Nataša Novotná, Milan Odstrčil, Štěpán Pechar, Vojtěch Rak. Foto: Pavel Hejný.
Diváci jsou vtaženi do prostředí tréninku stolního tenisu pro čtyři tanečníky a jejich lektora, loutku asijského mistra, jehož ústy se seznamují s principy a filozofií na východě tolik oblíbeného sportu. Nechybí stůl, pálky, míčky, nadšení i pot, únava, respekt a tréma. Obecné zásady cesty k dokonalosti jsou studentům vštěpovány zaníceným projevem stárnoucího učitele, tak trochu fanatika a blázna, pro něhož je ping-pong nejen zdrojem obživy, ale samozřejmě životním posláním a ideologií.
Scénář vtipných průpovídek mistra, inspirovaný různými hláškami z prostředí čínské mafie a japonského sportu, by vydal na příjemnou humoristickou povídku – slova pronášená špatnou češtinou a skvělým projevem (hrdinou večera byl jednoznačně mistrův hlas – Tomáš Měcháček) velmi trefně ilustrují realitu, která se ve světle reflektorů stává ironií sebe samé. Téma a režijní nápad dávají dobrý rámec pro jednotlivé taneční výstupy, které se s mluveným slovem střídají. Jenomže, jak u podobných inscenací hrozí, děj spíše rozbíjí a zdržují, než by mu byly rovnocenným partnerem. Celá show se tak vrací do dob varieté, kdy humorné monology loutky doprovázené umným loutkoherectvím (bravo všem tanečníkům za mistrné zvládnutí této techniky) střídají prvoplánové taneční scénky bez hlubších choreografických nápadů. Snaha o pohybový vtip působí až na několik momentů spíše trapně a omšele, sebeparodie vyznívá naprázdno, postupné odhazování svršků, opilecké scénky a erotické narážky zbytečně. Efekt svítících pingpongových míčků jako jedno z cirkusových čísel ztratil své kouzlo nepřesným provedením – i v případě, že by to snad bylo schválně, pokus o vtip se nepovedl. Velká škoda, že si režisér, který nedokázal svůj humor zhmotnit také v tanci, nepřizval ke spolupráci choreografa v tomto oboru kovaného. Jako by mu došly dech a inspirace, choreografický um pokulhává za zbytkem inscenace. Asi jsme v Česku zvyklí na jinou úroveň tanečního humoru (ať už zmíníme Šmoka, Kyliána, Zusku, nebo třeba Rychetského či Konvalinku), který dokáže vyloudit smích v hledišti i beze slov.
Tanečníci zvládli své role i taneční etudy dobře, největší divácký ohlas získal asi „toaletní“ sen Milana Odstrčila a zpomalený pánský souboj Saši Volného a Vojty Raka. Škoda, že pánské trio doplnila v Praze místo Šárky Bočkové Nataša Novotná, které přidělená role Lolitky typově nesedla. Lze se domnívat, že provedení a energie souboru, na který byla inscenace původně ušita (Jo Strømgren Kompani, 2011), by možná vibrovaly na jiných vlnách.
Taneční pocta ping-pongu zavádí svým názvem, lákajíc především tancechtivé diváky a obdivovatele vysoké interpretační úrovně souboru 420PEOPLE. Věřím, že pokud do sedadel usednou běžní diváci, kteří hledají prosté pobavení bez natěšeného očekávání výjimečných choreografických kreací, odejdou snad pobaveni a uspokojeni. Strømgrenovi patří každopádně mé bravo za mistrnou nadsázku ve scénáři, která si nezadá s japonským filmovým zpracováním stejného tématu (Fumihiko Sori: Ping Pong, 2002).
Psáno z představení 30. října 2015, Jatka78.
Taneční pocta ping-pongu
Choreografie: Jo Strømgren
Hudba: Charles Aznavour, Dean Martin, Nino Nardini, Clara Rockmore & Nadia Reisenberg, Metro-Tytöt, Zarah Leander, Jussi Björling & Nils Grevillius, Johann Strauss, Jacob Gade, Frederic Chopin, Lars Årdal a Jo Strømgren
Voice-over: Tomáš Měcháček
Světelný design: Lars Årdal, Audun Melbye a Jan Mlčoch
Premiéra v obsazení 420PEOPLE: 6. června 2015 v rámci festivalu TANECVALMEZ
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?