Soliloquy (Stanislava Vlčeková). Foto: Archiv Debris Company.
Soliloquy se skládá ze dvou jasně oddělených částí. V té první se objeví žena, která má, alespoň v návaznosti na Joyceův román, představovat Molly, manželku hlavního protagonisty celého díla Leopolda Blooma. Tanečnice oblečená v bílém živůtku a nabírané bílé sukni se zjevuje v úzkém rudém pruhu světla za zvuků německé operní hudby. Poté se přibližuje k matnému kruhu světla vycházejícího ze zavěšené lampy. Šaty jsou svazující, proto se jich tanečnice brzy zbavuje a zůstává jen v tělovém prádle. Přitahována úzkými pruhy světla jako můra vyjadřuje rozpolcenost uvnitř vlastního těla, sexualitu a smyslnost v kontrastu se studem, výčitkami, strachem. Velmi působivě zde funguje světelný design, kdy jsou například na sukni tanečnice promítány scény z městského života a symbolické záběry.
Když žena mizí z jeviště, vystřídá ji postarší muž, v dlouhé noční košili a noční čepici. Klidně a s naprostou samozřejmostí začíná svůj monolog, proud myšlenek tak, jak přicházejí – neuspořádaně a bez jakékoli cenzury. Diváci se dozvídají o jeho zálibách, zvycích, pohodlném životu, vztahu k ženám, k manželce, o jeho žárlivosti – monolog je zvláštní směsí oplzlosti, vtipu, nechutnosti a životní všednosti. Ačkoli je poměrně náročné sledovat dlouhotrvající tok slov, může jím být divák skutečně pohlcen, protože Joyceova genialita se zde projevuje od začátku do konce. Zároveň je možné najít spojitosti mezi první čistě pohybovou pasáží a druhou částí, která se opírá o text.
Oba interpreti předvedli kvalitní výkony. Stanislava Vlčeková tančila s plasticitou, elegancí i dravostí. Plynulé a vláčné pohyby přecházely v ostrá zastavení. Dokázala svým pohybem diváky vtáhnout a získat jejich pozornost, což je pro sólového tanečníka zásadní. V jistých pasážích sice napětí trochu vymizelo, když však nastala nová jevištní situace, opět se obnovilo. Co se týče druhé – herecké – části, nároky na soustředění diváků se poněkud zvýšily, protože udržet krok s bez přestávky plynoucím monologem nebylo jednoduché. Kdo však pozorně naslouchal, mohl rozpoznat v textu doslova šokující okamžiky, které jako by tnuly do živého, okamžiky, které vystupovaly z masy šedých slov jako žhnoucí uhlíky a vysvětlovaly podivný a tak trochu pokřivený vztah Leopolda Blooma a jeho manželky.
Ačkoli Soliloquy slibuje přinést nové světlo do komplikovaného Joyceova díla, nedá se říct, že by k tomu skutečně došlo – dáme-li stranou fakt, že jeho „vysvětlení“ není otázkou jednoho večera. Jako pocta Odysseovi Jamese Joyce však toto představení rozhodně zafungovalo – připomnělo jeho hloubku, aktuálnost a zároveň jeho bizarnost.
Psáno z představení 26. listopadu 2015, Cooltour, Ostrava.
Soliloquy
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Koncept, režie, hudba a light design: Jozef Vlk
Vizuální koncept: Martin Piterka
Kostýmy: Marija Havran
Hudební interpretace: Zwiebel String Quartett
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace