Mayerling z Královského baletu aneb Zánik domu Habsburků

Mayerling z Královského baletu aneb Zánik domu Habsburků

Autor Lucie Kocourková

Baletní fanoušci z celého světa mají i v letošní sezoně štěstí sledovat přenosy vybraných inscenací Královského baletu v Londýně v kinech. Ačkoli přímému zážitku se práce byť sebezručnějšího kameramana nemůže rovnat, máme tak příležitost nasát špetku atmosféry honosné Covent Garden a nechat se vtáhnout do dramat a osudových vztahů. Někdy se to povede více, někdy méně, naposledy – konkrétně 15. října v Praze v letenském Biu Oko – se to podařilo bezezbytku. Postaral se o to balet Mayerling z dílny britského choreografa Kennetha MacMillana (1929–1992), jednoho ze slavného čtyřlístku Cranko–MacMillan–Neumeier–Grigorovič, který kraloval dějovému baletu druhé poloviny 20. století. MacMillan celosvětově proslul především svou verzí Romea a Julie a baletem na motivy Prévostova románu Manon. Do skutečného historického tématu sáhl v baletech Anastasia a Mayerling, ve kterém vylíčil úpadek dvora habsburské monarchie. Ten jako by se symbolicky ve své době opravdu zobrazil v krátkém a neklidném životě korunního prince Rudolfa, který skončil vlastní rukou v devětatřiceti letech.

Balet Mayerling je pojmenován po loveckém zámečku, kde k osudovému neštěstí došlo. Románek následníka trůnu s mladičkou šlechtičnou Mary Vetserovou skončil tragicky, ale láká k romantické interpretaci a k představě dvou nevinně zamilovaných lidí uštvaných společenskými překážkami až k smrti, po vzoru Romea a Julie. Choreograf Kenneth MacMillan jejich příběh pojal romanticky, ale v pravém smyslu tohoto slova, které jsme si zvykli používat pro milostnou idylku. Romantismus není něžné vrkání, ale rozervanost a šílenství duše a smyslů, bouře a vzdor. A duše prince Rudolfa byla rozbouřená až vyšinutá i na svou dobu. Balet o tomto muži pak vyžaduje stejnou měrou technickou dokonalost provedení choreografie jako zkušené herectví, protože sledujeme drama rozpadu osobnosti a patologické vztahy k osudovým ženám.

V představení, živě přenášeném 15. října, tančil prince Rudolfa Steven McRae, který má pro roli skvělé fyzické i výrazové předpoklady. Přirozeně a bez afektu dokázal vyjádřit celou škálu emocí od nesmělého naléhání přes extázi po nefalšované šílenství. Balet je protkaný duety a tanečník v úloze prince má čtyři, respektive pět partnerek, počítáme-li i duet s matkou císařovnou. Je možná přehnané ukazovat jako hybatele jeho osudu téměř výhradně ženy, dá se však vcelku věřit tomu, že to byly ony, kdo v dvorské společnosti dokázal nejmistrněji spřádat intriky. Rudolf je vykreslen jako postava snadno ovlivnitelná, v politickém prostředí téměř slabošská. Do několika scén zasahuje čtveřice uherských vojáků, kteří přicházejí s politickými požadavky (to jediné dramaturgicky nesedí – Rudolf žádný politický vliv neměl, císař jej od státnických povinností prakticky odstavil, takže vyjednávat jeho prostřednictvím by nepřineslo výsledek). K císařskému následovníku se chovají s despektem a téměř agresivně. Jsou to ale velmi zajímavé momenty, choreografie se kanonicky opakuje a Rudolf připomíná téměř zajatce jejich vojáckých gest. I milenku, která se stala jeho posledním štěstím, mu vybírá jeho předchozí přítelkyně. A tak jediná věc, kterou si vybere z vlastní vůle, je způsob a čas smrti.

