Pocta Pavlu Šmokovi – Večer nejen s Pražským komorním baletem

Beethoven (Eriko Wakizono, Ivan Popov). Foto: Michal Hančovský.

Autor Natálie Erbesová

Během večera, jehož průvodcem byl Ondřej Kepka, došlo jak na Šmokova díla, tak na choreografie jiných tvůrců. Program doplňovaly filmové ukázky z dokumentu o Šmokovi pořízené na jeho chalupě na Nekoři, které při pohledu na vitálního umělce vykouzlily úsměv nejednomu z přítomných.

Úvodní číslo odválo diváky proti proudu času a pamětníci si mohli zavzpomínat na rok 1992. Tehdy se odehrála premiéra Šmokovy choreografie Holoubek, kterou PKB slavnostní galakoncert zahájilo. Se souborem ho nastudovala Kateřina Dedková-Franková. Na symfonickou báseň Antonína Dvořáka se na pozadí bujarého masopustního veselí odehrál vnitřní boj ženy s vlastním svědomím. Realita střetávající se s fantazií ale nakonec mladou ženu dohnala a ta raději dobrovolně ukončila svůj život.

Šmokovi přijeli vzdát hold také hosté z Národního divadla Praha, Národního divadla Brno nebo Slovenského národního divadla, kteří program doplnili kratšími díly. Lyrickou Petra Zusky z roku 2008 zatančili Zuzana Šimáková a Ondřej Vinklát z ND Praha, přičemž především Vinklát dokázal strhnout svým tanečním projevem a pohybovou dynamičností.

Následovaly dvě diskutabilní choreografie z Brna a Bratislavy. Mário Radačovský připravil speciálně pro tento večer duet Beethoven ztvárněný Eriko Wakizonovou a Ivanem Popovem. Je s podivem, že v rámci uctění památky tanečního inovátora, jakým Šmok nepochybně byl, se objevilo dílko vracející taneční umění o několik desítek let zpět. Wakizonová jako múza (inspirace, femme fatale) a Popov jako trpící génius. Celé ztvárněno mdlým a nevýrazným pohybovým slovníkem bez nápadu, nulovým napětím mezi aktéry a klavírem umístěným v pozadí, který nejspíš sloužil jako kulisa pro ty, kteří nepochopili, že přišel Beethoven hledající inspiraci pro svou tvorbu. A aby tam nástroj nebyl úplně zbytečně, svou múzu na něj Popov posadil. Bohužel ani útrpné výrazy zmučeného hudebníka mne nepřesvědčily o smyslu spojit toto dílo s odkazem Šmoka a věřím, že by se na repertoáru NdB nalezly i povedenější choreografie, než jakou pro tuto událost vytvořil Radačovský.

Část opusu Slovenské tance – Životy svetiel nazvanou Obraz duší přivezla z Bratislavy choreografka Natália Horečná. Ta v pomalém duetu na hudbu Petera Breinera v podání Rominy Kołodziejové a Damiána Šimka pracovala s geometrickou strohostí, přímými liniemi a maximálním rozsahem pohybu. Duet vytržený z celku ale jako samostatný jevištní kus příliš nepřesvědčil.

Předposlední bod programu patřil choreografii Route 50 Petra Zusky, kterou vytvořil pro sebe a Terezu Podařilovou. Věčné téma rozporu mezi minulostí a budoucností, nechutí opustit známé a vydat se vstříc novému odráží skutečnost, ve které se oba tanečníci, právě končící aktivní kariéru, ocitají. Nic to ale nemění na faktu, že „baletní dědeček a babička“ (jak sebe a Podařilovou Zuska označil) sklidili jeden z největších potlesků.

Stejně jako úvod, patřil i závěr Šmokovi. Dílo Z mého života poprvé uvedené v roce 1983 nastudovala s PKB Kateřina Dedková-Franková. Příjemným zpestřením byl živý hudební doprovod, o který se přímo na jevišti postaralo Wihanovo kvarteto. Skladbu napsal Bedřich Smetana v době své hluchoty a silně do něj promítl utrpení a bezmoc, s nimiž se musel vypořádat. Šmok naléhavost obsaženou v hudbě vtiskl i tanci, stejně i její melancholičnost a radost ze života. Nejvíce na sebe upozornil ústřední pár (Patrik Čermák, Alena Krivilevová), přičemž především Krivilevová upoutala svou přirozenou ladností.

Závěrem nezbývá než doufat, že se i mezi mladou generací najdou podobně silné choreografické osobnosti Šmokova formátu – otevřené všemu novému, s chutí sejít z vyšlapané cesty a neutuchající touhou hledat nové výrazové prostředky.  

Psáno z představení 23. října 2016, Divadlo na Vinohradech.    

Holoubek
Choreografie: Pavel Šmok
Hudba: Antonín Dvořák
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Asistent nastudování: Igor Vejsada
Kostýmy: Petra Lebdušková podle původních návrhů Věry Mejtové
Scéna: Petra Lebdušková dle původních návrhů Milana Čecha
Premiéra: 30. května 1992
Obnovená premiéra: 23. října 2016  

Lyrická
Choreografie, scénografie a světelný design: Petr Zuska
Hudba: ukrajinské a slovenské lidové balady
Kostýmy: Roman Šolc
Premiéra: 2008  

Beethoven
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Ludwig van Beethoven
Světelný design: Monika Petrušková a Mário Radačovský
Premiéra: 23. října 2016  

Slovenské tance – Životy svetiel – část Obraz duší
Libreto, choreografie a režie: Natália Horečná
Hudba: Peter Breiner
Nastudování: Nikoleta Rafaelisová
Scéna: Peter Janků
Kostýmy: Lea Fekete
Světelný design: Mario Ilsanker
Premiéra: 19. února 2016  

Route 50
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Iiro Rantala
Premiéra: 26. srpna 2016  

Z mého života
Choreografie: Pavel Šmok
Hudba: Bedřich Smetana (Smyčcový kvartet z „Mého života“)
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Asistent nastudování: Igor Vejsada
Návrh kostýmů: Jan Dušek
Premiéra: 10. června 1983
Obnovená premiéra: 5. října 2014