Festival 4+4 dny v pohybu I. – Životní přerod exkurzí za hranici možností

Festival 4+4 dny v pohybu I. – Životní přerod exkurzí za hranici možností

Mezinárodní festival současného umění 4+4 dny v pohybu oslavil tento říjen v Praze dokonce 23. ročník. Desfourský palác na pražském Florenci oživilo více než padesát současných umělců v rámci hlavního výstavního projektu Místa činu. Divadelní a taneční program připravilo Divadlo Archa, Ponec a Centrum současného umění DOX. Cílem letošní dramaturgie zahraničního programu bylo výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa. V rámci uvedení aktuálních zahraničních premiér se v Arše představila skladatelka Ingvild Langgård a scénografka Signe Becker s provokativním scénickým koncertem New skin (Nová kůže). V Ponci pak Manuel Roque uvedl novátorskou sólovou performance Bang Bang plnou intenzivní tělesné práce a soustředěného sebezpytování na téma překonávání sebe sama. Tato dvě představení do konceptu festivalu zapadala svou nonkonformitou a nepředvídatelným průběhem akce, která posouvala hranice fyzických možností. 

V rytmu ran

Díky propojení technické virtuozity a minimalistické syrovosti projevu zaujímá quebecký tanečník, choreograf a performer Manuel Roque přední místo na poli současného tance a performance. V divadle Ponec překvapil 6. a 7. října svým nejnovějším sólovým představením Bang Bang, původně uvedeným v roce 2017 v rámci projektu Les Subsistances v Lyonu, FTA a festivalu June Events v Paříži. Dílo získalo cenu Prix du Conseil des arts et des lettres du Québec a v roce 2017 Prix de la danse de Montréal.

Na prázdném jevišti za doprovodu reprodukovaných svižných beatů připomínajících rychlý tlukot srdce provádí Manuel dokonale ladný a pružný dřep. Ten slouží jakožto základní prvek konkrétní fyzické akce: na každou dobu provádí tanečník jeden pohyb. Zvuk ran je natolik invazivní, že vytváří dojem neviditelného biče, jenž tanečníka pohání. Po několika minutách urputného dřepování na místě ve stejném rytmu performer dřep rozvíjí, zvětšuje, posouvá a variuje; přidává výskok, zdvojený skok a poté čím dál více skoků, úkroků a stepů stranou, až se komplexně roztančí po prostoru. Drží stálé tempo. Jeho pohyb je o to svižnější, čím větší trajektorii jeviště musí obsáhnout. Na jeden takt teď předvádí hned dvě fyzické akce. I přes náročné tempo zachovává naprostou geometričnost a organizovanost pohybu. Veškerá práce těla je dynamická a minimalistická zároveň. Vychází především z rychlých, pružných nohou a pevného těžiště, kdy spodní i vrchní část těla pluje prostorem jakoby odděleně a přitom jednotně vlastní loutce, jež se nemusí vzpírat gravitaci.

Tanec sólisty, který se v sebezpytující koncentraci a přesně vypočítaných čistých, jednoduchých skocích, dřepech a točkách symetricky pohybuje prostorem, připomíná osobní rituál podřízený disciplíně rytmu a gravitace. Osamělé kmitající tělo je ponořeno do urputného boje a touhy po očištění. Pohyb je přesně akcentovaný, vyměřený, strohý, syrový, ale přesto lehký a pružný.

Performer se dívá před sebe či mírně šikmo dolů zpytujícím pohledem. Vyvolává dojem oběti, jež si sama dobrovolně odpykává vybraný trest, a překonává hranice vlastních fyzických možností. V této akci tkví lidský aspekt existence. Manuel podněcuje důvěrné sdílení a sounáležitost s publikem. Diváci vnitřně hmatově ožívají spolu s ním. Prociťují svou osobní tělesnost a noří se do rituálního, emocí zbaveného pohybu tanečníka.

Veškerá lokomoce je hluboce ukotvena v beatu a vytváří tak metaforu rytmu života. Zrychluje a zpomaluje se díky zdvojení či ztrojení pohybů, přičemž tanečník vždy ctí základní rytmickou strukturu. Přibližně v polovině představení dochází k nečekanému zvratu: vědomému vychýlení z rytmu. Manuel tuto dysbalanci záměrně ignoruje a pokračuje ve svém off-beatovém pohybu po několik dalších minut, až se přesně vypočítanými zdvojenými kroky znovu navrátí do původního frázování. V této umíněné hravosti je patrná velmi intenzivní tělesná práce tanečníka, kterému se v představení podařilo skloubit vrcholový sport a tanec. Propojil rytmus funkčních principů s humánní oduševnělostí pohybů, a znázornil tak životní paradox tohoto světa; minimalistická exaktnost přispívající funkčnosti a pochopení versus metafora, jež vede k inspiraci a zamyšlení.

