Zadrhnuté Strašidlo cantervillské

Strašidlo cantervillské. Foto: Serghei Gherciu

Autor Barbora Truksová

Změna oproti předloze, kdy sledujeme místo rodiny velkého hráče politicko-ekonomické sféry proslulou rodinu Ozzyho Osbourna (Mathias Deneux), je vcelku výmluvným posunem zejména pro tzv. generaci MTV, která na začátku milénia měla možnost sledovat život této rodiny v reality show The Osbournes. Tvůrci byli v tomto poměrně důslední, pro každého člena rodiny byl typický nejen vzhled „živé“ předlohy, ale i typická a známá gesta.  

Začátek inscenace je velmi efektní, zobrazuje příjezd rodiny do jejich nového domova, kde se díky zdařilé a minimalistické scéně umným a vtipným způsobem představuje nesnesitelná rozloha sídla. I následná seznámení s novou služebnou (perfektní Jonáš Dolník) a představení stěžejního bodu děje, beznadějné snahy o odstranění krvavé skvrny po zavražděné Lady Canterville, připomíná to nejlepší z grotesknosti DEKKADANCERS. Brzy se však ukáže, že velká očekávání nedojdou naplnění, neboť inscenace připomíná sled občas více, občas méně povedených vtípků, které se i při jinak příjemné stopáži 75 minut zdají být zdlouhavé a poněkud vyprázdněné.  

Profesně přitom není mnoho co vytknout, scéna je funkční, hudba z dílny multitalentovaných umělců, vystudovaných a aktivních tanečníků Alexe Sadirova, Ondřeje Vinkláta a Matěje Šusta udržuje humor i napětí; kostýmy Pavla Knolleho i v rámci dějového ukotvení připomínají Burtonovy Temné stíny a perfektně ladí nejen s estetikou, ale i celkovým pojetím inscenace. Choreografie je vcelku zábavnou variací na hudební videoklipy 80. a 90. let. Z tohoto trendu se lehce vymyká pouze tanec zdvojeného ducha Lady Canverville (Ifigenia a Ariadna Toumpeki), který působí démonickým dojmem bez větší humorné nadsázky. Jasně parodovaná je postava ducha Simona de Canterville v podání Marka Svobodníka, jenž je zároveň choreografem této taneční grotesky a svou roli si užívá ve všech okamžicích (v informacích na webových stránkách nelze dohledat Svobodníka mezi účinkujícími, lze se tak domnívat, že zaskočil za avizovaného Matěje Šusta). 

Osobně nejsem kritická vůči prvoplánovým vtípkům na jevišti – členové DEKKADANCERS už v minulosti ukázali, že jsou mistři v jejich využití takovým způsobem, který dokáže jednoduše znásobit působení dění na scéně. To se několikrát podařilo, například při čištění krve pomocí Pinkertonova šampióna v odstraňování skvrn a nedostižného cídiče, který se ovšem objevuje i v literární předloze, či například při šermířském zápase komentovaném Mathiasem Deneux, který mohl v lecčems připomenout komickou tvorbu některých tiktokových či instagramových tvůrců. Povedených okamžiků je více, což je dáno i interpretační schopností umělců, kteří dalece překračují obvyklé hranice „pouhých“ tanečníků, přesto se zdá, že Strašidlo cantervillské nefunguje a po chvilce začínáte ztrácet pozornost a zájem o inscenaci.  

Na tvorbě Dekkadancers vždy oceňuji schopnost odlehčit i jinak náročná témata. Možná v tom je problém se Strašidlem cantervillským. Dělat mrazivou grotesku z předlohy, která je sama o sobě mrazivě groteskní, nepřináší dostatečně velkou výzvu, kterou by bylo možné uchopit kreativním způsobem. Jako kdyby se tvorba DEKKADANCERS dělila na dva přístupy – zpracování náročných témat (Proměna, Mechanický pomeranč) a na kratší skeče propojené do fungujícího celovečerního celku (Poslední večeře). V případě Strašidla cantervillského se zůstalo stát někde mezi nimi a to, co doposud fungovalo, se vytratilo.

Přestože považuji Strašidlo cantervillské za možná nejslabší kus z dílny DEKKADANCERS, který jsem prozatím viděla, stále se jedná o soubor, na jehož tvorbu se vždycky budu těšit. Nejen pro zodpovědný přístup k profesi, ale i pro schopnost pracovat s nadsázkou a nebrat se příliš vážně. Možná právě díky tomu ty „vážnější“ kusy mohou mít mnohem větší zásah, než dvouhodinové emoční trýznění umělců i diváků. 

K představení chyběl program, což se stává u produkcí nezávislých umělců vcelku běžnou záležitostí. Rozumím tomu, že se i s ohledem na masivně stoupající cenu papíru ustupuje u méně reprízovaných děl od tištěných programů, nicméně vložit aktualizované informace na web, kde by si divák mohl zjistit alespoň jména tanečníků (s ohledem na výrazné líčení a kostýmy často nerozpoznatelných), by určitě nebylo na škodu.
 

Psáno z 2. premiéry dne 29. dubna 2022 na Jatkách78.
 

DEKKADANCERS: Strašidlo cantervillské

Libreto: Marek Svobodník, Štěpán Benyovszký podle Oscara Wildea

Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký

Choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Alex Sadirov, Ondřej Vinklát, Matěj Šust

Texty: Štěpán Benyovszký, Adéla Svobodníková

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Jan Hugo Hejzlar

Premiéra: 28. 4. 2022, Jatka78