The Very Moment – Rovnováha předchází pád

The Very Moment (Sahra Huby, Quindell Orton, Maxwell McCarthy, Taeyeon Kim, Robin Rohrmann). Foto: Gabriela Neeb.

Autor Clara Zanga

Dva muži a tři ženy stojí rozestoupeni na pódiu. Na pokyn jednoho z tanečníků, Maxwella McCarthyho, který je zároveň vypravěčem, zaujímají svou základní pozici – relevé v paralelní čtvrté pozici. Tato statická póza není z nejtěžších, avšak po třech minutách se těžkou stává. A co teprve po pěti, deseti…

Tanečníci ztrácejí balanc, třesou se jim kotníky a potí se v obličeji. Nikdo z nich však nechce vypadnout ze hry, všichni se snaží udržet paty nad zemí, i když zbytek těla protestuje. Dojem gladiátorského klání umocňuje tmavé sportovní oblečení i lavičky jakoby vytržené z tribuny, které lemují scénu. A v neposlední řadě také to, že McCarthy zblízka telefonem snímá stále četnější nedostatky v pozici. Snímaný obraz se promítá na čtyřech obrazovkách v zadní části scény. Tanečníci se dostávají pod drobnohled diváka i sebe navzájem. Od vlastních problémů se stabilitou odvádějí pozornost tím, že ukazují na druhé. Ve vzduchu je cítit napětí a škodolibost, stejně jako v oněch videích opilců, která se zdají vtipná.

Anna Konjetzky se ve svém díle zamýšlí nad podivnou fascinací ztrátou kontroly u druhých. Originalita jejího přístupu spočívá v tom, že pád zkoumá z opačného konce. Jak se kymácejícím se lidem, které nám tanečníci promítají na obrazovkách, stalo, že skončili na zemi? Po zhlédnutí představení divák pochopí, že cestou k pádu je snaha o zachování stability. Konjetzky vytrhává z kontextu relevé a zkoumá hranice tohoto prvku. Quindell Orton, která se udrží z celé skupiny na pološpičce nejdokonaleji nejvýše, se vinou své stability stává nejslabším článkem.

Vypravěč ji nutí bojovat s vlastníma nohama do poslední chvíle, zblízka zabírá její orosenou tvář a její sílící dech snímá mikrofonem – skoro jako by se jí vysmíval. Objevujeme, že největší síla Quindell Orton se stává její největší slabostí. Stejně jako vyčerpaným maratonským běžcům, kteří padají a nemohou se pohnout. Obecenstvo kolem se na ně jen dívá. Stejně jako obecenstvo ve Studiu Alta. A stejně jako tanečníci jeden na druhého.

Můžeme si uvědomit, jak blízko je od lpění na udržení balance k úzkosti. Potící se Quindell, která už několik minut stojí na relevé, se honí hlavou katastrofické scénáře. „Co když se mi kotníky tak naplní krví, že mi prasknou? Rozprsknu se po celé místnosti, žebra mi prorazí břicho, a bude to všude na sítích,“ plyne proud jejích katastrofických scénářů dál a dál. A McCarthy ji nepřestává motivovat. Zároveň trousí provokující komentáře, což inscenaci dodává svěží vtip. Ke klátící se Taeyeon Kim například sarkasticky poznamenává: „Asi je na nějakém divném tripu. Anebo má v uších malinkatá sluchátka, která hrají její vlastní muziku. Možná má každý z nás taková sluchátka.“ Další vtipné situace vznikají, když tanečníci kopírují videa opilců, která se odehrávají za nimi. Sami účinkující replikují zoufalé pokusy zvednout se ze země, McCarthy je snímá kamerou, a tak simultánně vznikají dvě umělecká díla.

The Very Moment se opakuje v cyklech, ze stabilní čtvrté pozice se tanečníci dostávají do pohybové agónie, kdy z původní pózy zůstává jen torzo, to vše ve snaze udržet se v ní. Pak se do ní na pokyn opět vracejí. Vznikají variace vystavěné na pohybech, jež tanečníci dělají, aby udrželi rovnováhu a paty nad zemí. Pozornost se zaměřuje vždy na jednoho performera, který zápasí sám se sebou, ostatní pak jeho lokomoci kopírují.

Rušivá je bohužel nevyrovnaná úroveň tanečníků. Zatímco Quindell Orton udivuje svou technikou a krásným vysokým relevé a Sahra Huby zase živostí, dravostí a přesností pohybu, Taeyeon Kim zážitek ruší tím, že její pozice, na níž představení výrazně stojí, tematický prvek sotva připomíná. Robin Rohrmann pak zaniká jako nevýrazný článek sestavy, který neurazí ani nenadchne.

Na to, jak komplexní a zajímavá myšlenka je za inscenací, chybí jí dobrá pointa. Konec vyznívá jaksi naprázdno, ztrácí se ve změti pohybů, v níž už nenacházím smysl. Tanečníci komponují do svých pohybů žíněnky, které působí zbytečně a bezvýznamně. Nenaplněný zůstává také potenciál tribunových lavic, které mohly ještě zdůraznit povahu světa, v němž jsme díky moderním technologiím pod drobnohledem a bojíme se udělat chybu, nebo spadnout z relevé. Přitom díky nim scéna působila ve spojení s obrazovkami zajímavě a strukturovaně a byla příjemnou změnou oproti často prostým, anebo nevhodně využitým scénografickým řešením jiných alternativních inscenací.

The Very Moment je pozoruhodným zamyšlením nad blízkostí rovnováhy a její ztrátou – jako u mnohých zdánlivých protikladů odchází divák s dojmem, že tyto veličiny netvoří přímku, ale kruh, na jehož obvodu se stýkají. Představení vytváří atmosféru nepříjemné exhibice, jíž je na sociálních sítích vystavena lidská nedokonalost, to vše však s lehkým humorem. Zároveň glosuje podivuhodnou posedlost sledováním lidí, kteří ztratili kontrolu. Pozorování Anny Konjetzky si i přes chybějící pointu zaslouží pozornost.

Psáno z představení 29. ledna 2020, Studio Alta.

The Very Moment
Choreografie: Anna Konjetzky
Tanec: Sahra Huby, Quindell Orton, Maxwell McCarthy, Taeyeon Kim, Robin Rohrmann
Hudba: Brendan Dougherty
Video: René Liebert
Světla: Wolfgang Eibert
Dramaturgie: Sarah Israel
Produkce: Rat-und Tat Kulturbüro – Laura Martegani
Premiéra: 20. 12. 2018, Kammerspiele Munich