Divadelní Flora a experimentující tanečníci Visegrádu

22. 5. 2018 recenze

Autor Kristýna Břeská

Dvacátá druhá Divadelní Flora přivezla do Olomouce nejenom divadelní, ale také taneční performance. Desetidenní festival věnoval celou sekci Visegrádskému performativnímu umění. Hned první den festivalu mohli diváci zhlédnout dvě produkce – SOLOS maďarského uskupení Hodworks a Untied Tales Clary Furey a Petera Jaška.

Mozaika výstupů

Autentické výpovědi samotných performerů a jejich vyčerpanosti ze současného scénického průmyslu přineslo představení SOLOS choreografky Adrienn Hód. Trojice performerů ze skupiny Hodworks složila téměř dvouhodinou mozaiku z několika svých krátkých výstupů, které vznikaly na základě improvizací pod vedením Adrienn Hód. Každý z performerů disponoval jedinečným tanečním projevem a užíval odlišné výrazové prostředky. Tanečnice Emese Cuhorka pracovala se svým tělem v úzkém propojení s oděvem, který v jednom výstupu úplně svlékla. Csaba Molnár využíval nejenom čistého tance, ale také verbálního projevu a celkem třikrát se během představení objevil i jako řečník. Poslední z trojice Imre Vass zapojil do výstupu objekty, například železnou krychli nebo balicí papír.

Poprvé a nejčastěji se na jevišti objevil Csaba Molnár, který v upnutých šortkách a bílém svršku s výšivkami přitančil na jeviště ohraničené ze čtyř stran řadami diváků. Jeho výstup započal malými až banálními pohyby pomalu prováděnými s maximálním vypětím a silou. Molnár působil jako omezený svým vlastním tělem, z jeho projevu byla patrná neschopnost se plně a svobodně vyjádřit. Tanečníkův svršek připomínal folklórní oděv, který nabízel interpretovat celé sólo jako nemožnost ve své zemi, Maďarsku, svobodně a uvolněně existovat. Jeho drobné pohyby na ploše velkého prázdného jeviště zvyšovaly napětí výstupu. Tyto momenty brzy vystřídaly dynamické a trhané pohyby, které společně s performerovým výrazem ve tváři navozovaly až groteskní náladu. Mrštné tělo se linulo prostorem tak rychle, až připomínalo nafukovací balónek, který právě někdo vypustil. Molnárovo první sólo oscilovalo na hraně mezi trapností a napětím, smutkem a vtipem. Molnár se kromě nátělníku s vyšitými vzory ukázal také v leskle modrém jednodílném body, jako by se zbavil všech zábran, pohyboval se svobodně a s lehkostí. Mezi těmito dvěma sóly se na scéně objevili i Emese Cuhorka, poté Imre Vassa.

Na řadu přišel i Molnárův monolog. Tanečník, oblečený do neformálního oblečení s batohem na zádech, jako by do sálu právě vešel z ulice, se postavil do rohu jeviště a spustil tok slov připomínající poslech radiové stanice. Tanec vyměnil za proslov a anglicky vyprávěl o probíhajícím představení. Krátce představoval kontext skupiny Hodworks a způsob práce choreografky. Nejde o jejich běžný styl práce, obvykle totiž pracují ve skupině, sdělil divákům. Další část výkladu byla Molnárova osobní výpověď o tom, jak vypadá život tanečníka a jaké různé práce má již za sebou, aby se uživil. S přibývajícími výstupy a slovním projevem jsem měla pocit, že začínám Csaba Molnára poznávat. Dva odlišné prostředky – tanec a slovo – měly pro mě funkční spojení, které navíc usnadnilo vnímání celé performance. Její první třetina, v níž se tanečníci vystřídali, totiž působila poměrně chaoticky, nutila diváky přemýšlet a hledat možné vazby mezi jednotlivými sóly. Molnárův monolog vás ze zmateného stavu vytrhnul a vaše hloubání usnadnil, neboť poskytl jasný klíč, jak k performanci přistupovat.

Žádné pojítko totiž mezi sóly neexistovalo, jednalo se pouze o jednotlivá vystoupení trojice tanečníků spojených působením ve zmíněné taneční skupině. Molnár také hovořil o současném uměleckém průmyslu. Každý kus musí přeci o něčem být, něco sdělovat, a tvůrci si musí shánět granty, uspokojovat sponzory, diváky, a tak pokračoval, až jsem si monolog interpretovala jako osobní výpověď celé skupiny, jež už má zřejmě uměleckého procesu po krk. Nejspíš proto se na vše jednou vykašlali a prostě si zaimprovizovali. Výsledkem se stal tvar, který pohromadě vůbec nedrží, ale alespoň odhaluje osobnosti, těla a emoce účinkujících. Poměrně dlouhé provedení jednoduchého konceptu neskončilo pohromou jenom díky profesionalitě a výborným projevům tanečníků Hodworks.

Halucinogenní nálada

Hlasitá a expresivní hudba se rozléhala celým sálem, jeviště připomínalo uzavřený a nepřátelský box, ve kterém ležela dvě těla. Tak začínala performance Untied Tales, v níž vystoupili kanadská tanečnice Clara Furey a Slovák Peter Jaško.

Scénu zezadu ohraničovala pouze černá zeď a podél černé šály. Jasně vymezený minimalistický prostor evokoval odcizené a syrové místo, kde tanečníci leželi na zemi. Schoulená těla, zprvu se téměř nepohybující, vyvolávala dojem malých, poddajných a ztracených jedinců, kteří se ocitli uvěznění v uzavřeném světě.

I během hlasité hudby tanečníci zůstali přilepeni k podlaze. Pomalu a plynule se jako natahovací, pružná hmota vlnili po povrchu jeviště. Postupně se začali opírat jeden o druhého a vzájemnou pomocí povstali. Přičemž silně emotivní hudba autora Tomase Fureye jako by na ně ani nepůsobila a její rytmus nevedl pohyby. Tanečníci hudební složku mnohdy zcela ignorovali, když pouze ilustrovala okolní svět, prostor, krajinu či zrovna prožívanou životní situaci.

Performeři jeviště vyplňovali prostou chůzí, minimalistickými těkavými pohyby a také významovými gesty vzdávání, prosby či klidu. Jejich výraz zůstával bez emocí, pohyby sterilní a suché jako samotné prostředí. Tanečníci submisivně prolétávali prostorem, minimálně projevili vzdor či změnu nálady. Monotónní atmosféra celé performance připomínala průhled oknem, za nímž diváci mohou spatřit ubíhající čas dvou jedinců, kteří zůstali uzavřeni do sebe a nenavázali s přihlížejícími žádnou komunikaci. Nálada zobrazená v tanci a situace, ve které si divák připadal jako nezvaný host, nebyla ani dostatečně impozantní a fascinující, abychom ji chtěli více jak hodinu pozorovat. Hudební složka i tanec přinesly určité kvality, nicméně posloužily slabému konceptu. Performance by se dala přiřadit k některým výstupům současného tanečního umění na způsob „my si tvoříme a vy se dívejte“.

Psáno z představení 11. května 2018, Dům u parku a S-klub, Olomouc.

SOLOS
Choreografie: Adrienn Hód
Hudba: Coil
Kostýmy: Anikó Németh a tvůrčí tým
Světla: Miklós Mervel
Dramaturgie: Ármin Szabó-Székely
Premiéra: 16. února 2017 Untied Tales
Choreografie: Clara Furey a Peter Jaško
Hudba: Tomas Furey
Světla: Alexandre Pilon-Guay
Premiéra: 30. října 2015