Foto: Andrea Pizzalis per Centrale Fies.
Po zhasnutí světel v hledišti se na prázdné bílé scéně dlouho nic neděje. Jen po straně sedící hudebník svým klidným výrazem ve tváři napovídá, že diváky nechává čekat záměrně. Po asi dvou minutách konečně přicházejí na scénu čtyři muži. Každý si nese čtyři kužely, z nichž tři vzápětí odkládají na okraj jeviště, přecházejí na svá, světlem vyznačená místa a zavírají oči. Několik minut jen klidně stojí, zatímco se nasvícení zvolna a nepostřehnutelně mění. Těsně před tím, než statičnost scény začne být zdlouhavá, provádí jeden z žonglérů první velmi vysoký hod. Místo klasického neslyšitelného měkkého chytu do ruky však protipohybem vytváří záměrný hlasitý náraz. Tento zvuk je nahráván a hudebník z něj vytváří smyčku jako základní rytmus pro neustále zesilující a gradující elektronický hudební podklad. Vysoké hody se opakují a velmi pomalu zrychlují. Postupně se přidávají i zbývající performeři. Mnohokrát házejí jen jedním kuželem, než přejdou na složitější kombinace. Efektní triky a obtížné fráze, často viděné v novocirkusových inscenacích, jsou zde nahrazeny „tréninkovými“ hody inspirovanými klasickou žonglérskou rozehřívací rutinou. Zde však trvá bez přestávky čtyřicet minut. Spolu s hudební linkou se napětí stále stupňuje až do momentu, kdy každý z aktérů, přes veškeré vyčerpání, žongluje se čtyřmi kužely.
Vše je náhle přerušeno a následuje dlouhé, tiché sólo s pěti kužely. Když jsou kužely bezpečně pochytány, z gramofonu se line hudba se zcela jinou náladou. Žongléři si mezi sebou začínají kuželky prohazovat a měnit si místa. Barevná světla umístěná vpředu se rozsvěcí a na bílý horizont vykreslují každé postavě i kuželce obří barevné stíny. To spolu s dynamickým pohybem vytváří velmi zajímavý vizuální efekt. Vše je zakončeno krátkým black-outem, během kterého mezi sebou všichni čtyři rozhází všech šestnáct kuželů.
Jednoduše působící elektronická hudba a nenápadný světelný design na první pohled mohou klamat. Obě složky jsou mistrně zvládnuté a pracují s minimem tak, aby maximálně podpořily celkovou atmosféru. Nejzajímavějším prvkem inscenace je však práce s časem a repeticí. Světelné změny, gradace hudby i stupňování jednotlivých akcí jsou velmi pozvolné. Tím vzniká až meditativní atmosféra, která ustavičným opakováním a nabalováním nových prvků graduje do téměř nesnesitelného napětí. Nekonečné opakování vyčerpávajících vysokých hodů je však předem prohraný boj s gravitací i lidskými možnostmi. Přes veškerou snahu a naprostou koncentraci vždy nutně dojde k chybě. Performeři však pády kuželů přijímají s pokorou a nesnaží se skrývat pocity a zklamání.
Untitled ve své jednoduchosti a čistotě umožňuje ponořit se do abstraktního světa létajících kuželů a zdánlivě nekonečnou gradací a plynulostí uvádí diváky téměř do transu. Ale právě pochybení žonglérů vyvolává u diváků soucit, uvolňuje vystupňované napětí a vytváří katarzi. Každý další pád kuželu, způsobený opravdovým vyčerpáním a doprovázený skutečnou emocí, posouvá inscenaci daleko za rámec pouhé vizuální podívané. Ta se stává obrazem silné vůle, citlivě hraje s omezeními lidského těla a sebevědomě, až filozoficky, odpovídá na otázku smyslu žonglérského počínání.
Psáno z představení 3. října 2016, Divadlo Archa.
4+4 dny v pohybu
21. mezinárodní festival současného umění
30. září–8. října 2016
Untitled_I will be there when you die
Koncept a režie: Alessandro Sciarroni
Hudba, casting a trénink: Pablo Esbert Lilienfeld
Světelný design: Rocco Giansante
Premiéra: 2014
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?