Podívejme se však na klíčové vztahy a scény, v nichž vyniká pohybová vynalézavost choreografa a souhra tanečníků. První velká scéna svatby je plná drobných akcí a náznaků vztahů, manipulací, vzájemného sledování. Tanečníci se nedělí na sólisty a sbor, ale vytvářejí obraz společnosti, kde každý komunikuje, sleduje, koketuje, komentuje dění s vědomím, že je plnohodnotným členem s vlastní historií a místem mezi ostatními. Divák lehce pochopí, že následník trůnu k novomanželce nechová city a raději flirtuje s jinými vdanými ženami včetně své bývalé milenky hraběnky Larischové, která jej sama nespouští z očí. První velký dramatický střet představuje setkání s matkou, císařovnou Alžbětou (proslulou kráskou Sissi). Syn k ní přichází s pokorným gestem, s touhou po projevech citu. Bohužel se mu jich nedostává, protože Alžběta je hrdá šlechtična, která už odvykla i mateřské lásce – její představitelka Kristen McNally je na pohled velmi mladá, ale výraz tváře jí dodává přísnosti, která činí roli uvěřitelnou. Její přepjatá strnulost a hrdé pohyby jsou vskutku královské. Rudolf je odmítáním rozrušen a stává se vůči matce téměř agresivní, poprvé se zde rozehrává náročná partnerská práce, při níž je důležité mít vzájemně dokonale pod kontrolou svá těžiště a předvídat dráhy pohybu svého protějšku. Stejně tak duet prince s jeho novomanželkou (Meaghan Grace Hinkis) je jediný, ale nesmírně fyzicky náročný. Tanečnice se mnohokrát v protáčených zvedačkách ocitá nebezpečně ve vzduchu a díky dokonalé přesnosti a síle tanečníka z těchto akrobatických pozic pohyb plynule pokračuje a nikdy nezadrhne. Mezi těmito postavami je nesoulad, princezna Stefanie muže sice nemiluje, ale dává najevo vstřícnost a ochotu žít s ním jako žena. Její muž ji však o svatební noci čeká s pistolí a ještě více ji děsí svým fetišem – laskáním s lidskou lebkou.

V dalším dějství se princ setkává s jinou ze svých milenek, hvězdou vykřičeného domu Mitzi Casparovou. Balet se drží reálií – Rudolf ji opravdu miloval a svěřil se jí s myšlenkou na dvojí sebevraždu, tato žena milující život však s šíleným plánem nemohla souhlasit. Mayara Magri je skutečně oslnivou představitelkou a typově se do této role výborně hodí, její smyslný výraz a téměř dráždivé, nikoli však vulgární pohyby lákají nejen oficiálního milence, ale také ostatní nápadníky. Skutečně tanečnici uvěříte, že si tuto roli užívá, o technické jistotě a příkladně rychlé práci nohou ani nemluvě… Celý tento žánrový výjev je prokomponovaný i s ohledem na další bohatou společnost – lehké dívky a jejich zákazníky, mužská část ansámblu tu má skvělé příležitosti. Sólo obratně a briskně tančí James Hay v roli Rudolfova fiakristy a přítele Bratfische.

MacMillan rozehrál i obraz morálního úpadku a sobecké povrchnosti císařské rodiny, která sice Rudolfovi vyčítá zálety, ale oba rodiče se netají svými nevěrami. Pořádá se recepce, na které zazpívá proslulá herečka Schrattová, milenka Františka Josefa, která smí být během večera neskrývaně jeho společnicí (role připadla pěvkyni Catherině Carby), císařovna dokonce manželovi věnuje její obraz. A sama se pak věnuje svému vlastnímu milenci. Hraběnka Larischová zatím připravila princi Rudolfovi setkání s Mary Vesterovou, která jej bezmezně miluje a stanovila si za svůj životní cíl stát se jeho partnerkou.