Nová kůže, nová duše

O pár dní později se Divadlo Archa rozdunělo scénickým koncertem New skin (Nová kůže). Multimediální představení v podobě jakési hudební instalace či umělecké ceremonie čerpá inspiraci z mytologických příběhů o znovuzrození. Performerky mají obuty výrazné bílé boty, jejich těla jsou nabílená a kostýmy sestávají z pruhů látky v barvě světlé kůže. Tento vzhled měl znázorňovat „novou kůži“, v průběhu inscenace konfrontovanou s kůží starou.

Představení začíná výrazným táhlým akustickým zpěvem Ingvild Langgård zaplňujícím celý prostor. Svým textem a hudebním podkresem odkazuje k přerodu nebo znovuzrození. Scéna ve stejný okamžik nabízí velké množství rozličných točících se objektů. Na stropě jsou přichyceny podlouhlé otáčející se kosti a přední prostor jeviště zabírá několik strunných nástrojů, které Ingvild v průběhu představení rytmicky rozeznívá, čímž dává impuls jejich kroužení. Důmyslný strojek s paličkami se tu a tam také pootáčí, naráží do směsi kostí pod sebou a vytváří rytmicko-melodickou souhru. Obzvláště pozoruhodné jsou velké kusy dřevěných desek rotující v prostoru a vytvarované do deformovaných a groteskních křivek nahé ženy. Na nich jsou namalovány intimní části opotřebovaného těla. Zdůrazněna je především rozměrnost, tvary a barva kůže.

Na podnose se otáčí hnědé mističky a malý kovový drátek nad nimi je lechtavě a cinkavě rozeznívá. Zvuk vytváří dojem návratu do minulých dob starobylých řemesel. Veškeré vibrace hudby, zvuky kostí a rytmus působí jako ohlas minulosti. Hlasy a tvary se postupně transformují a minulost se propojuje se současností. Dobrým příkladem je etuda Signe Becker, při níž má performerka na svém těle napojenou loutku – nahou modelku v životní velikosti, napůl figurínu a napůl kostru, kterou svými pohyby animuje.

Hra stínů, hra se světly, mlhou a osvětlením se stává stále výraznější. Ke konci představení se rozsvítí výrazný reflektor, stočí se směrem do diváků a postupně klesá. Linie světla se vertikálně posouvá a osvětluje vždy pouze jednu řadu stupňovitého hlediště. Z pozice diváka tak světlo vytváří hranici území, které vidíme, zbytek je ve stínu. Ve světle se pohybuje vysoká postava připomínající přízrak plující prostorem. Performerka uměle nastavila výšku postavy pláštíkem umístěným v úrovni hlavy. Kulatý objekt připomínající masku bez obličeje výhružně ční nad celou postavou, působí hrůzostrašně, ustrašeně a cize zároveň. Přichází fyzický zápas, při němž se přízrak snaží dostat z vymezeného světelného pole do stínu. Scéna znázorňuje vyvolání neklidné mrtvé duše na svět a její boj o návrat zpět do podsvětí a pokojné věčné spočinutí, čímž odkazuje k ambivalenci starého a nového světa.

V závěru představení umělkyně postupně přinášejí stále více velkých dřevených desek s malbami nahého ženského těla a provokativně jimi zaplňují celý prostor. Pak se každá postaví k jednomu kraji jeviště a spolu s diváky po několik minut sledují právě vytvořenou instalaci. Publikum je navedeno k novému způsobu vnímání těla skrz konfrontaci s ženskými proporcemi; kde je hranice mezi starým a novým tělem, starou a novou kůží? Kde je hranice mezi životem a smrtí, hranice mezi minulostí a budoucností? Vnímáme starou kůži jako něco použitého, vytahaného, opotřebovaného, podřízeného pouze dočasné fyziologické funkci? Je možné ji přetransformovat do kůže nové, vzniklé spojením se starou? Díky tomuto oživení a animování staré kůže pak možná vznikne i nová duše.

Inscenace byla po hudební stránce silně strhující a výrazná scénografie v publiku navodila rituální, až dokonce spirituální atmosféru. Někteří diváci odcházeli šokováni závěrečnou instalací, jež vyvolávala dojem nelibosti a škaredosti z neforemné a opotřebované ženské kůže. Tato vizuální kakofonie však přispěla ke znásobení pocitu transformace, v níž se minulé přetváří v budoucí, a k uvědomělé katarzi v podobě prožití fyzičnosti a časovosti kůže vlastní.  

Psáno z představení 6. října 2018, divadlo Ponec, a 10. října 2018, Divadlo Archa.  

Bang Bang
Koncept a obsazení: Emanuel Roque
Premiéra: 31. 3. 2017 New Skin
Koncept a obsazení: Signe Becker, Ingvild Langgård
Scénografie: Signe Becker
Hudba a zpěv: Ingvild Langgård
Premiéra: 13. 9. 2017