Existuje dojem bytí – Je život skutečnost, či iluze?

Existuje dojem bytí. Foto: Adéla Vosičková.

Autor Clara Zanga

Lenerová pracovala s motivem větví již v projektu Taxon, na němž participovala s Adamem Vačkářem. Podstatou bylo zkoumání možností pohybu s dřívky připevněnými ke končetinám a ústřední otázkou to, zda je výhodnější se naučit žít s novým tělem, nebo se jej zbavit.

To, že dílo Existuje dojem bytí na Taxon volně navazuje, se stává nejsilnějším i nejslabším aspektem inscenace zároveň. Z první třetiny divadelního kusu, v níž trojice tanečnic větví využívá, totiž ční jistá samoúčelnost tohoto prvku.

Je evidentní, že autorku téma extenzí zajímá, na performerkách zároveň vypadají dřevěná prodloužení nohou a rukou efektně a je až překvapivé, s jakou lehkostí se s nimi pohybují, ač umožňují jen pohyb při zemi. Není však zcela jisté, proč se Lenerová rozhodla větve využít zrovna v souvislosti s existenčním tématem, a nemohu se zbavit pocitu, že se jedná o nahodilé spojení.

Podle ní jde o metaforu spojení člověka s panenskou přírodou, což je také jediná interpretace, která mě v této souvislosti napadá. Také pohyby Edity Antalové, Jitky Čechové a Evy Rezové jsou v této části, jakkoliv to může být s dřevěnými větvemi na končetinách obtížné, oblé, měkké a tedy organické, což koresponduje s ideou zkoumání bytí z přírodní perspektivy.

Pokud se oprostíme od pocitu jisté nahodilosti, který použité extenze vyvolávají, jde o působivý estetický zážitek. Trojice tanečnic vytváří pomocí svých prodloužených těl spletité kmenoví, kořenové systémy či větývky třepotající se ve větru.

Žádné z aktérek přitom nejde vidět do tváře, pohybují se v pološeru, přičemž čas od času se asi na půl vteřiny celá scéna rozsvítí červenou barvou. Intenzita a dravost pohybů se postupně stupňuje a interpretky sebou zmítají a větví se zbavují. Pro diváka je to chvíli zvláštní – již si zvykl sledovat tělo, které má místo rukou a nohou nepohyblivé větve.

Po organické části přichází část, kterou jsem si pracovně nazvala částí „lidskou“. Ostrá světelná změna signalizuje, že nastalo probuzení ze snu, že život s dřevěnými sondami, které pomáhají objevovat bytí prostřednictvím přírody, není skutečný. Tanečnice však nasazují zvláštní podpatky, které se skládají z dřevěného špalku a kusu látky na uvázání okolo kotníku. Vtipně tak navazují na předchozí použití větví a v diváckých řadách vyvolávají nemotorným pohybem v nepraktické „obuvi“ smích.

Zdá se, že zkratka od organické matérie k umělým podpatkům, ač odlehčeným způsobem, odkazuje k jisté vyprázdněnosti současnosti, tolik omílané kulturní apropriaci a odcizení od přírody. Lenerová v této části ilustruje návrat k civilizaci prostřednictvím lascivních pohybů i kostýmů, které využívají síťovaných látek i zvířecích vzorů. Tanec začíná být rytmický, synchronní, extrémně chytlavý a má v sobě nádech erotična.

Jako poslední přichází část „animální“. Performerky se chovají jako zvířata – čichají k sobě, vydávají skřeky, objímají klády – a pak se jakoby z ničeho nic z živočišné role vytrhnou a v konfrontaci se společenskými normami si uvědomí, že takové chování není v rámci společenských konvencí akceptovatelné.

V samém závěru inscenace trojice nosí doprostřed scény dříví, které, na rozdíl od předchozích vzletných a abstraktních symbolů, reprezentují velmi obyčejné a přízemní entity, jež tanečnice nahlas pojmenovávají: sex v pět hodin ráno, ignorace, lehkost bytí, touha po rodině. Dochází zde k opětovnému shledání se svým pudovým i nadpozemským civilizovaným „já“.

Inscenace Existuje dojem bytí je velmi soudržným a uceleným dílem, v němž nic nechybí a nic nenadbývá. Jedná se o esteticky a řemeslně precizně zpracovaný kus, nepřináší však uspokojivou odpověď na to, co přesně vypovídá o lidské existenci (či iluzi o ní), co ji potvrzuje a co vyvrací. Slabým i silným místem zároveň je prvek končetinových extenzí, které zejména ze začátku, bez dalšího kontextu, působí samoúčelně.

Psáno z premiéry 13. prosince, divadlo Ponec.

Existuje dojem bytí
Autorka, choreografka: Tereza Lenerová
Koncept: Jan Horák, Tereza Lenerová
Výtvarná koncepce: Adam Vačkář
Tančí: Edita Antalová, Jitka Čechová, Eva Rezová
Dramaturgie: Jan Horák
Hudba: Natálie Pleváková
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Produkce: Veronika Hladká
Koprodukce: Tanec Praha z. ú. / PONEC – divadlo pro tanec