Škola základ života, pro tanečníky základní cihly jejich úspěchu a kariéry. Již podruhé přinášíme blahopřání k výročí alma mater, Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, od jejích slavných absolventů, zářících doma i v zahraničí.
Jiří Bubeníček: Vzpomínky na školu jsou nádherné, byla to asi ta nejlepší léta. Hlavně jsme byli všichni zapáleni do práce – jak studenti, tak i všichni profesoři. I vtipných chvilek bylo hodně. Hlavně s panem profesorem Andrejem Halászem na sále. Byl na nás hodně přísný, ale měli jsme ho rádi, dal nám perfektní přípravu na budoucnost. I díky ostatním profesorům jsme při dokončení studia zvládali jak technické kroky, tak i herectví. Přál bych škole, aby měla dostatečnou finanční podporu, hodně úspěchů a hlavně dobrou kreativní práci!
Barbora Kohoutková: Studia na taneční konzervatoři nebyla procházka růžovou zahradou. Když jsem do školy nastoupila, podmínky nebyly jednoduché. Cvičili jsme v tělocvičně na naleštěných parketách, přejížděli z budovy v Křižovnické ulici do Vratislavovy. Ale ráda na ten čas vzpomínám. V ročníku jsme se sešli dobrá parta a podporovali se navzájem. Už odmala jsem chtěla být baletkou, měla jsem jasný směr. Neříkám, že bych nikdy necítila pochyby. Jsem perfekcionistka a škola ve mně tuto kvalitu ještě podpořila, skoro až do nezdravého extrému. Ale i přesto vše jsou to vzpomínky hezké.
Za své největší životní štěstí v profesním životě považuji setkání s mojí pedagožkou Ingrid Němečkovou. Neřekla bych, že to byla škola, co mě připravila na mezinárodní divadelní kariéru, ale ona. Vždy za mnou stála, věřila mi a podporovala, posílala mě na soutěže, i když vedení tomu nebylo nakloněno. Vybavila mě dostatečnými dovednostmi, abych uspěla ve světě, i když jsem se ještě po škole měla hodně co učit. Ale to považuji za přirozené. Dobrý tanečník ví, že se musí učit celý život. Je to konstantní proces.
Aktivity školy sleduji jen zpovzdáli. Přála bych škole a baletu v Česku vůbec, aby získaly více vážnosti ve společnosti. Balet je krásná umělecká forma a umění je v životě důležité. Neustále se mění a vyvíjí. Je třeba zůstat tomuto procesu otevřený, ctít tradice, ctít každého, kdo se rozhodne vydat se v životě na uměleckou dráhu. Protože to není cesta jednoduchá. Nebát se změn a vývoje. Formovat sebe, a tím pozitivně ovlivňovat okolí a vytvářet prostředí pro vznik něčeho krásného, hlubokého, hodnotného. A kam jinam tuto snahu vložit než do dětí? Ty jsou naší budoucností. Přeji škole hodně sil a elánu do dalších let.
Zdeněk Prokeš: Za léta, která uběhla od doby mého absolutoria na konzervatoři, už zůstávají jen ty pěkné vzpomínky na profesory, kteří všichni už odešli do baletního nebe, a spolužáky, se kterými se občas scházíme. Naše společné vzpomínky se spíše vážou k různým recesím a neplechám, které jsme ve škole prováděli. Ty však ani po té dlouhé době nejsou zveřejnitelné, aby se nestaly inspirací pro naše následovníky.
Moje taneční kariéra byla krátká a na tu mě studium na konzervatoři připravilo dostatečně. Na svou další choreografickou činnost jsem se vzdělával dál na AMU a měl jsem štěstí, že i v tuhých dobách jsem se dostal na stáže ke světovým choreografům. A do mých manažerských funkcí mě připravil život sám a dlouholetá divadelní praxe.
Aktivity TKP sleduji bedlivě a zblízka, snažím se účastnit všech jejích veřejných činností. Do budoucích let přeji pedagogům bezproblémové a talentované studenty a studentům tolerantní, vnímavé a talentované pedagogy.
Škola základ života, pro tanečníky základní cihly jejich úspěchu a kariéry. Již podruhé přinášíme blahopřání k výročí alma mater, Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, od jejích slavných absolventů, zářících doma i v zahraničí.
Jiří Bubeníček: Vzpomínky na školu jsou nádherné, byla to asi ta nejlepší léta. Hlavně jsme byli všichni zapáleni do práce – jak studenti, tak i všichni profesoři. I vtipných chvilek bylo hodně. Hlavně s panem profesorem Andrejem Halászem na sále. Byl na nás hodně přísný, ale měli jsme ho rádi, dal nám perfektní přípravu na budoucnost. I díky ostatním profesorům jsme při dokončení studia zvládali jak technické kroky, tak i herectví. Přál bych škole, aby měla dostatečnou finanční podporu, hodně úspěchů a hlavně dobrou kreativní práci!
Barbora Kohoutková: Studia na taneční konzervatoři nebyla procházka růžovou zahradou. Když jsem do školy nastoupila, podmínky nebyly jednoduché. Cvičili jsme v tělocvičně na naleštěných parketách, přejížděli z budovy v Křižovnické ulici do Vratislavovy. Ale ráda na ten čas vzpomínám. V ročníku jsme se sešli dobrá parta a podporovali se navzájem. Už odmala jsem chtěla být baletkou, měla jsem jasný směr. Neříkám, že bych nikdy necítila pochyby. Jsem perfekcionistka a škola ve mně tuto kvalitu ještě podpořila, skoro až do nezdravého extrému. Ale i přesto vše jsou to vzpomínky hezké.
Za své největší životní štěstí v profesním životě považuji setkání s mojí pedagožkou Ingrid Němečkovou. Neřekla bych, že to byla škola, co mě připravila na mezinárodní divadelní kariéru, ale ona. Vždy za mnou stála, věřila mi a podporovala, posílala mě na soutěže, i když vedení tomu nebylo nakloněno. Vybavila mě dostatečnými dovednostmi, abych uspěla ve světě, i když jsem se ještě po škole měla hodně co učit. Ale to považuji za přirozené. Dobrý tanečník ví, že se musí učit celý život. Je to konstantní proces.
Aktivity školy sleduji jen zpovzdáli. Přála bych škole a baletu v Česku vůbec, aby získaly více vážnosti ve společnosti. Balet je krásná umělecká forma a umění je v životě důležité. Neustále se mění a vyvíjí. Je třeba zůstat tomuto procesu otevřený, ctít tradice, ctít každého, kdo se rozhodne vydat se v životě na uměleckou dráhu. Protože to není cesta jednoduchá. Nebát se změn a vývoje. Formovat sebe, a tím pozitivně ovlivňovat okolí a vytvářet prostředí pro vznik něčeho krásného, hlubokého, hodnotného. A kam jinam tuto snahu vložit než do dětí? Ty jsou naší budoucností. Přeji škole hodně sil a elánu do dalších let.
Zdeněk Prokeš: Za léta, která uběhla od doby mého absolutoria na konzervatoři, už zůstávají jen ty pěkné vzpomínky na profesory, kteří všichni už odešli do baletního nebe, a spolužáky, se kterými se občas scházíme. Naše společné vzpomínky se spíše vážou k různým recesím a neplechám, které jsme ve škole prováděli. Ty však ani po té dlouhé době nejsou zveřejnitelné, aby se nestaly inspirací pro naše následovníky.
Moje taneční kariéra byla krátká a na tu mě studium na konzervatoři připravilo dostatečně. Na svou další choreografickou činnost jsem se vzdělával dál na AMU a měl jsem štěstí, že i v tuhých dobách jsem se dostal na stáže ke světovým choreografům. A do mých manažerských funkcí mě připravil život sám a dlouholetá divadelní praxe.
Aktivity TKP sleduji bedlivě a zblízka, snažím se účastnit všech jejích veřejných činností. Do budoucích let přeji pedagogům bezproblémové a talentované studenty a studentům tolerantní, vnímavé a talentované pedagogy.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace