Zdává se mi o zářné budoucnosti aneb Začarovaný kruh katastrof

Zdává se mi o zářné budoucnosti (Jana Novorytová a George Cremaschi). Foto: Helena Fikerová.

Na letáčku k inscenaci Zdává se mi o zářné budoucnosti je pod názvem dovětek: „Věřím, že za dvacet nebo třicet let někdo najde řešení.“ Představení však záhy ukazuje, že mnoho nadějí na změnu není. Nese se v atmosféře apokalypsy a odkazuje na cyklus globálních problémů lidstva.

Tematicky je celá inscenace zasazena do doby technologických katastrof v 60. letech minulého století během období karibské krize. Jedná se o koláž scénických situací, jež ukazují beznadějnost světa. Není to klasické taneční představení, ale scénická instalace s občasnými pohybovými výstupy.

Představení začíná dlouhým tanečním úvodem Jany Novorytové. Předvádí vrávoravou chůzi spojenou s metamorfovaným balancováním ze strany na stranu, jako člověk pohybující se v kosmickém prostoru nebo ve snu. Pohrává si s těžištěm, hýbe se jako loutka či bytost tažená a vláčená neviditelnou vyšší silou z místa na místo. Za mixážním pultíkem stojí George Cremaschi a doprovází performerku nesourodým zvukovým podkresem. Hudba, či spíše směs bublajících hluků, jako by se linula odněkud z vesmírného či meziplanetárního prostoru a vytváří dojem cizího, nepřátelského území.

Po chvíli se na plátně visícím v zadní části scény objeví azbuka. Je to přepis komunikace mezi lidmi z černobylské elektrárny. Cremaschi opouští svůj mixážní pultík, vystupuje do prostoru a pronáší nesouvislou řeč. Fragmenty frází a neúplné, nekonkrétní otázky se týkají neřešitelných problémů lidstva: How far? How big? How much? Opakuje se, klade další otázky a reaguje dalšími absurdními fragmenty, střídá češtinu s angličtinou.

Přichází performerka a připojuje se k němu. Záhy se ukazuje, že česky i anglicky říká úplně totéž. Pak klade otázku: Kdo to všechno zaplatí? Z kontextu vyplývá, že tím myslí způsobené škody a problémy. Novorytová opakuje dotaz a stupňuje intenzitu. Nedostává však žádnou odpověď. Přichází spor. Tanečnice se přesouvá k mixážnímu pultíku, z něhož vyluzuje tak nepříjemné hluky, že mám pocit, jako bych seděla v zubařském křesle. Zvuk neustále zesiluje a postupně dosáhne „koncertu“ totálně rvoucího uši.

Cremaschi dál pokračuje ve svém monologu. Přes ohlušující kvílení a dunění reproduktorů už není slyšet vůbec nic srozumitelného. Chaos náhodných hluků trvá několik minut. Když zvukové násilí dospěje vrcholu, nastává dlouho očekávaný moment slastného ticha. Performeři přinášejí do středu prostoru dvě skládací židle a zády k divákům na ně usedají. Rozsvítí se promítačka a přichází vrchol inscenace; výtvarná projekce neboli retro koláž. Promítají se záběry z jaderného výbuchu, vidíme sladký život v Americe 60. letech, banánovou plantáž, jaderné záření kombinované se slunečním zářením a úseky z civilní obrany. Filmové pásmo představuje centrální scénickou situaci. Následně se veškeré dění opakuje.

V úvodu i ve finále se divákům prezentují dvě velmi podobná taneční čísla. Závěrečný výstup Novorytové je téměř totožný s úvodním, jedná se o oblouk tematizující apokalypsu. Inscenace tak zanechává dosti depresivní dojem. Dokazuje, že o zářné budoucnosti se nám může jen zdát, neboť globální katastrofy se neustále opakují, řešení zatím nikdo nenašel a ani nenajde.

Produkce sice překvapila formou zpracování a symetrickou strukturou (vrchol se odehrává uprostřed inscenace), ale samotný obsah mě nepřesvědčil. Ústřední téma apokalypsy a dnešního světa, který se řítí do záhuby, nebylo nijak objevné. Proč byla inscenace zasazena zrovna do 60. let minulého století? Filmová projekce působila efektně, nicméně jí chyběla aktualizace do dnešní doby.

Fyzický projev Novorytové byl precizní a její taneční provedení souznělo s námětem a nastolenou atmosférou inscenace. Programní vyznění a krajní tematizace však může taneční improvizaci uškodit tím, že opisuje a ilustruje téma, a nechává tak málo prostoru pro abstrakci a divácké asociace. Představení chyběla dynamická proměna a gradace. Divák po chvilce pochopil koncept, princip pohybu a začal postrádat další inovaci, vývoj nebo změnu. Fyzická akce byla spíše přímočará a jednostranná, což místy působilo monotónně. Hodilo by se více pracovat s kontrasty, jak v tanci, tak i v hudebně-zvukovém doprovodu.

Psáno z premiéry 6. prosince 2018, Studio Alta.

Zdává se mi o zářné budoucnosti
Koncept a obsazení: George Cremaschi a Jana Novorytová
Dramaturgie: Mish Rais
Světla: Pavel Jan
Produkce: CreWcollective
Premiéra: 6. 12. 2018