Předvánoční program v Altě – Much More Than… (trapas)

Clear. Stanislava Vlčeková, Nikoleta Rafaelisová, Foto: Lucie Kotrhová

Debris Company vždy byla svým složením i svou produkcí zárukou intenzivního divadelního zážitku. Osobitá podoba tohoto slovenského fyzického divadla staví na kvalitních interpretačních výkonech, pracuje s hloubkou charakteru jednotlivých postav a se silným akcentem na dramatičnost divadelní akce. Clear uvedené v Altě 18. prosince 2015 však něco postrádalo. V prvé řadě to byli diváci, kteří svým počtem sotva překročili součet prstů jedné ruky. To by snad ani nevadilo, téma se zdálo náročné a jiných divadelních akcí v tomto termínu také nebylo málo. Nicméně podpořilo to vhodně intimní atmosféru, první dynamické taneční pohyby Stanislavy Vlčekové navozovaly pocit, že půjde o příjemnou taneční podívanou, ovšem jen do té doby, než uplynuly úvodní minuty inscenace.

Pocit, že zde něco chybí (či snad přebývá), byl neodbytnější a neodbytnější. Místo postupného zvyšování napětí bylo skrovné publikum od začátku vystaveno ataku industriální hudby a předramatizovaného přednesu Mariána Prevendarčíka, který tak na sebe strhával zcela nepochopitelně veškerou pozornost. V kombinaci s tím, že mluvil většinou v ženské osobě, přehrával jak v gestech, tak intonaci a text se hodně opakoval, to působilo nejprve směšně, později otravně. Filozofické úvahy najednou nebyly nosné, protože jejich podstata zkoumající existencionální tajemství nenacházela naplnění. Klamáním to prostě nejde.

Co je pravda, co je skutečnost? Pravda je, že Stanislava Vlčeková má výjimečné jevištní charisma. Krátké chvíle, kdy byla v prostoru sama, nechaly vyniknout její výrazové i taneční schopnosti natolik, že až mrazilo. To, že s druhým protagonistou neměla víceméně žádný jevištní vztah, vytvářelo lehce matoucí situaci podobnou absurditě v hlavě schizofrenika, což podporovalo i scénické zpracování prostoru, které se akcentovalo bílou páskou na podlaze bez zřejmého významu. Byla to ona, bylo to o ní. Kdyby jejího kolegu nebylo vidět, ale jen slyšet, bohatě by to stačilo. Takto byl celkový pocit více než rozporuplný.

K představení nebyl program. Teprve doma po vyhledání na internetu jsem pochopila svůj zvláštní pocit. Tanečnice měly být dvě. Bez jakéhokoli vysvětlení či případné zmínky po skončení to produkce Alty i samotní umělci nechali být. Lze sice obdivovat Stanislavu Vlčekovou, že dokázala nepřítomnost kolegyně ustát, nicméně celé to působí zvláštně a náhodného diváka by to o režijním umění Jozefa Vlka asi nepřesvědčilo. Chybějící diváci, chybějící protagonistka… Osobně bych dala přednost tomu, kdyby se představení zrušilo. 

Rozložení sil ke konci roku byl ve Studiu Alta zřejmě problém. Lze to pochopit, vzhledem k tomu, jak náročný rok 2015 pro všechny zainteresované byl. Alt@rt dokázal vytvořit skvělý prostor, který nabízí množství aktivit a vyžití nejen pro dospělé divadelníky, ale i pro děti a další zájemce. Odměna ve formě úspěchu se dostavila nejen v podobě  podpory z veřejných zdrojů, ale i v přízni nadšených diváků, kteří zřejmě útokem vykupují rezidentní představení. Sobotní Much More Than Nothing bylo bez rezervace nedostupné. Škoda, že tím jediným, kdo se do divadelního sálu nedostal, byla má osoba. Přiznávám svůj díl viny, protože jsem se rozhodla dát představení, které jsem před mnoha měsíci kriticky odsoudila, druhou šanci (i vzhledem k jeho derniéře), ale až na poslední chvíli. Bez předem zařízené novinářské akreditace i předchozí rezervace mi však byl přístup odepřen a já zůstala před zamčeným vstupem, protože dáma za pokladnou neobdržela pokyn, aby mi mohla prodat lístek. Co z toho vyvodit?

Předávám svou zkušenost divákům: bez rezervace do Alty ne! A já si nyní mohu jen, ať už určitou dávkou ukřivděnosti či zadostiučinění myslet, že představení skupiny ME-SA a dua Peter Šavel a Stano Dobák, režii Jiřího Hajdyly, bylo prostě takové, jak jsem jej viděla v roce 2013 (čtěte ZDE). Much more than trapas…

Psáno z představení 18. prosince 2015, Studio Alta.

Clear
Text: Peter Lomnický
Režie a hudba: Jozef Vlk
Dramaturgie: Dáša Čiripová
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Scéna: Ján Ptačin
Kostýmy: Tom Ciller
Light design: Ján Ptačin a Jozef Vlk