K významu slov

Mette Edvardsen.

Kdo by čekal tradiční vyprávěcí postupy, na své by si rozhodně nepřišel. A jakékoli lingvistické posouzení, „o čem to bylo“, by okamžitě ztroskotalo. Mette Edvardsen je experimentátorka a více než forma ji zajímá obsah a to, jak na různé obsahy a procesy jako lidé reagujeme. V tomto případě vystavěla půlhodinové jazykové pásmo na negaci a neexistenci. Téměř každé druhé slovo anglického textu (předneseného s neuvěřitelnou přesností a bez jediného výpadku přesně z paměti, což lze doložit díky obsahu českých titulků pro anglicky nemluvící část publika) bylo „not“ nebo „gone“. To samo o sobě by však pro diváka, který jde na festival s pohybovou tematikou, bylo málo. A Mette Edvardsen textovou složku vskutku doprovodila i pohybem. Více než na performační výkon se však zaměřila na jednoduché znaky, jako je přechod z bodu A do bodu B, malé kolečko uprostřed sálu, nakreslení nerovné čáry vprostřed jeviště anebo vyjití několika schodů. Všechny akce navíc dělala poslepu, čímž prohlubovala kontrast bytí a nebytí, který neustále zdůrazňovala v textu.

Mezi nejzajímavější znaky patřily její boty, které na sobě podle svých slov „měla“ a „neměla“, když je obula na ruce místo na nohy. Dalším působivým symbolem byly kreslené oči, které poslední třetinu představení držela na svých zavřených víčkách. Experiment silně pracoval s abstrakcí a po asi dvaceti minutách výstupu už více lidí projevovalo svůj dyskomfort a nelibost nad docela monotónním výstupem. Chvíli poté, co několik diváků odešlo, však tok asociací začal dávat i jiné než jazykové souvislosti. Jako by potom, co se mozek přehltil textem, začala slova získávat barevnější obrazový význam, a divák tak mohl intenzivněji pociťovat existenci věcí (jako rostliny, stromy, obloha aj.), které sice existují, o nichž však autorka opakovala, že jsou „pryč“. Záměrná slepota, způsobená jednoduchým zavřením očí, pak v průběhu představení poukazovala na zranitelnost bytosti, která se snažila být mezi dvěma světy, mezi naším, kde nic nezmizelo, a inscenačním, kde byla většina objektů pryč. Její tělo tak působilo trochu jako opuštěný koráb ve vodách, v nichž se černý povrch jeviště mísil s asociacemi a představami.

Na konci Mette Edvardsen (se slovy „iluze je pryč“) sňala nakreslené oči a otevřela své vlastní. Výsledek experimentu tak divákům mohl prozradit cosi o sobě a poukázat na všední přístup k užívání jazyka. Účast na představení dala publiku šanci tento přístup změnit a obnovit svůj vztah ke slovům a významům. Tělo interpretky a jeho přesuny v prostoru tomu určitě pomohly, zda ale takové představení patří na festival pohybového divadla, nechávám na zodpovězení každého z diváků za sebe.

Psáno z reprízy 8. října 2015 v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu, Divadlo Archa.

No Title / Bez názvu
Autorka a performerka: Mette Edvardsen
Produkce: Natalie Gielen / Manyone vzw a Mette Edvardsen / Athome
Koprodukce: Kaaitheater – Brusel, BUDA/NEXT Festival – Kortrijk, Teaterhuset Avant Garden – Trondheim, BIT – Bergen, Black Box Teater – Oslo