Gala d’ouverture – Vybrané kousky z luxusní bonboniéry

Grand défilé du corps de ballet. Foto: Julien Benhamou.

Autor Lucie Dercsényi

Tentokrát se mohli o něco později přidat k přispěvatelům pařížského baletu ve větší míře i běžní smrtelníci, když záznam zahajovacího gala se po pár dnech objevil na stránkách L´Opéra chez soi. I skrze nevelkou počítačovou obrazovku lze nasát majestátní atmosféru úvodního defilé, kdy za doprovodu orchestru hrajícího Marche Troyenne od Hectora Berlioze na jeviště nastupují studenti taneční školy při pařížské Opeře, od těch nejnižších až po nejvyšší ročníky. Samozřejmě že Francouzi si drží vybrané způsoby, takže přehlídku započíná nástup dívenek v řadách, prokládaných vstupy dámských étoiles se třpytící se čelenkou ve vlasech, které se obřadně klaní. Následují je chlapci a hvězdné osazenstvo pánské části souboru, stejně jako v roce 1945, kdy poprvé naaranžoval Grand defilé du corps de ballet Albert Aveline a Serge Lifar.

Bílé baleriny, tělové punčocháče (tanečnice tmavé pleti je mají v barvě své pokožky), muži oblečeni rovněž do světlého oděvu a ti, co stojí na vrcholu hierarchie souboru, nosí přes bílé košile tmavou vestu. V závěrečné apoteóze tvořené sto padesáti čtyřmi členy baletu se před diváky rozvine velkolepě koncipovaný obraz se svícny a křišťálovými lustry, jehož honosnost upomíná na dlouholetou tradici a dojímá, přestože není dost dobře možné identifikovat ani jinak známé tváře sólistů skryté za rouškami.

Hvězdný horizont a obsazení

Bez nich se naštěstí obešly následující výstupy, v nichž se představili ti nejlepší z nejlepších. V Grand pas classique z roku 1949 v choreografii Viktora Gzovského s hudbou Daniela-Françoise Aubera vystupují Valentine Colasante a Hugo Marchand. Kostýmy navržené pro tuto příležitost módním domem Chanel, mecenášem baletu, podtrhují vytříbenost akademické taneční techniky, estetické zacílení na čisté, ničím nenarušované linie, na půvab épaulement, port de bras a přesné provedení vazeb a nastavení póz. Colasante v chanelovsky tmavě modré tutu poseté blyštivými kamínky jistě tančí variace vyžadující aplomb v pózách na špičkách, prokazuje velkou míru suverenity ve fouettés po diagonále a Marchand bravurně odvádí veškeré batteries ve svých sólech.

Limity klasického tanečního kánonu se prolamují v In the Night od Jeroma Robbinse. Vybraná nokturna Frédérica Chopina ho přivedla k vytvoření tří duetů s rozličnou náladou. Za živého doprovodu klavíristky Ryoko Hisayamy roztančí první pas de deux Ludmila Pagliero a Mathieu Ganio. Jemně fialový témbr šatů baleríny a bleděmodré punčocháče a vršek jejího partnera ladí s náladou lyrické skladby a s emocemi zamilované, bezstarostné dvojice. Hvězdy svítící nad scénou pak vyvolávají iluzi horké letní noci. Následující pár Léonore Baulac a Germain Louvet  se nachází ve vyzrálejší fázi vztahu, již zbaveného milostného opojení, čemuž odpovídá i zlatohnědé zabarvení kostýmů. Z noční oblohy sjíždí tři lustry a intenzita pohybových změn vyznívá oproti předchozímu duetu razantněji. Napětí a rozkol pak absorbují ve třetím duetu Alice Renavand a Stéphane Bullion, v šedooranžových kostýmech, střihově stejných jako v předešlých částech, kdy se róby tanečnic v délce pod kolena liší jen barvou a detaily v živůtcích.

Nechce se věřit, že dílo In the Night vzniklo v roce 1970, tak je rafinované a nadčasové. Robbins se v něm striktně neupíná k akademismu, jednotícímu průběhu pohybové fráze a přímým drahám. Hudební předloha se tak úplně vpíjí do měkkých, zaoblených linií, její proměnlivá dynamika se odráží ve zpomalení tempa s fokusem na detail, zastavení či nečekaný vzlet, kdy tanečnice lehce a graciézně prolétávají kolem těla partnera a plynule přechází do prostoru.

S podstatně větším vychýlením z osy a invazivnějším proudem změn se tanečníci setkávají ve finálním The Vertiginous Thrill of Exactitude vystavěném v roce 1996 Williamem Forsythem. Jestliže v jiných choreografiích se Forsythe pouštěl do podstatně výraznějších fyzických ataků a extravagancí (jako například v In the Middle Somewhat Eleveted), zde se drží více zkrátka. Nicméně se podvoluje rychlému tempu Allegra vivace ze Symfonie č. 9 od Franze Schuberta, stejně jako Amandine Albisson, Ludmila Pagliero a Hannah O´Neill v jasně žlutých plochých, tenkých tutu spolu s Paulem Marquem a Pablem Legacem ve vínových trikotech s holými zády.

Každá nota skladby je zachycená v důmyslných kombinacích vycházejících z klasické techniky, již Forsythe rozvíjí s vycizelovanou rafinovaností a záměrným narušováním akademického kánonu s výjimečnou muzikalitou. Pikantnost a rozvernost kompozice zvýrazňují jasné témbry kostýmů, v nichž vyniká přesné provedení variací, ostré zapíchnutí špiček do podlahy a provázanost náročných vazeb.

V Gala d’ouverture se představuje elita baletního souboru pařížské Opery, jejich brilantní technika září v mistrovských kusech, které se na repertoár pařížské Opery stále navracejí. Aurelie Dupont, umělecká ředitelka baletu, uvážlivě vybrala pro gala klenoty, jež se ve vytříbené interpretaci francouzských tanečníků skví v plné kráse a lesku. Bez diváků, před prázdným hledištěm, kdy návštěvnický šum zprostředkovává alespoň zvukový záznam, a při klanění sólistů slyšíme úryvky z prezentovaných skladeb.

Francouzští umělci sice sepsali před nedávnem petici, v níž žádají otevření divadel, která by dle jejich názoru s ohledem na pandemickou situaci umožnovala alespoň částečnou účast publika v hledišti. Zatím to však vypadá, že do divadel i jiných uměleckých institucí se diváci hned tak nedostanou.

Psáno ze záznamu dostupném na operachezsoi.

Grand pas classique
Hudba: Daniel-Françoise E. Auber
Choreografie: Viktor Gsovsky
Kostýmy: CHANEL

In the Night
Hudba: Frédéric Chopin: Nocturnes Op. 27. č. 1, Op. 55 č. 1 a 2, Op. 9 č. 2.
Choreografie: Jerome Robbins
Kostýmy: Anthony Dowel
Světla: Jennifer Tipton
Klavíristka: Ryoko Hisayama

The Vertiginous Thrill of Exactitude
Hudba: Franz Schubert, Allegro vivace, Symfonie č. 9 C dur
Choreografie, scénografie, světla: William Forsythe
Kostýmy: Stephen Galloway
Dirigent: Vello Pähn