Tangram – Když balerína chytá míčky a žonglér tančí

Prolínání uměleckých žánrů je v současné době samozřejmostí. Na jevištních prknech se uplatňují nejen nová média, technologie, ale velkému zájmu a propagaci se těší produkce, do nichž pronikají dovednosti, které byly ještě donedávna spjaty jen s cirkusovým, varietním prostředím. Dnes se těší tak velké oblibě, že akrobacie či tiché umění klaunů se staly nedílnou součástí produkcí nonverbálního divadla, které jsou definovány jako nový cirkus. Proto nikoho neudivilo, když do programu Prague Nonverbal 16 bylo staženo i představení Tangram, v němž se propojily žonglérský um „jen“ s uměním navýsost tanečním.

6. 7. 2016 recenze

Tangram. Foto: Archiv Prague Nonvebal.

Autor Lucie Dercsényi

Forsythovské ladění

Scénu rozděluje uprostřed linie tvořená míčky, v jedné půlce se nachází performer-žonglér, ve druhé tanečnice. Během několika vteřin je jasné, že Cristiana Casadio dokonale ovládá své propracované, křehké tělo. Tančí na špičkách a její údy v disharmonické fyzické hře vytvářejí roztodivné postury – způsob pohybové modelace připomíná práci Williama Forsytha, který taktéž přivádí neoklasické tvarování do extrému. Casadio má velké dispozice, technickou pregnanci a navíc dokáže i chvílemi žonglovat či odchytávat míčky svého partnera. Ten je nadhazuje a chytá nejenom rukama, ale přistávají i na jeho zátylku, zádech, spáncích, nohou, nártech. Své žonglování povyšuje na tanečněpohybové umění, když klouže chodidly po scéně a přitom míčky neustále prohazuje kolem svého těla.

Hra s míčky i s těly

V úvodu se oba protagonisté setkávají uprostřed scény, sedí vedle sebe a jen tak si přehazují míčky. Jejich hra je zprvu dětská, ničím nezatížená, bezstarostná. Postupně do jejich vztahu vstupuje napětí, rivalita, v jednom momentu i agrese. Už tu nejde o nevinné koketování, ale o souboj kdo s koho. Testují se navzájem: kdo a jak může s kým manipulovat, zmocnit se a ovládat. Tanečnice je jako loutka Coppélia ze známého stejnojmenného baletu a její partner s ní podle toho nakládá. V jeho rukou je Casadio jako kus hadru, když předtím imitovala pohazování míčkem Stefana Singa a zůstala bezvládně ležet na zemi.

Sing je urostlý muž s vousem a svou fysis se stává výrazným kontrapunktem své subtilní společnice. Ta často napodobuje jeho konání – například zpomaleně reaguje v tanci na jeho žonglérské eskapády, sleduje, když staví z míčků pyramidu, kterou mu pak boří. Nejde tu jen o hru s míčky, ale i s těly. Casadio je skvěle ovládá, proto může stále balancovat na hraně špičkových střevíců, když ji Sing přidržuje. Ona je tím hnacím motorem představení, dynamickým elementem, jehož ostré hroty uhlazují akce jejího rivala.

Skládačka bez papíru

Produkci zprvu doprovázejí jemné zvuky hracího strojku, přidává se elektronická hudba, slyšíme i ptačí zpěv. V ten moment tanečnice napodobující opeřence prochází mezi míčky srovnanými do řady. Stále se tu něco děje a hodina strávená s touto sehranou dvojící uteče jak voda. Jejich duet Tangram si vás získá svou profesionalitou, nápaditostí, vitalitou. Původně jde o hlavolam-skládačku pocházející ze staré Číny, tvořený sedmi geometrickými tvary, z nichž lze sestavit spoustu obrázků. Pokud si ho chcete vyrobit, postačí vám k tomu kousek tvrdého papíru. Casadio a Sing k jeho vytvoření použili svá těla, a to velmi originálně. Na konci se setkávají v něžném, láskyplném objetí. A tak s nimi můžete zažít i katarzi, aniž byste cokoli sami skládali a střihali.

Psáno z představení 29. června 2016, La Fabrika, Praha.

Prague Nonverbal 16

Tangram
Koncept a choreografie: Stefan Sing a Cristiana Casadio
Konzultace: Julia Christ, Sabine Rieke a Iris Zordia
Kostýmy: Intrika
Hudba: Nikolaus Herdiekenhof, Venetian Snares, Bajanescu Quartett a Stefan Sing
Light design: Citronella Antholz
Premiéra: 2013, „katakomben“ v Berlíně