovali a pak se šli projít po městě, také jsme zašli na pivo do místní hospody,“ vzpomíná Rebecca, „Začali jsme trénovat hned druhý den ráno. Sály se nacházely přímo v divadle a byly velmi moderní. Strávili jsme tam však jen málo času, protože hned po tréninku jsme měli prostorovou zkoušku na jevišti a v pátek s orchestrem,“ vypráví Rebecca a Filip pokračuje: „Byli jsme ohromeni obrovským jevištěm, které bylo větší než v Janáčkově divadle v Brně a na tak velkém jevišti jsme ještě nevystupovali. Když jsem zatančil od kulisy doprostřed jeviště, už jsem byl zadýchaný. Ale byl to skvělý pocit, že se mohu rozběhnout a skočit a nemusím přemýšlet jako na malém jevišti, abych do něčeho nenarazil a kdy mi nezbývá než skákat pod sebe,“ pochvaloval si Filip.
Další situace, která tanečníky na generálce překvapila, nastala s orchestrem, který hrál jinou partituru z 3. jednání Labutího jezera, než na jakou byli zvyklí ve Státní opeře. Přestože Rebecca a Filip poslali do Karlsruhe nahrávku dopředu, hrál orchestr delší verzi. Naši sólisté museli narychlo na jevišti výstup dotvořit: „Doplnil jsem tak trojí variaci v codě a během představení mě pak už nic nezaskočilo,“ uvedl Filip.
Představení se konalo v moderním komplexu Státního bádenského divadla, které bylo postavené v roce 1975. Divadlo má zajímavě řešené hlediště a jeviště. Zatímco ve Státní opeře nebo v Národním divadle v Praze je jeviště vyvýšené oproti hledišti, v Karlsruhe to bylo přesně naopak. Parter byl vysoko položený a tanečníci před sebou viděli diváky v hledišti, což bylo pro ně nepříjemné.
Baletní gala bylo složené z pestré mozaiky děl a střídala se klasická a moderní díla. Tamější soubor se představil s klasickým kusem Grand pas classique od Maria Petipy nebo s humornou choreografií Ballet pathétique od Jorma Uotinen. Tanečníci z Prahy předvedli černou variaci z 3. jednání Labutího jezera a další hosté například pas de deux z Dona Quijota, La Corsaire nebo Satanelly. Všechna čísla měla velký úspěch, zvláště moderní choreografie má německé publikum v oblibě. Vystupující však zaskočila ostrá světla, která byla velmi nepříjemná. „Světla nás velmi oslňovala. Vždy, když točím fouéttes, musím svůj pohled zaměřit na určité místo, aby se mi netočila hlava,“ vysvětluje Rebecca, „V tomto divadle to bylo dost obtížné, buď jsem upřela pohled do publika nebo do reflektoru, špatně se mi tam hledal pevný bod. Jednomu tanečníkovi světla vadila tak, že ho v podstatě oslepila, ztratil rovnováhu a spadl. Naštěstí se mu nic nestalo, stejně jako dívce, které se stal karambol při závěrečné děkovačce.“ Diváci byli výkony tanečníků unesení, kromě velkých ovací odměňovali sólisty také květinami, které házeli na pódium. Není proto divu, že po jedné z nich primabalerína uklouzla, ale pá

d nic nezměnil na rozjásané náladě, která panovala při závěrečném defilé.
Po úspěšném představení byli tanečníci pozvaní na raut pro účinkující a přátele baletu, který organizovala umělecká šéfka baletu a ředitel divadla. „Když jsme přišli na raut, uvítali nás velmi mile, potleskem. Bylo tam výborné pohoštění, dokonce i německé pivo, ale české je mnohem lepší. Raut byl pro nás příležitostí, kde jsme se mohli seznámit a popovídat si s tanečníky z jiných souborů,“ popisuje Rebecca.
Hostování našich tanečníků v Karlsruhe dopadlo skvěle, což potvrzuje nejen ocenění publika, ale také pozvání Birgit Keil, která Rebecce King nabídla, aby u nich v příští sezóně účinkovala v hlavní roli Labutího jezera. Další sólové role čekají Rebeccu na prknech Národního divadla v Praze, kde působit od nové sezóny ve stálém angažmá. Foto: soukormý archiv