Mary tančí křehká a éterická Sarah Lamb, tanečnice jako stvořená pro roli sotva dorostlé dívky, která s překvapením objevuje hloubku své rovněž poněkud rozpolcené a narušené osobnosti. Milostné duety mezi ní a Rudolfem jsou oslavou fyzické vášně a vzrušení. Opět jsou prosty vší vulgární přímočarosti, ale kombinace vynalézavé choreografie – způsobu, jakým se jejich těla dotýkají a setkávají, jaké napětí až křeč jimi v jistých pózách prochází – a hereckého dokreslení rolí nenechává diváka na pochybách. Jejich duety jsou vypjaté, není v nich místo pro prostou něhu, oba dva milenci se pozvedají na jakousi bojovnou vlnu, kdy je láska současně zápasem a stravujícím plamenem. Mary se laská s princovou milovanou lebkou a stejně tak je fascinována i chladnou ocelí jeho pistole.

Inscenace rychle spěje k vrcholu, scény se zkracují a vyniká určitá dynamika díla. Expozice lovecké družiny je krátká a brzy dochází k neštěstí, při němž je zabit jeden z dvořanů. Rudolf se večer posiluje alkoholem, jeho strhaná tvář zřejmě nese i stopy skutečné únavy tanečníka z dvou hodin předchozího vypětí na scéně, postavě tak dokresluje vnitřní napětí. Další sólovou příležitost získává představitel Bratfische v odlehčeném, téměř revuálním tanečním čísle. Depresivní náladu však nepřekoná a sám také v baletu září jen jako prskavka, kterou rychle uhasí temnota ostatních postav – je to ale figura, kterou si divák bude dál pamatovat. Hraběnku Larischovou její představitelka Laura Morera kromě jistoty a partnerské souhry s McRaeem rozehrává ve dvou polohách: částečně jako ženu, v níž se stále ozývá silná náklonnost k bývalému milenci a v jejích gestech se občas zračí zoufalá touha, jejím hlavním výrazem je však chladná vypočítavost a obezřetnost, je to ona, kdo je odpovědný za vývoj i vyvrcholení událostí. Velké finále patří poslednímu duetu před smrtí, kdy se milenecký pár svíjí ve vášnivém spojení dvou nemocných duší, které našly svůj protějšek. Smrt je pak decentně schována za oponu. Je to však působivější řešení, než kdyby se střílelo přímo před zraky diváků.

Dramatičnost celé inscenace je umocněna i výběrem hudby. Jedná se o romantické skladby Franze Liszta, jejichž orchestrace se pro premiéru v roce 1978 chopil John Lanchbery (byl šéfdirigentem nejen Královského baletu, aranžoval například Marnou opatrnost pro Fredericka Ashtona nebo Dona Quijota pro Rudolfa Nurejeva). V jeho úpravě na sebe hudební materiál navazuje tak dokonale, jako kdyby byl pro balet přímo zkomponován, velké plochy smyčců i celá šíře orchestru podbarvují všechny vzrušené momenty, které vyžadují nespoutanost a divokost i v hudebním doprovodu.

Těžko dodat něco víc, než že jsme byli zásluhou moderní techniky svědky mistrovského díla. Mayerling je sice méně dojemný než třeba Manon, zato v sobě obsahuje veliké napětí a i po čtyřiceti letech na scéně je zcela moderní inscenací. Na samotném přenosu je znát praxe kameramanů a režiséra, kteří dokážou odhadnout okamžiky, kdy nechat prostor celé scéně a kdy zaměřit pozornost na detail. Přenos sborových scén a okamžiků, kdy tanečníci provádějí skutečně velmi rychlý pohyb, občas vázne, jako kdyby se o setiny vteřiny obraz zpožďoval a pak posouval skokem, je to ale úlitba možnosti „být při tom“. I přes náročnou délku tří hodin dokáže inscenace vtáhnout publikum i skrze plátno.  

Psáno z přímého přenosu 15. října 2018, Bio Oko Praha.    

Mayerling
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Franz Liszt
Úprava a orchestrace: John Lanchbery
Výprava: Nicholas Georgiadis
Libreto: Gillian Freeman
Světelný design: John B. Read
Režie: Christopher Saunders, Grant Coyle, Karl Burnett
Baletní mistři: Gary Davis, Ricardo Cervera
Dirigent: Koen Kessels
Režie přímého přenosu: Ross Macgibbon
Původní premiéra: 14. 2. 1978; premiéra tohoto uvedení: 8. 10. 2018