Nekonečný břeh pohybu burcovaný myšlenkami

Baletní komponovaný večer Ballettissimo je dalším premiérovým titulem divadelní sezony 2014/2015 Národního divadla uvedeným na scéně Státní opery. „Název jsem vymyslel jako výraz něčeho extrémního ve smyslu hudební terminologie, jako je třeba pianissimo nebo fortissimo. V hudebním světě jde o jakési extrémy a přišlo mi příhodné použít takový titul pro nově komponovaný baletní večer. Vystřídá nám na repertoáru představení Amerikana III, které bylo podobně složeno ze starších neoklasických i současných tanečních stylů,“ říká šéf baletu a choreograf Petr Zuska. Takže premiéra se opírá o obdobný model. Využívá bohatých interpretačních schopností jak sólistů, tak i sboru baletu. Soubor má obrovskou možnost si plnohodnotně zatančit.

10. 3. 2015 recenze

1. symfonie D dur (Karel Audy, Magdalena Matějková, Nikola Márová). Foto: Pavel Hejný.

Autor Marcela Benoniová

V úvodu večera Petr Zuska předvedl Mahlerovu 1. symfonii D dur (část 1. věty, 2. a 3. věta) s výborným obsazením – Nikola Márová, Michal Štípa, Michaela Wenzelová a Jiří Kodym, kterou jako hold neoklasickému baletnímu stylu vytvořil v roce 2010. V Praze se však moc nehrála, byla připravena na světovou výstavu v Číně – EXPO v Šanghaji. Jedná se o čistě abstraktní strukturovanou „bílou“ choreografickou kompozici. Tanečníci předvádějí jednotlivé variace, duety a výstupy, které jsou komponovány zprava doleva, jako běh času, nebo naopak jako latentní proud proti ubíhajícímu času. Možná, že i proti směru notové osnovy světoznámé partitury.

Profilové řešení je oblíbené a vděčné pro zvýšení jevištního napětí, protože pohled interpretů jde do neznáma a divák vždy výraz jejich obličejů nevidí. Nevidí tedy do dálek, kam tanečníci směřují, a to je krásné. Zároveň toto určení směru – opakovaně naplněné nakročenými arabeskami – po celou dobu nádherné hudební předlohy ztrácí větší možnost emotivního sdělení. To je škoda, protože známé Mahlerovo hudební téma v každé z použitých symfonických vět využívá motivy lidové písně, které jsou mistrně rozvinuty, a choreografie tohoto proudu ztrácí pak možnost naplnit je dynamičtěji, více tanečně a radostněji.

Rozhodně však na úvod představení přináší klid a mír, který je narušen a rozmetán následnou kompozicí.

Choreografická reflexe myšlenek našeho těla

Reflections on the Fate of Human Forms (Kristýna Němečková, Viktor Konvalinka). Foto: Martin Divíšek.

Jacopo Godani je hostem v baletním souboru Národního divadla poprvé. Dlouhou dobu působí jako spolupracovník amerického choreografa Williama Forsytha. Byl jeho tanečníkem již ve Frankfurtském baletu a následně ve Forsythe Dance Company, která již dlouhou řadu let působí v Drážďanech a také neustále hostuje na světových scénách. Od nové sezony Godani povede celý ansámbl význačných „Forsythových“ tanečníků a převezme velení v obou městech, jak v Drážďanech, tak i ve Frankfurtu nad Mohanem.

Název pro Godaniho zcela nový opus Reflections on the Fate of Human Forms není rozhodující k hlubšímu pochopení díla. Jde tady daleko více o hledání nových významů pohybu, o rozeštvání, rozčeření a rozostření stanovených baletních principů, techniky i estetických kritérií. Choreograf stále hledá formu na živém těle, v plném fyzicky náročném procesu i se všemi lidskými faktory. A to tady dobře funguje.

Jak v sólech, dvojicích, trojicích, čtveřicích, tak i párech tanečníků, ve všech výstupech logicky stavěného scénosledu, vnímá lidské tělo jako nekonečný břeh burcovaný myšlenkami.

Vybral si živelné a zároveň inteligentní tanečníky a spolu s nimi hledá rozvrácenou duši možná i v bolavém těle či nenaplněných vztazích. Taneční vazby a sekvence působí, jako by tělo bylo z gumy a nemělo kosti. Gumové plastické propady pánevních pohybů, osy těl, dílčích pozic a piruet přepadávají do nekonečna.

Svérázný Godani nepřináší žádné novátorství, protože vychází z Forsythova originálního pohybového jazyka a z jeho „stáje“! Ojedinělá je jeho práce s tanečníky.

Výtvarný svět je obdobný Forsythovu: holá těla, jen v trikotech (tady nebaletních). Dívky mají černé kalhotky a průhledně černé trikoty, pánové úzké kalhoty. Dívky tančí na špičkách. Ostrost i jakási bodavost i zlomy pohybu tím dostávají plné zakončení. Jednotlivé situace se odehrávají v ostrých, světly vymezených místech. Světlo je bílé a určuje terén na černé prázdné scéně. Záměrně sterilní jako v prostředí holé laboratoře.

Skladbu napsali 48nord – Ulrich Müller a Siegfried Rössert. Dvojice německých hudebníků se nechala pohybem zásadně inspirovat, takže doplňuje zvláštnost i naléhavost celého díla. Oba hudebníci pracují s akustickými nástroji a věnují se experimentální hudbě.

Vybraní tanečníci si vedou skvěle, zvláště vynikají Kristina Němečková, Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, ale i Tereza Kučerová, Lenka Hrabovská, Mária Dorková, Mathias Deneux, Petr Strnad – všichni podali vynikající výkon. Druhé obsazení si zahraje až v průběhu sezony.
„Klasika“ neuvěřitelně živá a strhující

Třetí část večera byla nečekaně podmanivá. Nádherná Beethovenova 7. symfonie A dur pod taktovkou pozvaného dirigenta Jakuba Kleckera s orchestrem Státní opery v choreografii německého choreografa Uwe Scholze. Bohužel tento vzácný umělec již nežije, a přestože zanechal velké množství baletních děl, tvořil poněkud ve stínu jiných slavných jmen evropské, potažmo německé taneční scény. Je tedy i u nás méně známý a Národní divadlo uvádí jeho dílo poprvé.

Hold klasické hudbě, neuvěřitelná hudebnost, fantastický cit pro kompozici a strukturovanost, doslova architektura tance ve jménu hudby a prostoru jsou patrné pro většinu jeho děl. Ale tady, v naplnění Beethovenovy Sedmé, se stává tanec hudbou, výronem radosti a krásy. Scholzovi se podařilo vytvořit, jak tvrdí německý taneční kritik Horst Koegler, z klasické baletní techniky „most mezi minulostí a budoucností“.

Po vzoru Johna Cranka – a také George Balanchina – je jeho „klasika“ neuvěřitelně živá, radostná a plně dynamická.

Není nudným obrazem. Řítí se plnou parou jako rychlík. Výborně jsou zpracovány taneční vazby a variace, partnerské propletence nelehké práce mužů-tanečníků. Letící smršť zvedaček přímo sviští a klouže smýkajícími těly v energií nabitém prostoru. Střídají se stejně jako hudební partitura. Geometrické a energické dobývání prostoru se z jednoduchých struktur množí do bohaté mnohovrstvé kompozice. Je to velká škola pro kompoziční choreografické myšlení. Toto Scholzovo dílo by měli vidět všichni začínající choreografové, jak z jednoduchého prvku, motivu, lze vystavět velké téma a celý „tančící dům“.

Skvělé výkony sólistů i sboru, z nichž je nutné jmenovat Nikolu Márovou s Michalem Štípou, Ayu Watanabe s Karlem Audym, Mathiase Deneuxe, Francesca Scarpata, Ondřeje Vinkláta a Gianvita Attimonelliho. Skvělá byla Andrea Kramešová v páru s Giovannim Rotolou, v druhých párech Sophie Benoitová, Alina Nanu, Marta Drastíková, Matěj Šust, Kryštof Šimek, Dmytro Tenytskyy a další.